Mirakulum – zábavní park nejen pro děti

Již před několika měsíci nám mamka přinesla novinový článek o Mirakulu, novém zábavním parku pro děti i jejich rodiče. Byl vybudován ve středočeském městečku Milovice, které se v minulosti proslavilo hlavně jako místo pobytu sovětských vojsk. Když dnes do této obce plné zeleně zavítáte, tak byste tu známky pobytu vojáku sotva hledali.

Do parku jsme se vydali s kamarádkou a dětmi na druhý květnový svátek. Protože jsme se trochu báli návalu, chtěli jsme být na místě hned v 10 hodin, kdy se toto Mirakulum otevírá pro návštěvníky. Cesta do Milovic po dálnici od nás trvala slabou půlhodinku, zdrželi jsme se bohužel trochu na místě. Vstup do parku totiž nebyl příliš dobře označen, takže se nám ho podařilo minout (dokonce 2x). Po lehkém rozčarování při hledání vchodu už převažovala pozitiva.mirakulum_trampolina

Přestože jsme už pár dětských hřišť a zábavních parků viděli, milovické Mirakulum bylo to nejlepší, co jsme zatím zažili. Nejen díky množství atrakcí, na kterých může řádit značné množství dětí i s rodiči, ale i slušným zázemím (snad jen více stánků s občerstvením by neškodilo). U brány si děti mohly krátit čekání na malé prolézačce, kousek za branou zuly botky a lítaly do vzduchu na velmi zvláštní trampolíně.mirakulum_hrad

Pak jsme se honili po dřevěném hradu, bloudili s čelovkou v temných tunelech a bludištích, houpali na houpačkách, vozili na lanovce a užívali další a další zábavy. Dětem se moc líbilo i vystoupení kouzelníka v místním amfiteátru (i když pro dospělé už jeho řeči byly trošku trapné). Na hranicích svých možností jsem se ocitla, když jsem se synem ve výšce asi 4 metrů prolézala lanové můstky. Trošku jsem pozapoměla, že mám závratě z výšek :) mirakulum_lanove_centrum

Jsem zvědavá, jak to v parku bude vypadat za rok, až se o něm dozví více lidí a stoupne návštěvnost. Jeho provozovatel si ale asi bude vědět rady. Slyšela jsem, že ho chce dále rozšiřovat. Z Mirakula jsme byli všichni nadšení. Bylo super, že tam myslí i na velmi malé děti. Nejenže atrakce jsou bezpečné (samozřejmě, že je na některých místech třeba dohlížet), ale také se zde nabízejí herní prvky pro různé věkové kategorie. Líbilo se nám, že jich bylo tolik, že jsme i přes množství návštěvníků nikde nemuseli dlouho čekat.

V parku je možné i poležet na piknikové dece, což se nám tedy s našimi věčně pobíhajícími ratolestmi nepovedlo. Co se týče ceny, za rodinné vstupné ve svátek jsme dali 500,- korun, což mi nepřijde tak moc za celodenní zábavu pro celou rodinu. Určitě se sem zase brzy vrátíme.

Báječné chřestové rizoto aneb jak jsme ho vařili a div, že jsme to přežili

Miluju trhy. Každou sobotu vyrážím s dětmi nebo sama brzy ráno, abych domů přivlekla tunu zeleniny, pár párečků z masa (ne obvyklého separátu), sýry, pečivo a občas i nějaký ten koláček, když jsem zrovna líná péct.

Úlovkem tohoto týdne byl chřest. Tentokrát se mi podařil ulovit opravdu čerstvý a voňavý. S manželem jsme pak celou sobotu přemýšleli, jakou dobrotu z něj připravíme. Protože jsme měli v neděli dopoledne napilno, volba padla na krémové rizoto s chřestem.co uvařit z bílého chřestu

Inspirovali jsme se přitom trochu recepty z časopisu Apetit a kuchařky Ital v kuchyni.

