Dámská (mono)jízda do Las Palmas

Moji drahouškové toužili vyjet za babičkou, ale mě lákaly dálavy. Tak moc, že jsem den před vysvědčením sondovala u Roberta Vlacha, jeslti mají ještě volno v jejich apartmánu v Las Palmas. Měli. Tak jsem pořídila letenku (díky bleskové asistenci Čambi Tour), vypakovala v pátek miláčky k manželovým rodičům a v sobotu letěla.

Všechno šlo vlastně hladce, i když cesta teda byla dost náročná. Na letiště to mám od nás hodinu, let s přestupem v Madridu, pak ještě trochu zmatečná cesta z leště.

20170701_230521

Pro vaši představu – z domu jsem vyjela okolo třetí a do postele v apartmánu ulehla okolo třetí (v noci :).

Robert s Lenkou létají přímým letem z Krakowa, kam to mají z Ostravy kousek, levněji to také vychází z Německa nebo Rakouska. Včera (!) jsem objevila přímé lety z Prahy, to tedy brzy, že :)

Pláž, moře a promenáda mě nadchly, architektura trochu zklamala. Měla jsem nějakou utkvělou představu o koloniální architektuře, a ty podivné terasovité stavby, které lemovaly pobřeží s ní zrovna neladily.

20170706_091628

Hned první den jsem zjistila, že opravdu nemám dobrý odhad, kam až vlna dosáhne :)

20170702_094942

 

U moře jsem byla tolikrát, ale snad nikde mě tolik nefascinoval rozdíl mezi přílivem a odlivem, který zvětšil pláž a odhalil bariéru z útesu. K té jsme s Lenkou pravidelně plavaly.

Na pláži a promenádě to žilo už od samého rána – sportovci rozličného věku i fyzické kondice běhali, plavali, popojížděli, chodili… Oproti nám mnohem více starších a handicapovaných. Jakási zdravotní služba dokonce vozíčkářům pomáhala do moře – na vozíčku je dovezli do vln a vyklopili :) Vypadalo to trochu zvláštně. Ti lidí se vždy potopili a až po chvíli vyplavali, ale naprosto šťastní a nadšení, jak si mohli užívat vodu. Ani vlastně nevím, jak se dostávali zpátky na břeh.

20170702_094346

Asi tušíte, že se na Kanárech mluví španělsky, naštěstí dost lidí zvládá i angličtinu. Místní jsou navíc velmi ochotní a nikde se mi nestalo, že bych v obchodě nebo v dopravě nepořídila, co jsem potřebovala. Jen pár detailů se nepovedlo – jakože jsem si třeba objednala dvě obří jídla v menu, kterému jsem vůbec nerozuměla. No tak jsem si pak jedno nechala zabalit a měla na další den oběd :)

S Vojtou a Pepi jsme si udělali malý výlet do botanické zahrady. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak asi bude vypada, když jsem v Las Palmas viděla růst akorát pár palem. Kdo by čekal rozbujelou vegetaci, na kterou je zvyklý od nás, byl by asi zklamán, ale místní botanická měla své kouzlo a velikost místních sukulentů mě ohromila :)

20170704_113827

 

20170704_125432
20170704_124823
20170704_124506
20170704_124402
20170704_124304
20170704_124216
20170704_124036
20170704_123850
20170704_121914
20170704_121112
20170704_115211
20170704_114934
20170704_113841

Příjemným překvapením pro mě byla návštěva starého města. Od našeho apartmánu jen pár zastávek autobusem. Tam jsem objevila kouzelné uličky a domy, přesně takové, jaké jsem si myslela, že tu najdu.

