Dva kohouti na jednom smetišti

Tím smetištěm je v současné době náš dům, který prochází rekonstrukcí střechy. Kdo to někdy zažil, tak určitě ví, o čem mluvím. Kohouty jsou pánové ze stavební firmy a náš drahý projektant, který provádí nad stavbou dozor. Tito jinak milí chlapíci nevynechají jedinou příležitost, aby jeden druhého nepohaněli.

Kdybych měla jejich připomínky brát vážně, tak bych s firmou okamžitě ukončila spolupráci (podle pana dozora už udělali 5 naprosto zásadních chyb) a pana dozora také poslala k šípku (podle majitelů firmy má naprosto nesmyslné připomínky a bere vše smrtelně vážně).

Pánové už jsou ve zralém věku, tak by člověk řekl, že si nemusí honit svoje ego. Známý mi vysvětlil, že jim nejde o to předvést, kdo je chytřejší, ale kdo je větší blbec. Za blbce bych neoznačila nikoho z nich, ale jsou jak malí kluci, co se hádají na písku o autíčko.

Mohla bych být naštvaná, ale vlastně se mám důvod radovat. Jednak je to velká komedie, a jednak alespoň nehrozí, že by se pánové skamarádili a spikli se proti nám.

Bludná holanďanka

Zatímco někteří lidé se mohou pochlubit perfektním orientačním smyslem, já mám naprostý orientační nesmysl. Nebo bych to měla nazvat smysl pro dezorientaci?

Dnes jsem si udělala malý výlet do centra Prahy, abych navštívila dva obchody. Protože jsem na to měla celý den, tak jsem si řekla, že se trošku projdu a nenastoupím hned na MHD, která by mě zavezla přímo k cíli. V očekávání bloudění jsem si sebou vzala i knížečku s mapami. To se ukázalo zbytečné. Knížečka měla tak zvláštní formát a nahuštěné názvy ulic, že jsem vůbec nebyla schopná se v ní vyznat. A to ani když jsem jí točila ve směru hodinových ručiček.

Tak jsem si v duchu zkusila vybavit, kde asi cíl mé cesty může ležet a směle jsem vyrazila kupředu. Jako obvykle jsem se motala v kruhu, než jsem našla správnou cestu. Ta byla navíc asi 3x delší než jsem čekala. Podcenila jsem trošku přípravu a předpokládala jsem, že trefím po paměti, protože se přeci v centru „vyznám“ :)

Do cíle jsem nakonec dorazila, ale asi o 2 hodiny později než jsem čekala. Je fakt, že za to mohla i přestávka na oběd. Nakonec jedním z důvodů, proč jsem si dnes udělala výlet bylo, abych nemusela vařit. Oběd byl hnusný, naštěstí jsem si později spravila chuť v jedné příjemné cukrárně.

Bloudění mi vlastně moc nevadilo. Objevila jsem cestou spoustu zajímavých míst a pěkně jsem se prošla. Jestli náhodou za tím mým neustálým blouděním nestojí má záliba v pěší turistice. No, GPS si pořizovat nebudu.

Noční strachy

Docela obdivuji naše nebohé děti, že jsou schopné večer usnout a v noci klidně spát. Už třetí noc po sobě jsem naspala nějakých 4 – 5 hodin, protože mi v noci strach nedovolil znova usnout. Kdyby byl doma manžel, tak bych se přitulila k němu, ale takhle jsem se mohla přitulit nanejvýš k dceřiné panence (spím v její posteli, protože v ložnici zrovna chybí okno).

Bydlíme u lesa v klidné čtvrti, takže v noci je absolutní ticho, narušené jen vzdáleným hučením projíždějících vlaků. Protože jsem posledních pár let žila na trochu rušnějších místech, ticho mě neuklidňuje, ale spíš nahání strach. Klidu mi nedodaly ani zprávy o tom, že v sousedství bylo vykradeno během noci několik domů v době, kdy jejich majitelé klidně vychrupovali.

Nepomohla ani panenka ani krtek :(

Útoky zvířeny

Nejsem žádnou velkou milovnicí zvířat. Nejraději mám ta zvířátka, která bydlí u babičky (tchýně) – nemusíme se o ně starat a přitom si je děti užijí. Vymlouvám se na to, že mě v dětství napadl pes, ale ve skutečnosti se ty špinavé smrdící potvůrky neslučují s mou hygienickou fóbií.