Suroviny:

  • na zeleninový vývar – cibule, velká mrkev, kousek petržele, celer (ideálně řapíkatý), hrst bylinek,
  • střední cibule,
  • dva – 3 stroužky česneku,
  • hrnek kulatozrnné rýže (cca 250 ml) – neproplachujeme, aby na ni zůstalo hodně škrobu a rizoto bylo krémové,
  • čerstvý bílý chřest,
  • 1 dcl suchého bílého vína,
  • máslo,
  • parmezán (my potřebujeme vždycky hodně),
  • sůl.

Postup:

  1. Nejdříve si připravíme zeleninový vývar. Zeleninu pokrájíme na menší kusy, osmažíme na kousku másla (nebo opražíme na sucho), zalijeme vodou, přidáme bylinky a vaříme cca 20 minut.
  2. Na velké pánvi zpěníme na másle na drobno nakrájenou cibulku (krájíme ji na neviditelno kvůli našim dětem), po chvíli přidáme nakrájený česnek a nepropláchnutou rýži. Když vše osmahneme, tak přidáme víno a necháme úplně odpařit.
  3. Pak zaléváme postupně vývarem (rýže by neměla být moc utopená) a osolíme (opatrně, protože na konci budeme přidávat hodně slaný parmezán).
  4. Chřest omyjeme, ukrojíme tvrdé konce (můžeme trochu oškrabat) a nakrájíme na kousky asi 1 –  2 cm. Do rizota ho nasypeme asi po 5 – 10 minutách, po té co jsme zalili rýži vývarem, aby se příliš nerozvařil (kdo by ho chtěl úplně měkký může hned).
  5. Vše lze vařit bez pokličky, když spěcháte, můžete přiklopit. Rýže většinou potřebuje cca půl hodiny než je „na skus“. Před koncem nasypeme dvě – 3 lžíce nastrouhaného parmezánu a zamícháme (někdo doporučuje i máslo).
  6. Podáváme  posypané nastrouhaným parmezánem.

Jak to u nás dopadlo?

Problém nastal hned při přípravě. Manžel ve snaze mi pomoci nasypal do hrnce s cibulí dlouhozrnnou rýži a ještě si posteskl, jaká je to škoda, že nemáme kulatozrnnou. Já jsem dostala hysterický záchvat, protože pytlík kulatozrnné rýže stál celou dobu připravený na lince a krémové rizoto přeci nemůžeme dělat z dlouhozrnné rýže (nejsem Babica).

Manžel pak jako protistresové opatření vysypal celý obsah pánve do všech našich 4 košů s tříděným odpadem, takže se nedivte až si koupíte toaletní papír z recyklovaného papíru a budete tam mít kousky rýže a cibule.

Protože jsme dopředu tušili, že naše děti nepatří mezi uctívače chřestu, raději jsme jim uvařili trochu hrášku, aby nejedli jen suché rizoto. Naše zlá předtucha se vyplnila. Děti hned jak spatřily talíře s rizotem, začaly ječet, že to rozhodně jíst nebudou, že ta rýže je divná, začaly lovit kousky chřestu a rozhazovat je po kuchyni.

To už jsem opět dostala záchvat. Kuchyně byla plná hrnců a odřezků zeleniny, my oba s manželem úplně zpocení a hladoví. Za použití mého zvučného a silného křiku jsem děti poučila, že se jídlo po zemi nehází, neříká se hnus, když neví, jak to chutná, že my tu taky jídlo neházíme (to jsem si nevzpomněla na manžela, který krátce před tím vrhal po kuchyni hrnec s rýží).

Když jsme se všichni uklidnili, dětem jsme vybrali s talířků chřest, nasypali hrášek a hodně parmezánu. Snědly skoro všechno a ani už moc neremcaly. My jsme si moc pochutnali.

Padesát odstínů šedé – porno pro maminky nebo pro babičky?