20170705_130430
20170705_130141
20170705_125517
20170705_123329
20170705_123054
20170705_123040
20170705_122608
20170705_122037
20170705_121647
20170705_120711
20170705_120702
20170705_120602
20170705_120538
20170705_120506
20170705_120356

Tržnici jsem si nemohla nechat ujít. Vyrazila jsem na Mercado Central. Jako vždy jsem bloudila, protože jsem se chtěla malinko projít :)

20170706_123837

20170706_123813

20170706_123612

Nakoupila jsem spoustu ovoce a kousek ryby. Na celou jsem si netroufla, protože mě děsily ty smutný oči. Až doma mi došlo, že za 3 dny to všechno nemám šanci sníst :) Prodejci úplně úžasní, nerozuměli jsme si ani slovo, ale pochopili, co potřebuju. Jo nedoporučuju kupovat jakékoliv jedlé kaktusy. Malinkatý hnusný bodliny jsem vytahovala ještě 3 dny. Zas taková dobrota to nebyla. Ujížděla jsem hlavně na žlutém kiwi a melounech.

20170706_142318

20170706_142305

Pozn. k vaření – brambory doma peču v troubě, ale i na pánvi to jde – oliváč, opéct trochu brambory, pak podlít vodou (pozor šíleně to začne prskat). Nechad dusit do měka, pak nechat vodu vypařit, dolít trochu oleje, když je třeba a znovu opeknout. Při nebo po trochu posolit. Bylinky a česnek vítány.

Mazala jsem se vydatně, takže jsem odjížděla skoro stejně bílá, jako jsem přijela (jako obvykle). Jen pokožka hlavy to schytala, protože tam by mě mazat nenapadlo a při příjemném větříku a sluníčku za mraky jsem pokrývku hlavy neřešila.

Poslední den jsem si užila procházky po pláži – ráno, v poledne i večer. Chtěla jsem udělat pár fotek skal při pobřeží při odlivu, také pláž na večer – nádhera.

20170708_091358
20170708_091351
20170707_222912
20170707_222904
20170707_221301
20170706_170947
20170706_170938

Nemohla jsem si odpustit ukázku umu místních elektrikářů :)

Moře mi chybí, chjo. Na druhou stranu si užívám věci, které mi přišly samozřejmé – výbornou vodu z kohoutku (na Kanárech teče odsolovná s podivnou příchutí), všudypřítomnou zeleň i letní deštík.

TAKOVÁ MALÁ HOROROVÁ PŘÍHODA s dobrým koncem

Tak jsem se pokoušela začíst do severské detektivky a nakonec ji odložila nepřečtenou, protože už jsem ten teror na dětech a ženách nemohla vydržet. Zase ty sadisti, co v dětství vraždily zvířátka a v dospělosti lidi :(

Mám pro ty chudáky ze severu pochopení, když jsou s těma dětma a protivnýma ženama zavřený celý dny v baráku, že jim z toho šibne, a začnou psát příběhy, kde se ženám a dětem dějou ošklivý věci. Taková forma terapie asi.

No ale k věci. Máme doma kočky, batole Teri a gymnastku Annu. Hrozně nebezpečná kombinace.

To si tak s Petrem povídáme v pracovně a najednou zachlechneme slabé kočičí naříkání…. a jinak ticho….

… ticho je vždycky podezřelý….

Vběhnu do obýváku a nemůžu uvěřit svým očím. Náš dvouletý blonďatý anděl svázaný s kočičkou několika velmi důmyslnými uzly. Velmi napevno. Krček za krček.

Málem mě kleplo a ani jsem v tu chvíli nevěděla, co mám dělat. Koho dříve vysvobodit.

Nakonec šla první kočka, protože měla víc utaženou smyčku okolo krčku. Terina pak, a dostala sprďáka. Gymnastka taky. Za neuklizený švihadlo. Pochybuju, že anděl náš pochopil, co znamená usnout na věky.

Tak bacha, jestli máte taky doma jakoukoliv kombinaci zvířat (či jiných živých tvorů), bláznivých batolat a provázků, lanek, šňůrek….a tak.

Stačí malinká chvilička a může se stát něco hodně ošklivýho.

A to jsem kdysi kroutila hlavou, když mi někdo říkal, že zrušil okenní žaluzie, aby se mu děti neuškrtily na lankách. To mám za to.