Náš bývalý byt mi v tomto poskytoval dokonalé útočiště, byl v jedenáctém patře, takže tam nedolétla ani moucha. S domem to je již horší. O mravenečcích jsem se již zmínila, ti se vyskytují jen asi 2 – 3 týdny v roce a naštěstí nám nelezou moc do jídla. Mezi stálé obyvatele domku patří i pavoučci. Arachnofobií netrpím, takže je klidně vlastnoručně vymetám a posílám do věčných lovišť. Jenom se mi moc nezamlouvá, že po několikadenní nepřítomnosti se člověk po příchodu domů musí pavučinkami občas prodírat.

Na půdě se nám zabydleli nějací hlodavci. Nevím jestli to byly kuny nebo veverky, ale dělaly tam pěkný rámus. Když jsem jednou večer chtěla po manželovi, aby je šel ulovit, tak to odmítl. Určitě tam prý budou čekat zrovna na to, až je chytne a zařízne. Řemeslníci objevili na půdě 3 velká hnízda z mechu a zjistili, že sežraly spoustu izolace. Slibují však, že by po rekonstrukci už na půdu ty potvůrky lézt neměly.

Ve zvonku se nám zabydlely vosy, možná proto moc lidí zvonek nepoužívá. Manžel je sice trošku postříkal, ale asi na ně sprej na mravence moc nezabírá. Zvonek teď vydává celý den takový lehký zvonivý zvuk. Místo likvidace vosího hnízda jsem raději vyvěsila sluchátko domácího telefonu, aby ten zvuk nebyl slyšet.

Za chvíli si asi otevřeme zverimex.

Radosti rekonstrukce

Mé nadšení z hladkého průběhu rekonstrukce má první trhliny. Začalo to již před dvěma dny, kdy mi naštvaný projektant volal, že firma neobjednala včas materiál pro dodatečné zateplení střechy. Druhý den si pak stěžoval majitel firmy na projektanta, že si vymýšlí materiály, které nelze nikde sehnat. Ještě dodal, že to pan dozor bere moc vážně, ale to není třeba, protože to je „jen střecha“. Nakonec přivezli izolaci jinou, s podobnými parametry, nad kterou se i náš pan projektant smiloval.

Ještě ten samý den jsem zjistila, že místo střešního okna s plastovým povrchem pánové instalovali okno dřevěné. Firmu jsem informovala, že se ten plast vypadá trochu moc jako dřevo. Moc se tomu divila, ale přislíbila okamžitou nápravu. Jak jsem se dozvěděla druhý den, okamžitá náprava bude trvat týden.

To, že místo protisněhových háků byly dodány tašky s podivným hrbolem (připomínajícím kopeček zmrzliny nebo hodně malá prsa), ani snad nestojí za zmínku. Po odpoledni stráveném v družném hovoru s projektantem a majitelem firmy jsem si všimla, že na půlce střechy je jiná barva folie než jinde. Projektant vylezl na střechu, poskakoval tam jak kamzík, a když slezl, tak zase nadával. Folie jiné barvy totiž má i jinou gramáž a kvalitu. To jsem zvědavá, jak si s tím hoši zase zítra poradí. Ale ničeho se nebojím, je to přeci „jen střecha“.

Čekala bych, že manžel ocení, s jakým nasazením se celé záležitosti věnuji. Místo toho se mě zeptal, jakou kompenzaci mu poskytnu za to, že ještě týden vydrží s dětmi u babičky.

 

Slaměná vdova bez střechy nad hlavou

Jak se tak stane, že se žena z dobré rodiny s vysokoškolským diplomem ocitne bez střechy nad hlavou, opuštěna manželem i dítky?

Začalo to úplně nevinně koupí 10 let starého domu. Domek se nám při koupi jevil velmi zachovalý, skoro nepoužitý, v dobré technické kondici. Jenom z balkónku mu trochu opadávala omítka a chyběla mu garáž. To jsme s manželem neviděli jako zásadní problém. Podle referencí našich příbuzných a známých to měla být otázka pár set tisíc, což jsme byli schopní naškudlit i při dvou dětech, věčně hladové mé osoby i hypotéce.