Tenhle bestseller od E. L. James je už dlouhou dobu nejen jedním z horkých témat literárních rubrik různých časopisů, ale i dámského tlachání. Zrovna tento týden jsem byla svědkem toho, jak jedna zralá dáma (okolo 60) v šatně bazénu vykládala svým kamarádkám: “Holky, teď čtu tak krásnou knížku… nějak Padesát odstínů šedi nebo tak nějak …občas je to trošku rozvláčný, že by mohli rovnou napsat, že ji ho tam prostě strčil …“  Tak jim povídám: „Víte, že se tomu říká porno pro mamky?“ Babičky na mě vykulily oči a já si tak říkala, jestli je tato informace odradí od četby nebo naopak motivuje k návštěvě knihkupectví nebo knihovny.padesat odstinu sedi

Co ty ženské na téhle třídílné kronice různých prasečinek tak bere? Porno je dnes na každém rohu, takže o popis různých sexuálních praktik asi nejde. Myslím, že tím hlavním lákadlem je dominantní chlap, který své nevinné polovičce organizuje život, říká ji, co má dělat, a když neposlechne, tak jí občas nařeže na holou.

Asi ze stejných důvodů v našich končinách stále udržujeme velikonoční tradice.Tvrdíme, jak to velikonoční pondělí nesnášíme, ale pak se stejně necháme zmrskat. Tváříme se, že je to hlavně proto, abychom neuschly….možná se nám emancipovaných ženám líbí, že alespoň jeden den v roce mají ti chlapi navrch. I když dostat čerstvou pomlázkou ještě v pyžamu není nic moc.

No dobře, přiznávám se, že mám tu slátaninu ve své čtečce také. Snad bych si i užila ty pikantní scény, ale bohužel jsou šíleně rozvláčné, mizerně psané a navíc narušované šíleným překladem. Větu „tak moc tě chci bejby“ jsem fakt nerozdýchala. Přitom to nemusela být úplně blbá knížka, kdyby se autorka kromě vymýšlení různého využití sexuálních pomůcek také soustředila na lepší propracování postav a zápletky. Takhle si občas čtenář není jistý, jestli celé dílo není zamýšleno jako parodie.

Nicméně jsme s kamarádkami a známými došly k závěru, že kniha sice postrádá literární kvality, ale může mít určitý pozitivní vliv partnerský intimní život. Pokud si kladla autorka za cíl právě tohle (tedy kromě vydělání hromady prachů), tak se jí to asi povedlo.

E. L. James: Padesát odstínů šedi. XYZ, 2012

Kniha Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové je jako silná káva…

Minulý týden na mě trochu dolehla únava a nějaká viróza, tak jsem se v sobotu zachumlala do postele s knížkou Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Měla jsem trochu špatné svědomí, protože na mém nočním stolku čekala na svoji chvíli už více než tři měsíce. Nebyla to totiž žádná útlá knížečka, ale román čítající téměř pět set stran, takže do kabelky na cestu do práce se zrovna nehodila.bohyne

Ukázalo se ale, že jsem si vybrala na čtení ten nejlepší čas – mohla jsem knížku zhltnout skoro najednou, což si příběh vyloženě žádal. Dora Idesová, poslední z rodu žítkovských bohyní, pátrá po minulosti vlastní rodiny i dalších žen, které byly nadány oním zvláštním darem. Uměly léčit, radit, předvídat budoucnost, a tak alespoň trochu ulehčovaly tvrdý život obyvatelům nehostinného kraje. Dora postupně zjišťuje, že neštěstí a nehody, které ji v životě potkaly nebyly úplná náhoda, ale dílo velmi zákeřného nepřítele. Nic však není tak, jak se na první pohled může zdát a vše má svůj začátek dávno před tím, než se narodila.

Tato kniha byla jako dobrá černá káva – silná, vřelá, ale i hořká a temná. Nemohla jsem se od ní odtrhnout, dokud jsem ji nedočetla. Nepomohla mi ani má obvyklá finta přeskakovat v příběhu dopředu, protože důležitá byla každičká stránka. Čtení to bylo hodně znepokojivé a zůstalo spousta nezodpovězených otázek. Určitě to nebyla poslední kniha, kterou jsem od této autorky četla.