C. D. Payne mě zase pobavil

Už jsou to věky, co jsem četla od C. D. Payna Mládí v hajzlu. Pamatovala jsem si, že jeho fórky jsou trochu na hraně a děj prošpikovaný sexem. Obojího jsem si užila i u jeho novějších kousků Nestydaté plavky (2015), Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla (2013) a Brenda Veliká (2013).nestydaté plavky

V Nestydatých plavkách se snažil zbohatlický synek Colm předvést svému zazobanému tatíkovi, že není úplný budižkničemu, aby z něj vymámil peníze a mohl nastartovat hvězdou kariéru producenta v Hollywoodu. Zápletka občas trochu skřípala, přitom Payne měl skvěle našlápnuto – padesátá léta, bikiny, mladý rozverný muž, hodně holek okolo… Čekala jsem trochu víc, ale jako oddychovka dobrý.

Helena se mi líbila mnohem víc. Bylo trochu divný číst, jak chlap popisuje myšlenkové pochody padesátnice, ktdedictvierá se rozhodne konečně žít po svém. Helena mi ale byla sympatická a děsně jsem jí fandila, aby se konečně zbavila všech pijavic, které ji otravovaly život. Bavila jsem se, příběh byl napínavější, zábavnější i promyšlenější, než u předchozí knížky. Nakonec mě to všechno dojalo, že i slza ukápla :)

A Brenda? brenda_velika (275x410)Jako bych se propadla v čase o dvacet let (sakra to to letí) – zamindrákovaná holka ve škole, kde jí snad každej nesnáší a absolutně nehrozí, že by si snad někdy našla nějakýho kluka. Pak se najednou objeví na scéně Marie a všechno se otočí k lepšímu. Brenda objeví svůj skrytý talent a nakonec musí řešit, kterého kluka si vybrat.

Takže za mě – plavky ujdou, Helena super, Brenda taky dobrá. Na dovolenou jak dělaný.

S navigací až k prasatům

Normální smrtelníci jsou schopní urazit cestu mezi Dolními Počernicemi a Klánovicemi během pár desítek minut, a to hezky po cyklostezce, s čistým kolem a klidně i s dětmi. Ne tak já. Cestou do Počernic na pivo s kamarádkou Andy bloudím lesem blátem, cestou necestou a jen s pomocí navigace a nasazením šíleného tempa se mi podaří dojet na setkání včas.20160616_210432 (814x1024)

Samozřejmě nás na místě uvítá déšť, který neustává, takže nemá smysl čekat na zázrak. Zjistím, že nemám světlo ani žádné reflexní prvky, takže šup hezky na stezičky místo silničky. Zase omylem vjedu do šílenýho mlází, kde na mě čeká stádo nějakých polodivokých prasat. Protože se nesnáším vracet, tak se mlázím proklestím (vážně mě tam navigace poslala, asi neviděla ty prasata).

Mezitím se setmí, déšť ze sílí a přidají se slabé blesky. Konečně najedu na cyklostezku, ale i tak ještě na konci musím projet Klánovický les. Modlila jsem se ke všem mým drahým předkům a kupodivu se ani nevymlátila. Domů výjimečně dorazila víc zablácená než manžel :)

Bábovky od Radky Třeštíkové

S kamarádkou Evou jsme šlapaly na Letnou a já jsem jí zrovna vyprávěla, že čtu skvělou knížku od Radky Třeštíkové. Eva mě pomalu ani nenechá doříct větu a povídá:

„No, celá rodina Třeštíkových bydlí tady v tom domě, jak jsme bydleli i my.“
„Tak to je teda fakt dobrá náhoda, to snad ani není možný.“
Pak pokračujeme a já ji vyprávím, jak ty příběhy v knížce jsou všechny propletený a plný neuvěřitelných náhod… a Evě cukají koutky:
“ …a ten pán s kočárkem u přechodu, byl právě Tomáš Třeštík.“
20160510_144527
A to jsem si říkala, kam Radka na ty nápady chodila. Možná to prostě bylo ze života.

