S navigací až k prasatům

Normální smrtelníci jsou schopní urazit cestu mezi Dolními Počernicemi a Klánovicemi během pár desítek minut, a to hezky po cyklostezce, s čistým kolem a klidně i s dětmi. Ne tak já. Cestou do Počernic na pivo s kamarádkou Andy bloudím lesem blátem, cestou necestou a jen s pomocí navigace a nasazením šíleného tempa se mi podaří dojet na setkání včas.20160616_210432 (814x1024)

Samozřejmě nás na místě uvítá déšť, který neustává, takže nemá smysl čekat na zázrak. Zjistím, že nemám světlo ani žádné reflexní prvky, takže šup hezky na stezičky místo silničky. Zase omylem vjedu do šílenýho mlází, kde na mě čeká stádo nějakých polodivokých prasat. Protože se nesnáším vracet, tak se mlázím proklestím (vážně mě tam navigace poslala, asi neviděla ty prasata).

Mezitím se setmí, déšť ze sílí a přidají se slabé blesky. Konečně najedu na cyklostezku, ale i tak ještě na konci musím projet Klánovický les. Modlila jsem se ke všem mým drahým předkům a kupodivu se ani nevymlátila. Domů výjimečně dorazila víc zablácená než manžel :)

Jak řídit stavbu aneb zábava pro těhotné maminky s minimálně dvěma dalšími dětmi

Jak je naším dobrým zvykem, v době očekávání potomků se zpravidla věnujeme úpravám našeho obydlí. Při prvním těhotenství jsem „pouze“ z dlouhé chvíle šroubovala nábytek z Ikea, přitom druhém jsem zařizovala koupi domu, drobné úpravy a stěhování. Při třetím už jsme se nebáli pustit do rekonstrukce, která zabere několik měsíců.

Stavba

Matka stavbyvedoucí

Mohla bych dělat drahoty a tvářit se, jak mě to otravuje, ale vlastně si to užívám. Tedy kromě několika momentů, kdy se nemohou shodnout náš projektant a stavitel (popř. ještě stavební dozor), a pak když nám přicházejí rozpočty, vyúčtování a faktury. To se pak musím uklidnit kouskem čokolády (na alkohol to v mém stavu není).

Jednání se všemi zúčastněnými pány většinou bývá v poklidu. Přede mnou nemají potřebu si tak honit ego, navíc se možná bojí mě příliš rozrušovat, abych náhodou nezačala předčasně rodit. Jenom se teď před návštěvou našeho rozkopaného domu raději chodím alespoň třikrát vyčůrat. Naposledy když jsem si došla na stavbě, tak jsem pak měla hrůzu z toho, kam to vlastně odteklo. Některé stupačky už byly uříznuté a jen tak v přízemí domu čouhaly do vzduchu.

Děti by nejraději na staveniště chodily místo na hřiště, protože je tam pěkný svinčík a spousta zajímavých pokladů. Syn byl natolik okouzlen kusem starého kabelu, že bez něj ze stavby vůbec nechtěl odejít. Manžel mu musel alespoň jeden drátek ukroutit, on na oplátku musel slíbit, že s ním nebude chodit do postele.

Ratolesti také zpestřují mé veledůležité koordinační telefonáty. Jenom dnes dcera uprostřed mého telefonátu s projektantem začala ječet: „Jdu čůůláát!“, po chvíli: „Už jsem se vykakalááááá….“ Když jsem se jí pak s telefonem na rameni snažila nějak nenápadně utřít zadek začala velmi hlasitě vykládat, jak udělala hodně bobečků (asi i pro pana projektanta jeden).

Speciální zážitky představují návštěvy vzorkových prodejen. Děti většinou pobíhají mezi vystavenými vzorky a křičí, co se jim všechno zalíbilo. Velký úspěch u nich mělo koupelnové studio, kde strčily hlavu snad do každé záchodové mísy a předváděly zvracení. To pak tiše závidím mladým párům, kteří tam přijedou s nemluvňaty, která jsou pacifikována v autosedačce a nemůžou předvádět takové divadlo. Já alespoň v této fázi nemusím řešit kojení či přebalování.

Takže milé dámy, jestli se doma nudíte, vybodněte se na serfování po netu a chatování s kámoškama! Tohle je ta nejlepší zábava, rozvíjející tělo i ducha!

Není už té emancipace trochu moc?

Tak se mi milé dámy (a pánové) zdá, že už jsme to možná s tou emancipací drobet přehnali. Muži  už dávno neloví ženy, ale je to právě naopak (asi nás nebaví čekat, než nás někdo milostivě uloví). Chlapi zaplňují dětská hřiště a v hospodě se víc než o autech baví o oblíbených značkách dětských plen.

Kdo myslíte, že má dnes na starosti výběr nového auta či opravy domu?