Tučková, Kateřina: Žítkovské bohyně. Host, Brno 2012. 456 stran

Zážitek z expozice ve Veletržním paláci

Do Veletržního paláce jsem se chystala už více než měsíc, když jsem se na webových stránkách Národní galerie dočetla o výstavě Korespondáž. Příběh o přátelství uznávaného umělce Jiřího Koláře s mladou novinářkou Bèatrice Bizot mě zaujal natolik, že jsem jeho „plody“ musela vidět na vlastní oči.korespondáž

Kolář emigroval v 80. letech minulého století do Francie, kde se setkal s mladičkou dívkou, která se chtěla vydat na dráhu novinářky, ale neměla k tomuto kroku dost odvahy. Aby ji povzbudil ke psaní, dohodl se s ní, že výměnou za její dopisy jí bude posílat své koláže. Díky tomu přišlo na svět téměř 400 koláží, jejichž výběr byl k vidění na zmíněné výstavě. A to nebylo zdaleka všechno. Z Bèatrice se po krátké novinářské dráze stala uznávaná sochařka a několik jejích soch dělalo skvělou společnost vystaveným kolážím, jako by k sobě patřily odjakživa. Bylo zjevné, že setkání s Kolářem poznamenalo tuto mladou umělkyni na celý život. Její sochy a plastiky se mi hrozně líbily, měla jsem pocit, jako bych se dívala do zrcadla. Jakmile jsem spatřila Ženu krychli, chtělo se mi zakřičet: „Sakra, jak mohla vědět, jak se zrovna dneska cítím?“žena krychle

Ještě před touto výstavou jsem prošla sálem s pracemi Huga Demartiniho, kdě mne nejvíce zaujaly červené reliéfy. Ty vypadaly, že žijí vlastním životem. Zdálo se mi, že když se budu dívat dost dlouho, tak spatřím určitě nějaký pohyb. Při pohledu na další práce (lesklé kovové koule různých velikostí) jsem byla červená i já, protože mi trochu připomněly nejmenované erotické pomůcky.

Mé další kroky vedly do pátého patra, kde na mě padla tíseň. Multimediální instalace Štěpánky Šimlové Jdi a nestřílej měla připomenout dusnou atmosféru v Barmě, kde již řadu let hoří vojenský konflikt. V mém případě se to autorce povedlo.jan křtitel

Už jsem se chystala budovu opustit, ale pak jsem si ještě vzpomněla na Rodina. Na knížku Nahý jsem přišel na svět (David Weiss), při jejímž čtení jsem s ním prožívala těžkosti doprovázející jeho tvorbu, zklamání i nedostatek uznání. Najdu alespoň některou ze soch, o kterých jsem četla? Balzaca nebo Jana Křtitele? Jan Křtitel, Muž se zlomeným nosem, Bolest a další sochy byly vystaveny v sále s Francouzským uměním. Obrovitou sochu Balzaca se mi podařilo přehlédnout ve vstupní hale. Nebýt Jan Křtitel světec, tak bych ho snad poplácala po zadku, byl to opravdu krasavec…. Když jsem pak ještě s otevřenou pusou zírala na známé obrazy od Gaugena, van Gogha a Renoira, byla jsem úplně dojatá. Vždycky jsem si vzpomněla na to, co jsem o nich četla za knihu nebo viděla za film, jak ty obrazy vznikaly.

žena na pláži

Kousek dál jsem se vrátila nad obrazy Zrzavého do mého dětství, kdy jsem si prohlížela jeho reprodukce na maminčiných plakátech. U obrazů Filly jsem si zase vybavila ty astronomické sumy, za které se dnes prodávají jeho obrazy. Jeho Žena na pláži mě fakt rozesmála, protože úplně věrně připomínala naše turistky na zahraniční dovolené u moře :)
Toliko já a Národní galerie.

Pozor na to, co si přejete. Může se to i splnit

Kdo má malé děti, ten to zná. Pořád po nich chceme, aby nás poslouchaly, poseděly chvíli na místě, nekřičely, spaly celou noc (a pokud možno i valnou část dne), atd. Pak se to jednou splní a nestačíme se divit. Zase doufáme, že se vše vrátí brzo do starých kolejí.
Naše malá micka má nějakou hnusnou virózu. Jen sedí, kouká, nemluví, spí celou noc a skoro celý den. V přestávkách mezi spaním se trošku nají a napije (s mou pomocí), a to je tak všechno. Jsem z toho zoufalá a smutná, když jí takhle vidím a moc se těším, až bude opět lítat, křičet, protestovat, pošťuchovat bráchu a celý den nespočine ani na chvilku.
Takže pozor na to, co si přejete, může se to občas i splnit.

