Moji drahouškové toužili vyjet za babičkou, ale mě lákaly dálavy. Tak moc, že jsem den před vysvědčením sondovala u Roberta Vlacha, jeslti mají ještě volno v jejich apartmánu v Las Palmas. Měli. Tak jsem pořídila letenku (díky bleskové asistenci Čambi Tour), vypakovala v pátek miláčky k manželovým rodičům a v sobotu letěla.
Všechno šlo vlastně hladce, i když cesta teda byla dost náročná. Na letiště to mám od nás hodinu, let s přestupem v Madridu, pak ještě trochu zmatečná cesta z leště.
Pro vaši představu – z domu jsem vyjela okolo třetí a do postele v apartmánu ulehla okolo třetí (v noci :).
Robert s Lenkou létají přímým letem z Krakowa, kam to mají z Ostravy kousek, levněji to také vychází z Německa nebo Rakouska. Včera (!) jsem objevila přímé lety z Prahy, to tedy brzy, že :)
Pláž, moře a promenáda mě nadchly, architektura trochu zklamala. Měla jsem nějakou utkvělou představu o koloniální architektuře, a ty podivné terasovité stavby, které lemovaly pobřeží s ní zrovna neladily.
Hned první den jsem zjistila, že opravdu nemám dobrý odhad, kam až vlna dosáhne :)
U moře jsem byla tolikrát, ale snad nikde mě tolik nefascinoval rozdíl mezi přílivem a odlivem, který zvětšil pláž a odhalil bariéru z útesu. K té jsme s Lenkou pravidelně plavaly.
Na pláži a promenádě to žilo už od samého rána – sportovci rozličného věku i fyzické kondice běhali, plavali, popojížděli, chodili… Oproti nám mnohem více starších a handicapovaných. Jakási zdravotní služba dokonce vozíčkářům pomáhala do moře – na vozíčku je dovezli do vln a vyklopili :) Vypadalo to trochu zvláštně. Ti lidí se vždy potopili a až po chvíli vyplavali, ale naprosto šťastní a nadšení, jak si mohli užívat vodu. Ani vlastně nevím, jak se dostávali zpátky na břeh.
Asi tušíte, že se na Kanárech mluví španělsky, naštěstí dost lidí zvládá i angličtinu. Místní jsou navíc velmi ochotní a nikde se mi nestalo, že bych v obchodě nebo v dopravě nepořídila, co jsem potřebovala. Jen pár detailů se nepovedlo – jakože jsem si třeba objednala dvě obří jídla v menu, kterému jsem vůbec nerozuměla. No tak jsem si pak jedno nechala zabalit a měla na další den oběd :)
S Vojtou a Pepi jsme si udělali malý výlet do botanické zahrady. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak asi bude vypada, když jsem v Las Palmas viděla růst akorát pár palem. Kdo by čekal rozbujelou vegetaci, na kterou je zvyklý od nás, byl by asi zklamán, ale místní botanická měla své kouzlo a velikost místních sukulentů mě ohromila :)
Příjemným překvapením pro mě byla návštěva starého města. Od našeho apartmánu jen pár zastávek autobusem. Tam jsem objevila kouzelné uličky a domy, přesně takové, jaké jsem si myslela, že tu najdu.
Tržnici jsem si nemohla nechat ujít. Vyrazila jsem na Mercado Central. Jako vždy jsem bloudila, protože jsem se chtěla malinko projít :)
Nakoupila jsem spoustu ovoce a kousek ryby. Na celou jsem si netroufla, protože mě děsily ty smutný oči. Až doma mi došlo, že za 3 dny to všechno nemám šanci sníst :) Prodejci úplně úžasní, nerozuměli jsme si ani slovo, ale pochopili, co potřebuju. Jo nedoporučuju kupovat jakékoliv jedlé kaktusy. Malinkatý hnusný bodliny jsem vytahovala ještě 3 dny. Zas taková dobrota to nebyla. Ujížděla jsem hlavně na žlutém kiwi a melounech.
Pozn. k vaření – brambory doma peču v troubě, ale i na pánvi to jde – oliváč, opéct trochu brambory, pak podlít vodou (pozor šíleně to začne prskat). Nechad dusit do měka, pak nechat vodu vypařit, dolít trochu oleje, když je třeba a znovu opeknout. Při nebo po trochu posolit. Bylinky a česnek vítány.
Mazala jsem se vydatně, takže jsem odjížděla skoro stejně bílá, jako jsem přijela (jako obvykle). Jen pokožka hlavy to schytala, protože tam by mě mazat nenapadlo a při příjemném větříku a sluníčku za mraky jsem pokrývku hlavy neřešila.
Poslední den jsem si užila procházky po pláži – ráno, v poledne i večer. Chtěla jsem udělat pár fotek skal při pobřeží při odlivu, také pláž na večer – nádhera.
Nemohla jsem si odpustit ukázku umu místních elektrikářů :)
Moře mi chybí, chjo. Na druhou stranu si užívám věci, které mi přišly samozřejmé – výbornou vodu z kohoutku (na Kanárech teče odsolovná s podivnou příchutí), všudypřítomnou zeleň i letní deštík.
erá se rozhodne konečně žít po svém. Helena mi ale byla sympatická a děsně jsem jí fandila, aby se konečně zbavila všech pijavic, které ji otravovaly život. Bavila jsem se, příběh byl napínavější, zábavnější i promyšlenější, než u předchozí knížky. Nakonec mě to všechno dojalo, že i slza ukápla :)
Jako bych se propadla v čase o dvacet let (sakra to to letí) – zamindrákovaná holka ve škole, kde jí snad každej nesnáší a absolutně nehrozí, že by si snad někdy našla nějakýho kluka. Pak se najednou objeví na scéně Marie a všechno se otočí k lepšímu. Brenda objeví svůj skrytý talent a nakonec musí řešit, kterého kluka si vybrat.