Had s koněm prý moc nejde dohromady…

… jsem se dočetla na webu o čínských znameních. Tak to jsme teda docela v pytli, datum narození už změnit nemůžeme :(

„Každý z nich očekává od života úplně něco jiného. Příliš dobře se nechápou a ani jednoho z nich případný vztah neuspokojuje.“

„Mírně egocentrický Kůň je pořád v pohybu a Hadovi to jde pěkně na nervy. Aby manželství mohlo fungovat, museli by oba hodně obětovat.“

To je zvláštní, že okolo nás už jsou všichni rozvedení a my si na stará kolena (táhne nám na 40) pořídili ze samé lásky dalšího potomka.

Jak jsem přišla na ta čínská znamení?

Horoskopy (teda ne ty v novinách) mě vždycky přitahovaly a líbilo se mi sledovat, jak ty charakteristiky znamení sedí na lidi, co znám. Čínský se mi líbí víc, protože jsem v něm kůň a to není tak trapný jako Panna.

Poznámka stranou: No představte si, když máte obchodní schůzku a na konci se vás klient zeptá, co jste za znamení. Tak co byste asi raději řekli?

Ale zase zpátky ke Koni a Hadovi – dnes jsem procházela s manželem okolo Veletržního paláce, před kterým je vystaveno 12 bronzových hlav zvířat zvěrokruhu od čínského umělce Aj Wej-weje. Jsou opravdu fascinující – Wej-wej do nich dokázal vtisknout charakteristické vlastnosti znamení, často jiná než my jim přisuzujeme.

Petrův Had vůbec nevypadal slizce a zákeřně, ale spíš moudře. Můj Kůň byl teda první pohled pěkně splašený. Úplně jako já.

 

Nemohu si odpustit charakteristiku mého znamení (podle http://cinsky-horoskop.najdise.cz/kun):

Kůň má dobrý vkus a je mnohostranný. Miluje přehlídky, koncerty a společenské i sportovní podniky. Stejně jako na dostizích i v životě snadno zdolává většinu překážek anebo je velmi obratně a nepozorovaně obchází. Kůň dovede všestranně lichotit a získávat tak přívržence a obdivovatele. Umí zajímavě hovořit o všem možném a je tím sympatický, je rozený řečník.

V politice má Kůň často úspěch, neboť umí vést a ovlivňovat davy. Ví předem, co lidé chtějí slyšet a říkat, neboť se na to dokáže pilně připravit. Kůň je spíše obratný než inteligentní, ale právě proto, že to ví, snaží se navenek vystupovat o to jistěji. Je velmi horkokrevný, vášnivý, ctižádostivý a egoistický. Lehce ztrácí trpělivost. Jedná směle, nedá na rady druhých lidí. Kdo mu stojí v cestě, toho prostě ušlape. Tím se často připravuje o ovoce svého mnohostranného talentu a to někdy v celém svém okolí, takže ztrácí přívržence a obdivovatele i dobré spolupracovníky.

Kůň je velmi pilný a umí zacházet s penězi. Je ale nestálý a mnohdy zanedbává, co již jednou sám začal. Ale brzy začne se stejnou chytrostí znovu. Je úspěšný v každém povolání, kde má co činit s lidmi a není odkázán sám na sebe. Druzí, pokud je nekope, na něj pracují obětavě. Žena narozená ve znamení Koně, zvláště obdařená hezkou tváří a postavou, dokáže uplatňováním svých vlastností dosáhnout téměř všech cílů, jež si vytyčí.

Pro lásku Kůň obětuje vše. Zamilovaný je tak vášnivý, že zapomene na celý svět, povolání i rodinu, kterou při tom trestuhodně zanedbává. Proto tak často selhává v životě přes všechny své ostatní kvality.

Ach jo, je to fakt přesný.