Kupujete to, co chcete, nebo co seženete?

Každý den potkávám cestou do práce spoustu žen, oděných do elegantních a přitom teplých zimních svršků. Protože jsem se však nikdy neodvážila se zeptat, kde je nakoupily, raději jsem pátrala na vlastní pěst. A to bohužel nedopadlo zrovna podle mých představ.

Letos mě zima zastihla úplně nepřipravenou. Měla jsem jen jednu sportovní teplou bundu, ale ta byla spíš do lesa než do práce. I když pro hodně mých spoluobčanů je kombinace obleku/kostýmu a lyžařské bundy stále hodně oblíbená. Já jsem raději mrzla v zimním kabátu. Při nižších teplotách jsem však ani se dvěma svetry nebyla schopná udržet provozní teplotu. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se vydat na nákupy. Měla jsem vcelku přesnou představu o tom, co chci: bundu vel. 34 – 36, prošívanou, barvy černé, hnědé či tmavě šedé, střih přiléhavý, abych nevypadala, jako sněhulák. Následně jsem navštívila desítky butiků a kompletně prolezla tři pražská obchodní centra. Prodavačky se mě snažily přesvědčit o několika zajímavých skutečnostech. Nejčastěji, že:

  • mohu při mé velikosti 34 (max 36) klidně zkusit i 38 nebo 40, protože bývá často menší (nikdy nebyla),
  • ty podivné kabáty připomínající můj péřový spacák mi bezvadně sedí a sluší mi,
  • kabát mi sice vůbec nesedí a trčí do všech stran, ale to se teď přeci nosí,
  • na ten kožešinový límec (nesnáším kožešiny) si určitě zvyknu (a zapomenu, že kvůli němu stála bunda o 4 tisíce víc)……

Občas jsem natrefila přesně na to, co jsem hledala, ale cena byla mnohem vyšší, než jsem byla ochotná zaplatit. Možná jsem ale měla, protože jsem při neustálém prolézání obchodů samozřejmě koupila spoustu oblečků, které jsem vůbec nepotřebovala.

kabat

Jednoho dne jsem unavená a promrzlá vlezla do OC na Pankráci, rozhodnutá ukončit to trápení a něco konečně pořídit. Asi ve třetím obchodě jsem narazila na ochotné prodavačky, a to byla moje zhouba. Odcházela jsem s bundou, která sice byla fantasticky teplá, ale to je asi tak všechno. Je béžová, takže je na ní vidět všechen ten zimní sajrajt, a jsem v ní jak sněhulák. Ale zimu už v ní doklepu, alespoň v mraze už se neklepu :)

Co děláte Vy, když se Vám nedaří koupit, co chcete? Hledáte dál nebo se spokojíte s nějakým „kompromisem“?

Proklatý termohrnek

thermohrnekMoc ráda si cestou do práce kupuji „coffee to go“. Připadám si pak skoro jako v nějakém americkém filmu, kdy se hlavní hrdinka ráno zastaví ve své oblíbené kavárně a zahřívá si ruce kouřícím kalíškem s kávou. Já mám pro to ideální podmínky, protože na mě u I. P. Pavlova čeká pekárna Paul, kde si můžu pořídit hned po ránu nejen kafíčko, ale i čerstvé pečivo. Má to své mouchy, jednak bílé čerstvé pečivo úplně nesedí do mého stravovacího režimu amatérského sportovce, jednak to trochu leze do peněz (cca 140 Kč jen to hvízdne). Občas mám pocit, že v práci více projím než vydělám.

Jako správný „homo economicus“ jsem si začala do práce chystat doma svačinky. Dnes ráno jsem už oblečená a obutá dokonce poprosila manžela, aby mi připravil kávu do termohrnku. Představovala jsem si, jak budu cestou pěkně upíjet kafíčko a hezky se tak stihnu probrat ještě před tím, než dorazím do práce. Mé představy byly bohužel od reality dosti vzdálené. Již cestou na vlak z hrnku kapala oslazená káva, která mi během krátké chvíle promočila celou rukavici. Kdykoliv jsem se snažila z hrnku usrknout, nápoj se vyvalil z naprosto nečekaných míst.

