Kam se poděly normální kalhoty aneb nanotregíny nebrat

Dřív jsem si myslela, že zralé dámy nosí sukně a šaty, protože lépe podtrhují jejich ženskost a eleganci.

Poslední dobou mi však v hlavě hlodá červík pochybností, jestli tím hlavním důvodem není to, že prostě pro velikost 38+ nemohou sehnat lichotivé a zároveň příjemné kalhoty.

Džíny, zvlášť tak moderní slimky, jsou pro holky, co jsou „slim“. Pro ty ostatní tak možná džegíny a tregíny, které absorbují tělesnou hmotu a navíc ji dokážou udržet v přijatelném tvaru.

Mám však pocit, že je šijí z nějakých speciálních nanomateriálů, které mají za úkol neustále aktivovat kožní buňky a odbourávat tělesný tuk. Občas se už při zkoušení bojím, že mě sežerou zaživa.

A co nějaké elegantní kalhoty kostýmové? Vyhozené peníze. Nakoupila jsem si čtvery těsně před mým přerodem v ženou s velkým Ž nebo možná spíš Z, a pak jsem je musela darovat známým, které to čeká až za několik let.

Zachraňují mě právě sukně, šaty a punčochy různého provedení a tloušťky, takže ani v zimě nemusím mít strach o mé zadní partie. Když se mi nedaří nějaké natáhnout, většinou jen proto, že se do mé skříně zatoulaly stodvacítky od mé dcery 

Není většího ponížení…

…než návštěva zubaře s dětmi.

Pořád jsem nepřišla na to, jestli je lepší lhát a předstírat, že opravdu všem 3 dětem (a sobě) čistím zuby běžným i mezizubním kartáčkem, nejíme sladkosti, nepijeme žádné sladké nápoje… a ty kazy, to musí být dílo nějaké mimozemské civilizace…

…. nebo naférovku říct, hele sorry, dělám co můžu. Jsem ráda, že je večer nějak protáhnu koupelnou, že si nějak zuby vyčistí, že jednou za čas vyhrabeme i ten mrňavej kartáček a ukecám je, ať to s ním vyzkouší, i když to nesnáší, občas pijou šťávu, protože jsem ráda, že vůbec něco pijou a někdy dojde i na sladkosti…

… a to ani nemluvím o tom, že bychom měli 2x ročně každý z nás na prevenci a 2x ročně na hygienu, což je při našem počtu 20 návštěv zubní ordinace ročně (nepočítám zákroky a ortodoncii).

Asi tušíte, že jsme v mírném skluzu (asi o rok).

Nejhorší je, když najdou nějakej kaz, a jako že bohužel skoro vždycky. Významné pozvednutí obočí, já se propadám do země a jim i sobě slibuju, že se polepšíme.

Tak naše dentální storry má happy end. Anda si statečně nechala vyvrtat zuby (prý to ani nebolelo). Junior, který měl ze zubaře panickou hrůzu, vyvázl bez kazu – však jsem se za něj modlila ke všem bohům, které znám.
„To jsem si fakt oddechla“ říkám doktorce. „že jste u něj nic nenašla.“
„No, my taky.“:)

Přirozený důsledek

Takový obvyklý večer – děti dokoukají pohádky, v našem hlavním obytném prostoru samý zmar. Nikdo se nemá k tomu, aby začal uklízet.

Maršál tatínek: „Jestli nebudete, uklízet nebudeme číst“.

Já, výchovná teoretička: „Zas jim vyhrožuješ, víš, že to stejně nefunguje.“

„Tak, co jim teda mám říkat?“

Pokusím se navázat oční kontakt s ratolestmi, což je v jednu chvíli zhola nemožné, protože mi prostě dva páry očí scházejí, a povídám:

„Miláčkové, klidně dál odpočívejte, já si všecchno uklidím sama a líp. Budu z toho fakt hodně unavená, takže si pak nejspíš pusím telku nebo rovnou půjdu spát. Na pohádku už nedojde, protože na to prostě nebudu mít dost energie.“

Dost opruzeně se zvedli…

„To jako není vyhrožování?“

„Ne, tomu se říká nechat dopadnout přirozený důsledek.“

Komentář tatínka:  „Hmm Anička se sice zvedla, ale jen proto, aby začala vytahovat nějaké další hračky a krámy, nakonec stejně nic neuklidila… Toliko k výchovné teorii“ :)

Děti a boty

Jít se třema dětma nakupovat boty je jako se pokoušet obout stonožku.

Jedny nohy obouváš a ty další dělají bordel. Konkrétně u nás to obvykle obnáší návštěvu cca 5 obchodů s obuví a zkoušení přiblině 20 párů bot.