Knížka o odvaze od Báry ze Šťastného blogu

Rozhodla jsem se zahnat zimní chmury četbou. Co taky dělat, když je venku pošmourno a člověku se nikam nechce. Po každodenním čučení do displeje jsem dostala chuť na papírovou knížku s nějakým milým, hřejivým obsahem. V lednu jsem se totiž roztesknila nad melancholickými a smutnými příběhy od Josefa Formánka (Mluviti pravdu, Umřel jsem v sobotu), nová detektivka od Roberta Galbraitha taky moc optimismu nedodala.

Knížku od Báry Šťastné jsem si chtěla pořídit už dávno, protože jsem pravidelnou čtenářkou jejího blogu a navíc se mi poštěstilo ji vidět naživo při čtení příhod. Trošku mi připomíná Bridget Jonesovou, která má pořád různý trable, ale vždycky se s nima nějak popere s pořádnou dávkou sebeironie. Líbí se mi, jak Bára vždycky z rukávu vytáhne výsledky nějakého zajímavého vědeckého výzkumu (to by mě zajímalo, kam na ně chodí), a že se nebojí ukázat svoji nedokonalost.20160303_214125

Několikrát jsem se v jejích příhodách našla, a kdybych neměla ke knížkám posvátný respekt, asi bych hodně pasáží musela přejet zvýrazňovačem, abych se k nim mohla vracet. Už jenom ty nadpisy kapitol:

Když uslyšíte dupot kopyt, čekejte koně, ne zebry

Kdybych dělala jen to, co už umím, měla bych jen to, co už mám

Jak jsem se díky vším stala lepším člověkem !!!

Fakt povzbudivé čtení, přemýšlím čím začnu, a jak se vyhneme těm vším :)

Lázně Priessnitz v Jeseníku stojí za návštěvu i v zimě

lázně JeseníkO zimních prázdninách jsme si udělali výlet do Priessnitzových lázní v Jeseníků. V létě jsme si tam už několikrát užili celý den, takhle v zimě jsme sem vyrazili poprvé. Vyšlo to parádně, naštěstí nebyla moc zima a našli jsme i fajn místo na oběd.

Auto jsme zaparkovali u hotelu Priessnitz, protože je to krásně blízko promenádě. Stinnou stránkou je cena, vyšplhala se na 200 Kč/půl dne, což mi přijde docela dost. Když chcete ušetřit a nevadí vám se trochu projít, můžete využít bezplatné parkoviště před vjezdem do lázní. Pokud nejste autem, dá se dojít pěšky z Jeseníka. To jsme zatím nezkoušeli, ale podle mapy.cz by to mělo být cca 2,7 km.

Promenáda je čerstvě zrenovovaná, je tam spoustu laviček a nádherné výhledy na hory i město Jeseník v údolí.

20151228_103534 (467x600)20151228_103352 (338x600)20151228_102513 (338x600)

Na oběd jsme zašli hned u promenády do Wiener Kaffeehaus. Jídlo dražší, ale velmi chutné. Nemají tam dětský koutek, ale přežili nás i naše 3 děti bez mrknutí oka.

20151228_111332 (600x338)

20151228_112458 (428x600)

Děti milují otáčecí lavičky před hotelem Priessnitz.

20151228_125028 (600x338) 20151228_124035 (600x338)

DSC_1517 (1) (600x378)

Tady je pár dalších tipů pro letní návštěvu:

  • vezměte si plavky nebo alespoň šortky, ať si můžete vyzkoušet balneopark (ledově studené sprchy, potůčky, bazénky),
  • užijte si discgolf – s vlastními fresbee můžete i zdarma (aspoň loni to šlo),
  • zacvičte si na posilovacích strojích poblíž balneoparku,
  • s dětmi určitě na hřiště a do lanového parku,
  • dobře (a levněji) jsme se v létě najedli v restauraci Silesia,
  • nedoporučujeme restauraci v hotelu Priessnitz (převažují smažená jídla a obsluha velmi pomalá).