Nevím jak kde, ale u nás já. Manžel má vyrážku z jednání s úřady, projektanty a stavebními firmami. Jako správný kreativec, na takové přízemní věci nemá zrovna buňky. A tak zatímco po večer kreslí svoje grafiky a píše příspěvky na své blogy, já čtu odborné články o zateplení, parametrech moderních oken a sleduji diskuse o rekuperaci. Přes den pak čile komunikuji s úřady, naším architektem a honím stavební firmy, aby mi konečně poslali cenové nabídky na rekonstrukci našeho domu.

S autem je to podobné. To první (naši milovanou Škodu Fabia) jsme vybírali ještě spolu, za vydatné podpory mého bratra. V současné době bychom potřebovali nějaké pěkné MPV, kam by se vešly vedle sebe tři dětské sedačky, takže mám další program na dlouhé podzimní večery. Čtu diskuse, recenze v on-line motoristických magazínech, srovnávám výsledky spolehlivosti automobilů a projíždím inzeráty na tipcars. Trochu se stydím to přiznat, ale baví mě to skoro stejně jako šmejdit po obchodech s botama :) Jenom v autosalonech budíme trošku pozdvižení.

To se takhle dealer zeptal manžela, jaká by byla naše představa o novém voze. Zatímco manžel přemýšlel nejspíš o tom, kam by se mu dobře nakládalo jeho kolo, já jsem vychrlila na pána model, pohon, motorizaci, výkon a další parametry….  Zdálo se mi, že jsem v jeho tváři zahlédla lehce ironický úsměšek, ale jako správný profesionál honem nasadil „poker face“ a nabídl mi, že se tedy můžeme pustit do konfigurace vozu.

Samozřejmě, že ve finále rozhodujeme s manželem společně, ale jeho nebaví to slídění, komunikace a tak dále. To už se raději věnuje vaření skvělých pokrmů či dětem –  zvlášť pokud si může popíjet kafíčko na zahradě, zatímco se ony hrabou v bahně. Občas se uvolí něco vybírat sám, pokud jde o výpočetní techniku, knihy či něco na kolo, tomu se pak věnuje na 300 %.

Máme na to takové pořekadlo: manžel peníze vydělává, a já je utrácím. Jen pozor holky na to, když tohle chlap řekne. Nemusí tím nutně myslet hadříky a šminky, ale kompletní nákupy a zařizování včetně auta, domu či bytu, což už taková legrace není. To už pak ženuškám na nějaké běhání po obchodech ani nezbývá energie.

Veselé příhody s řemeslníky

Ne vždy platí rčení „Řemeslník do domu, hůl do ruky“. Banda chlapíků několika národností okupovala náš dům čtyři dny (opravovali sádrokartony v podkroví), a já si s nimi užila spoustu legrace. Jak se nám už dříve osvědčilo, manžel s dětmi odjel ke své matce, aby byli ušetřeni hluku, bordelu a nepohodlí. Já jsem se docela těšila, jak si od nich všech odpočnu a budu zase moci uplatnit svoje organizační a buzerovační schopnosti a dovednosti :)loznice

V neděli mi ještě manžel pomohl odstěhovat nábytek, a pak vyrazil s dětmi na cestu. Já jsem celý zbytek dne ložnici a chodbu pokrývala folií, schody pak pokryla kartonem (piplačka největší), abych si ušetřila práci při následném úklidu. Naše ložnice tak získala velmi romantickou „Dexterovskou“ atmosféru. To samozřejmě moc nepřispělo k mému dobrému spaní. Večer se mi sice podařilo usnout, ale už od čtyř jsem byla vzhůru v očekávání příštích hrůz. Jednak mě děsila ta rekonstrukce, jednak naše známé nedávno vykradli, což mi na klidu zrovna nepřidalo.schody

V pondělí ráno se k nám nastěhovali řemeslníci s lešením, materiálem a potřebným nářadím. Pochválili mě, jak jsem pěkně připravila „staveniště“ a na schodech vztyčili lešení. Pro jistotu jsem vnutila jejich šéfovi své telefonní číslo, i když mi tvrdil, že ho nebude potřebovat. Pak jsem odjela do města, kde jsem měla mít brzy po obědě pracovní schůzku. Tu jsem málem zmeškala, protože jsem si musela nechat v metru ujet tři vlaky, když jsem řešila s majitelem firmy technické detaily. Ze schůzky jsem se vrátila příjemně naladěna do pěkného bordýlku, abych zase probděla noc nad knížkou. Nepomohlo ani to, že jsem se v noci přitulila k dceřině panence.leseni

V úterý ráno parta opět přijela, ale ještě než začali pracovat, tak půlka z nich odjela kvůli nějakým problémům v rodině. Zbývajícím chlapíkům jsem nabídla, že jim uvařím kafe, od té doby si ho už objednávali sami :) Zas tak mi to nevadilo, vzpomněla jsem si vždycky na mojí maminku, která se mnou v kočáru lítala na stavbu s obědy každý den. Večer jsem se zrelaxovala na kurzu angličtiny, a pak ještě s kamarádkou v bazénu. Jako bych těch chlapů neměla za celý den dost, byla jich plná sauna (ale tihle neměli montérky :)). Další zoufale krátký spánek, panenka opět nezabrala. Ale dostala jsem se už do třetiny knihy, a to čtu v anglickém originále.