Vrchol nastal na nádraží, zavřela jsem krytku na hrnku,který jsem pak ještě pro jistotu obalila okolo papírovým kapesníkem s úmyslem si kafe dopít během jízdy. Protože však po ránu nebývám zrovna duševně svěží (cca 6 hodin přerušovaného spánku s malou v naší posteli), tak jsem se po chvíli zapomněla a zvedla k ústům zavřený hrneček…. nevěřícně jsem pak zírala na proud kávy proudící z pod víčka, který mi smáčel celou šálu a zkropil rovněž celý přední díl kabátu. Sakra, zrovna dneska, když jsem šla za dámu.

To byla „poslední kapka“ hrnek i se zbytkem kávy jsem hodila do koše a počítala ztráty. Můj kabát vypadal zralý na čistírnu ze šály i rukavic kapalo kafe, hladina kofeinu v krvi byla proklatě nízká, ale na „coffee to go“ jsem už měla moc málo času. Když na mě kafe uschlo, tak jsem naštěstí zjistila, že můj geniální manžel namíchal nápoj barvou přesně odpovídající mému kabátu, takže čistírna zřejmě potřeba nebude. Nakonec to tedy byl příběh se šťastným koncem. Ve vlaku jsem pokecala s kamarádkou, v práci se mi povedl seminář (jela jsem jen na černý čaj), doma byl s dětmi a manželem fajn večer.

Ale stejně – nemáte nějaký typ na nekapající termohrnek na kávu?

Co s dětmi, když chceme do práce nebo si jen třeba na chvíli oddechnout?

Kde jsou ty doby, kdy rodiny žily hezky pohromadě, babičky byly v padesáti v důchodu a mohly tak hlídat vnoučata (pokud chtěly). Dnes nás od našich rodičů dělí desítky i stovky kilometrů, navíc ještě často pracují, takže si o nějakém hlídání můžeme nechat jen zdát. Tak tomu je i u nás, děti mají babičky 150 a 250 kilometrů daleko. Moje mamka chodí ještě do práce a manželova maminka má na starosti hospodářství, manžela a rodiče.deti

Když jsem tak po narození syna potřebovala něco zařídit a později chtěla začít pracovat na částečný (opravdu miniaturní) úvazek, museli jsme se s manželem spolehnout převážně sami na sebe. Manžel si snížil úvazek v práci na 4 dny v týdnu a staral se o syna, když jsem chodila do práce a psala disertační práci. Na chůvu jsme tehdy neměli peníze, navíc pro nás tenkrát bylo nepřijatelné, aby se o syna staral někdo cizí.

Po narození dcery jsem zůstala s dětmi doma. Přestěhovali jsme se do domu na kraji Prahy a syna nám do státní školky nevzali. Po půl roce pak začal chodit do soukromé alespoň na jeden den v týdnu, aby si zvykl na kolektiv a také proto, že jsem s dcerou chtěla chodit plavat. Na více dní jsem nechtěla, protože jsem se bála, aby malá nebyla moc nemocná a také jsem chtěla, aby si na sebe se synem zvykli. Další rok už Fandu naštěstí do státní školky vzali a nám se dost ulevilo. Už potřeboval kolektiv jako sůl a doma se nudil. Já už docela také, takže jsem si našla vzdělávací kurz pro maminky, co chtějí začít podnikat. Po dlouhém váhání jsem našla pro Anušku chůvu na jeden den v týdnu, aby nemusel pořád hlídat manžel. Bylo to naprosto bez problémů, malá si na naší hlídací tetu zvykla a měla ji moc ráda (a ona ji také).