Sama nevím, jestli je horší se pokoušet v prodejnách sportu v těch hromadách krabic najít to správné číslo nebo v těch krásných dětských prodejnách s obuví dokolečka vysvětlovat prodavači, že skutečně nekoupím dítěti boty, které on považuje za padnoucí, ale dítě za nepříjemné. Skončily by hned druhý den na půdě a začalo by to nanovo.

Že nakupujete boty přes internet? To se mi taky kdysi dařilo. Když jsem nakupovala boty jen pro jednoho. Obnášelo to objednat pouze 5 párů, z nichž jsem po vyzkoušení 4 vrátila (v tom lepším případě). Dnes by k nám boty na zkoušení pro všechny děti musel vozit asi náklaďák a při vracení přes Českou poštu bych asi zešedivěla.

Dnes jsem objevila metodu, který mi alespoň trochu zhojila pochuchané nervy – po nákupech bot pro děti jsem vlítla do mého oblíbeného obchodu a koupila si pár nových kousků na sebe. Hned mi bylo líp.

A aby z toho měli radost opravdu všichni, rozdám je mým bližním, aby mi je mohli nadělit pod stromeček :)

Povrchy

Hrozně obdivuju lidi, kteří dokážou vytvořit a hlavně udržet v domácnosti prázdné povrchy.
To se u nás nějak nedaří.

Na pracovních stolech máme papíry, deníky, kreslicí a psací potřeby a spooustu výtvorů. Po domě prádlo v různých stupních roznošenosti, vypranosti a usušenosti. Knihy nové i z knihovny v různém stupni rozečtenosti. Školní potřeby promíchané se školními a školkovými výtvory a hračkami, všude kam se podíváš. Jídlo v různém stupni rozkladu naštěstí ne (snad jen občas u dětí v aktovce :).

Není divu, že pak drobné předměty jako dceřiny plavecké brýle nebo synův školní čip snadno zapadnou, takže neustále něco hledáme.

Ne, že bych se stále (a marně) nepokoušela dosáhnout stádia prázdnoty povrchů prezentované módními časopisy. Makala jsem já, děti, manžel, nějakou dobu pomáhala paní na úklid.

Všechno marné.

Jakmile jsme v našem obytném prostoru po úklidu začali žít, zase se zaplnil, a to asi desetkrát rychleji, než trvalo jeho uklízení.

Utěšuju se tím, že mám neustále postaráno o dostatek pohybu, děti každý druhý den hrajou hru na hledání pokladu a zažíváme mnoho radostných momentů, když se nám založené knihy či pomůcky podaří nalézt.

O minimalismu jsem už taky slyšela. Ale hádám, že paní Kondo neoplývá tolika dětmi, zvířaty, uměleckými výtvory a hlavně prádlem. Možná ani v tom uklizeném domě nežije. Nebo jen občas

Mamka si večer zas jednou vyrazila…

…sama. To byla pardička – otřepala jsem ze sebe listí, bláto, kočičí chlupy, umyla hlavu, otřela stopy dětských rukou….
…zahodila oblečení, ve kterém si mě snadno můžete splést s mým manželem nebo moji mamkou…
…natáhla šaty, ve kterých si připadám (a vypadám) jako žena…
…a vyrazila na super Pravidelné setkání cats2cats Vol. 48, hostem byla elegatní a energická Pavlina Amalie Kvapilova, zakladatelka Elegantní Česko

Zákon o zachování hmotnosti

Vyvine-li žena fyzickou aktivitu, která by ve svém důsledku mohla vést k úbytku její hmotnosti, pozření prasárničky po skončení výkonu ji může od nežádoucího úbytku uchránit a břišní špek tak zůstane zachován.

Příklad pro nechápavé: Prostě jsem si ten chleba se škvarkama musela dát, abych nepřišla o své ladné křivky :)

Začínám zase běhat

….zatím tedy převažuje běh na autobus, s dětma do školy, za Terezou na motorce … (vida jak ten můj mizerný time-management prospívá mému zdraví).

Občas s kamarádkou Lenkou praktikujeme v lese opatrný indiánský běh, ze kterého mají mé děti velkou legraci a s chutí ho parodují – něco mezi plazením Maresjeva a měsíční chůzí Michaela Jacksona.

Jen ať se smějí, prevíti mrňaví, za rok jim budu utíkat a třeba si zas střihnu nějaký závod.
Spíš za dva.

No raději za tři :)

Vesmírná záhada

Ani po 10 letech každodenního zkoumání se mi nepodařilo objasnit záhadu bezdrátového transferu energie z rodiče na dítě. S blížícím se večerem energie rodiče postupně klesá, zatímco energie dítěte se plynule zvyšuje. Energetického vrcholu dítě dosahuje s ulehnutím do postýlky. Ve stejnou dobu se rodič nachází na energetickém dně, téměř ve stádiu klinické smrti .