Viděli jsme vše naprosto jasně, balkónek necháme odstranit, garáž přilepíme na domek. Jak šel čas přišly nové nápady:

  1. Garáž s koupelničkou – líbila se nám myšlenka, že bychom mohli hned ze zahrady chodit na wc, případně si dát sprchu. Koupelna měla být také dostupná z pokoje pro hosty (budoucí pracovny) v domě.
  2. Garáž bez koupelničky a kuchyň na jih – zjistili jsme že hostinský pokoj je hnusná studená nora. Proto by bylo dobré ho využít jinak, např. tam vybourat větší okénko na jih, zrušit dělící příčku od obýváku a garáž nechat bez koupelničky.
  3. Místo garáže garážové stání u domu – kuchyň se nám stále líbí v jižní variantě, ale vzdáváme garáž. Nelíbilo se mi, že dům s přilehlou garáží vypadal jako stodola (i bez té garáže tak trochu působí), a také nás odrazovaly náklady.
  4. Místo garážového stání u domu garážové stání před domem – zjistili jsme, že garážové stání u domu je stále nákladné a navíc zabírá zbytečně moc naší už tak malé zahrady.

A kde se tam vzala ta střecha? Po první zimě jsme přišli na to, že máme špatnou izolační folii ve střeše (hlavně se mě neptejte jakou), a tak se na půdě kondenzuje vlhkost. Druhou zimu se už objevil v koupelně na stropě mokrý flek a plíseň. Takže teď místo stavby stání a přestavby kuchyně opravujeme střechu. Chlapíci dnes ráno přijeli a zůstaly jen trámy. Manžela jsem odeslala s dětmi na venkov k babičce, aby se na tu hrůzu nemuseli dívat.

Náš soused kroutil hlavou: „Tuhle vaše sousedka má střechu z 30. let a stále je jako nová.“

Takže až budete kupovat nějaký „pěkný, zachovalý“ domek, nekoukejte do kuchyně, ale na půdu:o)

Život v lůně přírody

Jedním z důvodů, proč se lidé stěhují z centra města na periferii nebo na vesnici, je jejich zidealizovaná představa o životě blíže přírody. Po letech strávených na sídlišti chtějí dětem a sobě dopřát nefalšovanou divočinu, kterou si někteří představují jako pár tůjí na zahradě, jiní jako život na odlehlém místě bez civilizace. První skupinka skončí v satelitu na předměstí v řadovém domku s 200 metry čtverečními pozemku, druhá si opraví chalupu od babičky v podkrkonoší. Pak je tu hodně početná skupinka, která hledá něco mezi tím.

Jak jsem uvedla v jednom z dřívějších článků i my jsme zatoužili po trošce zeleně a větším klidu a přestěhovali jsme se z jednoho pražského sídliště do jedné z okrajových pražských čtvrtí. Náš domek ani pozemek nejsou zrovna velké, ale nadchnula nás blízkost lesa (asi 30 m) a množství vzrostlých stromů na zahradě.

Hned první dny po nastěhování jsme zjistili, co život „v lůně přírody“ obnáší. Náš obývák a kuchyň se proměnily v mraveniště. Okna byla obsypaná černými okřídlenými mravenci asi centimetr velikými, které jsme nikdy v životě neviděli. Zkoušeli jsme na ně všechny prostředky, které jsme vygooglili na internetu, ale nic nezabíralo. Každé ráno se tak opakoval vraždící ritual, kdy jeden z nás asi deset minut vyvražďoval v přízemí mravence, než mohl zbytek rodiny sejít dolů (a případně dorazit zbylé bojovníky). Po třech týdnech marného boje mravenci zmizeli a objevili se zase další rok ve stejnou dobu. Letos už mi skoro nevadili. Jednak jsem si zvykla, a jednak okupovali jen technickou místnost.