Do podnikání jsem se nakonec nepustila, ale jak jsem už několikrát napsala, rozhodla jsem se vrátit do zaměstnání. S manželem jsme se shodli, že bychom mohli zkusit Andulku poslat do školky, protože byla na svůj věk 2 roky a 3 měsíce hodně samostatná (v jídle, oblékání i hygieně). Naštěstí jsem na druhou soukromou školku v naší obci dostala hodně dobré reference od dvou maminek, takže to pro nás nebyl krok do neznáma. Malá začala postupně, nejdřív dopoledne, pak několik měsíců dva dny v týdnu a poslední měsíc chodí na tři celé dny. Někdy se to neobešlo bez drobných protestů, ale nic co by nespravil gumový medvídek na cestu :)

Takže co z toho plyne? Školky se nemusíte bát ani u mladších dětí (pokud jsou samostatné a nejsou moc přecitlivělé). Dnes naopak lituji, že jsem syna neposlala do školky dříve na více dní v týdnu, určitě by lépe zvládl socializaci a já v jeho pěti letech nemusela řešit, jestli kvůli slabším sociálním kompetencím nemáme odložit školní docházku.

Co se týče finanční stránky, tady jsou to vcelku jednoduché počty:

  • pokud je manžel ochotný, v jeho práci to dovolí a finančně vás to nezruinuje, může hlídat on (bude mít o něco nižší mzdu),
  • chůva vyjde cca na 70 – 200 Kč/hod (podle toho co jsem slyšela), nejlevnější bývají maminky na mateřské, co si ke svým dětem přiberou to vaše, nejdražší asi chůvy přes agentury,
  • školky v našem okolí stojí mezi 6 000 – 15 000 na měsíc (ale slyšela jsem i o mnohem dražších),
  • další levnější alternativou mohou být mateřská centra, kde bývají hlídací koutky (cca 300 kč za dopoledne), tam jsem původně chtěla dceru umístit, ale 3 dopoledne mi nestačily (nic bych za tu dobu nestihla), navíc tam byly výrazně horší hygienické podmínky než ve školce.

Tak jak tak, je dobré dát na reference.

Vím, že nic nevím

Poslední rok se nějak nemůžu hnout z místa. Loni jsem chodila na kurz pro maminky zaměřený na zahájení vlastního podnikání, protože jsem byla přesvědčená, že bych sama mohla nějaký ten „business“ rozjet. Kurz se mi moc líbil, už kvůli té šanci po dlouhé době používat mozek, sejít se se stejně postiženými osobami, a v neposlední řadě si v klídku bez děti vypít kávu. Živnostenský list jsem si sice pořídila, ale nebyla jsem schopná zahájit nějakou činnost. Jednak jsem měla strach z toho, aby mi podnikání nezabralo moc času, jednak jsem si vůbec nebyla jistá, do čeho bych se vlastně měla pustit. Takže jsem věděla jak, ale nevěděla jsem co.vim

Mezi tím jsem se zjistila, že se nemůžu vrátit do svého původního zaměstnání (učila jsem na VŠ). To mě sice docela naštvalo, ale pak jsem si řekla, že jsem stejně nechtěla stále učit to, co sama nedělám a věčně „vařit z vody“.

Nakonec jsme si našla práci v jedné neziskovce, kde jako poradkyně a lektorka pomáhám lidem, co chtějí začít podnikat nebo si hledají práci. No znáte to, kdo umí, ten umí, kdo neumí, tak učí :) Učení mě moc baví a některé obory mám docela zmáknuté, ale prostě mi chybí vlastní zážitek z praxe. Úplně ideální by bylo na půl úvazku učit a na půl úvazku dělat něco svého, ale to nechci kvůli dětem, protože jsou ještě docela malé.

Dnes po prvním semináři mě chytla trošku depka. Podařilo se mi sice vytvořit fajn atmosféru, naši klienti velmi dobře spolupracovali a snad všechno i pochopili. Já jsem však viděla, jaké mám ještě mezery. Nebyla jsem schopná zodpovědět řadu dotazů a měla jsem místy i slabá místa v prezentaci. Utěšovala jsem se, že to napoprvé nebyl špatný výkon, ale ráda bych to dělala na trochu jiné úrovni.

Jde mi o to, jak překonat tu mezeru, než se z stane z člověka profík v nějakém oboru? Vždyť na začátku není.

A co dělat, když od všeho umím trochu, ale nic pořádně do hloubky? Snad to časem nějak vyřeším.