Za každým úspěšným mužem stojí…

…protivná žena. Ano čtete správně. Možná tam původně bylo silná. Tak to ve skutečnosti znamenalo „hodně protivná“ žena. Taková, co chlapíka pořád otravuje a něco po něm pořád chce. Tu postavit dům, zplodit nějaké to dítě nebo osázet zahradu.dubanci

Když jsem si před devíti lety brala toho nesmělého matfyzáka, nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou dostane do novin. Hlavně bych nečekala, že ho proslaví kupka bordelu z lesa slepená tavnou pistolí. Začalo to neškodně pár figurkama, ale te teď už jsou ti pidižvíci úplně všude. Lidi dokonce kupují kalendáře s jejich fotkama. Chápete? Fotky slepených žaludů si pověsit na zeď!

Můj milovaný manžel mě naštěstí v rozhovoru pro vánoční číslo magazínu LN neprozradil a navenek vypadám dál jako vzorná manželka:

„A co na ně říká manželka?

No…. Ale jo, líbí se jí, jasně. Uvidíme, co s nimi bude teď po sezóně, protože na okně zabírají dost místa a vypadá to tam jako po výbuchu.“

Jenom malinko zaváhal. To si asi vzpomněl, jak jsem po dvou měsících jeho lepení ječela:

„Mohl bys už místo těch zasr… dubánků dělat něco užitečnýho? Už rok čekám, až navrhneš nábytek do pracovny!“

Milovníci dubánků mě určitě proklejou, manželky tvůrčích mužů pochopí. Občas si prostě chceme trošku té kreativity urvat pro sebe. A navíc, kdo ví, možná se za dalších pár let bude o Petrovi zase psát – jako o skvělém nábytkovém designérovi :)

PS: skříně navrženy a zadány do výroby :)

Inspektor Jackaby – můj nový oblíbenec

Podle hesla „co opravdu chceš, kup si raději sám“ jsem si nadělila malý předvánoční dárek. Hrozně ráda čtu detektivky, je to snad můj nejoblíbenější žánr. Ideální sestava je pro mě hodně ujetý detektiv, kterému zdatně sekunduje bystrá asistentka a já jen čekám, jestli přelétne jiskra nebo ne.DSC_0727

Také mě už od základky berou historické romány, takže kombinace detektiv + asistentka + historie mě dostane, pokud není úplně marně napsaná. Když na mě vyskočil Jackaby od Williama Rittera na Facebooku, musela jsem ho mít.

Papírová knížka má 280 stran, ale já jsem jí přečetla na mobilu za jediný den. Detektiv R. F. Jackaby je takový mysteriózní Sherlock Holmes. Děj se odehrává také ke konci 19. století, detektiv nosí praštěnou čepici, má svého asistenta, považuje se za vědce a všímá si věcí, které nikdo jiný nevidí.

Místo Londýna však řádí sériový vrahoun v Nové Anglii. Tím „Watsonem“ je ale mladá Abigail, kterou víc než vrahové děsí potupný návrat k rodičům a nuda. Podivínský detektiv vidí všude kolem samé podivné příšery a strašidla. Abigail si nejdříve myslí, že je blázen, ale za chvilku mu musí dát za pravdu.

Knížka je fakt čtivá a zábavná. Pachatele jsem sice odhalila docela brzo, ale stejně jsem byla napnutá, jak to celé dopadne. Doufám, že Ritter brzo napíše další díl nebo se tohoto námětu zase chopí v BBC a zfilmují to stejně dobře jako Holmese.

Krve teklo také docela dost, ale nebylo to tak děsné jako v severské krimi, která je dneska tak populární. Takže knížku doporučuji i rodičům, kteří jako já pláčou u dětských kreslených filmů. Na Martinusu, kde jsem jí koupila, jí mají zařazenu jen v kategorii sci-fi, fantasy a young adults, což je myslím škoda.

William Ritter: Jackaby. Host, 2015. 280 s. ISBN 9788074914843
Překlad: Vratislav Kadlec