Dobré také je, že se naše i děti teď nebojí lezoucího hmyzu a jsou schopné nevítané mravenečky vlastnoručně zlikvidovat. Když dvouletá dcerka sedící na dětské židli kníkala: „Mavenecet, bojim, bojim“, starší syn hrdinsky přiskočil a svými bačkůrkami potvůrku zlikvidoval. Pak řekl sestřičce: „Neboj,  už je tuhej.“ A ona: „Uz nebojim, mavenecet tuhej“. A aby do příštího léta nevyšli ze cviku, manžel jim na tablet nahrál hru spočívající v mačkání mravenečku prstíkem.

Řádění s bidetovou sprškou

Tak už i já jsem se konečně dočkala civilizační vymoženosti zvané bidetová sprška. Dala bych přednost bidetu vedle wc, ale ten by se nám bohužel při současném dispozičním řešení domu nikam nevešel. Tak jsem ukecala mého bratra (je to takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu), aby mi spršku namontoval k umývadlu na wc v přízemí našeho domu.

Bohužel jsem se z tohoto skvělého zařízení pro vylepšení intimní hygieny neradovala moc dlouho. Jak se hned ukázalo, děti jsou nadšené jakýmkoliv novým zdrojem tekoucí vody a dokážou ho využít netušeným způsobem.

Dvě hod po instalaci se objevila na wc u spršky louže neznámého původce a nikdo se k ní nechtěl znát.

Po obědě mi syn ukázal, jak se se sprškou pěkně myje pusa.

Když jsem spršku testovala, tak mi pak po použití chyběl ručník. Ten bych samozřejmě mohla doplnit, ale nevím jak bych pak vysvětlovala dětem, že jeden ručník je na ruce a jeden na zadek.

Klidu intimní hygieny také brání skutečnost, že na wc se nelze zamknout, z praktických důvodů kvůli dětem, abychom obden nemuseli volat zámečníka či hasiče. Ani nemluvím o tom, že mě děti rádi na záchodě navštěvují, protože mi zrovna potřebují něco veledůležitého sdělit.

Poslední kapkou je příjezd stavebních dělníků, kteří nám budou opravovat střechu a při tom budou mít náš dolní záchod k dispozici. Asi půl hodiny jsem se chechtala při představě, že mě nějaký cizí maník přistihne při řádění s bidetovou sprškou :o) Co by asi tak řekl?

Takže si tu mou drahou spršku budu užívat tak možná po večerech, až budou v nedohlednu všichni dělníci a děti. Během dne nám bude pochromovaná krasavice sloužit tak k napouštění kýblu.

Kdo řídí svět

Náš pětiletý syn mě každý den bombarduje desítkami otázek a někdy se pěkně zapotím, než vymyslím nějakou vhodnou odpověď (nejlépe takovou, aby nenásledovalo dalších 20 otázek :). Nedávno se mě cestou ze školky zeptal: „Mami, kdo řídí svět?“

Co byste na takovouto otázku odpověděli? Můj dědeček, silně věřící katolík, by jistě odpověděl Bůh. Já nejsem praktikující katolička, i když věřím na nějakou vyšší moc. Nemyslím si, že veškeré naše kroky a dění okolo máme v rukou my sami. Proto mě ani neberou nějaké spiklenecké teorie o tajemných silách a uskupeních ovládajících celý svět.

Synovi jsem proto odpověděla: „Někdo si myslí, že Bůh, někdo si myslí, že příroda.“ Protože Bůh je pro něj dosti abstraktní a u nás doma o něm moc nemluvíme, vybral si přírodu. Ta je všude okolo nás a někdy s námi pěkně zamává. A ani všemocní politici či finančníci s tím nic nenadělají. A to je vlastně dobře, ne?

Ahoj!

Chtěla bych se na tomto blogu podělit o pár postřehů a myšlenek, které se mi každý den honí hlavou. Jsem jednou z tisíce žen, které si daly v práci pauzu (rodičovská dovolená), aby se mohly věnovat dětem a rodině. Po čase jsem jako řada dalších maminek zjistila, že potřebuji vyvíjet nějakou duševní činnost, abych se úplně nezbláznila a „nepochcípaly“ mi všechny mozkové buňky. Protože se však zatím nechci zapojit do pracovního procesu, rozhodla jsem se začít s něčím menším a flexibilnějším, čemu se můžu věnovat i během dne, když děti zrovna spí nebo se zrovna na chvíli zabaví vymýšlením nějakých lumpáren.