Ve středu jsem ráno vyrazila do města a doufala, že chlapíci budou mít odpoledne hotovo. Náhodou jsem se sešla s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla, tak jsem alespoň na chvíli vypustila rekonstrukci z hlavy. Hotovo bohužel nebylo, protože jednak chyběli lidi, jednak se vyskytly nějaké technické problémy, kvůli kterým se vše zdrželo. Ale dobře jsem si s pány pokecala a dočkala se od jednoho zahraničního pracanta uznání: „Váš manžel šťastný muš, má takovou ženu, musí moc milovat.“ Večer jsem trochu uklidila v koupelně a úplně vyřízená upadla do kómatu. Klidný spánek jsem si pojistila panákem třiadvacetiletého rumu.

V noci jsem se sice několikrát vzbudila, ale vždycky jsem hned usnula (možná i proto, že moje čtečka měla vybitou baterku). Ráno mě probudilo zvonění zvonku u dveří. Vylítla jsem z postele a v pyžamu letěla otevřít. Páni řemeslníci ze mě měli velkou legraci a omlouvali se, že mě tahají z postele. Já jsem se tedy také velmi bavila a byla jsem moc ráda, že nosím poctivé flanelové pyžamo a ne nějakou pitomou saténovou košilku. To by se do té práce asi jen tak nepustili. Majitel firmy oknose pak ještě do telefonu chlubil nějaké další zákaznici (shodou okolností z naší čtvrti), že právě sedí na kafi u jedné mladé paní oblečené v pyžamu. Tak jsem ho alespoň prosila, ať ji neříká mé jméno, abych se pak nemusela stydět chodit do sámošky. Ještě hodinu jsem pak po domě běhala v pyžamu, než se mi podařilo najít oblečení a místo, kde bych se mohla převléknout.

Vše se naštěstí podařilo dokončit během čtvrtečního dopoledne. Chlapíci po sobě solidně uklidili a ještě odvezli zaprášené igelity. Majitel se mi omluvil za zpoždění, ale trochu to zaniklo v jeho chechtání, když si vzpomněl na moje ranní přivítání.

Řemeslník do domu, hůl do ruky

….řekla mi moje mamka, když  jsem jí líčila nejčerstvější peripetie s řemeslníky. O víkendu jsme se statečně poprali s desítkami hřebíků, které nám po rekonstrukci střechy nechali řemeslníci na naší zahradě (synovi jsme za každých 5 hřebíků slíbili bonbónek).

Dnes nám měli pouze chlapci přidělat hromosvod na střechu, což vypadalo ve srovnání s předchozími pracemi, jako jednoduchý rutinní úkol. Avšak ne pro „zlaté české ruce“. Hned jak jsem chlapce viděla konat, začaly se o mne pokoušet mrákoty.

Jeden z pánů si naprosto suverénně opřel žebřík o novou střešní krytinu a podařilo se mu jednu z tašek docela slušně odřít. Pak jsem z hrůzou sledovala, jak ten samý pán něco ufikl na druhé straně domu a okolo oken se nám míhal drát s kusem železa na konci (naštěstí nic nerozbil) – vše padalo, jen cigareta pánovi v puse držela nehnutě.

Když bylo vše hotovo, tak se mi ulevilo. Bohužel jen na 10 minut, než jsem si všimla proraženého nového okapu (škoda cca 5 tis.).

Majitel firmy se ke všemu postavil dobře a slíbil vše vyměnit. Já jsem však ze všeho byla celý den úplně mimo. Mě, matku se 2 dětmi, s „vykojeným mozkem“ by nikdy nenapadlo si opírat 3 metrový žebřík o hliníkový okap. Jak to sakra mohlo napadnou ty „profíky“?

Co dělá slaměná vdova?

Manžel s dětmi jsou pryč už více než týden. Co si taková nebohá opuštěná žena má v takové situaci počít? Některé dny byly nabité akcí, někdy jsem nedělala skoro nic. Vzhledem k tomu, že po celou dobu probíhala rekonstrukce střechy, tak jsem měla o zábavu postaráno.

  • Pozorovala jsem řemeslníky při práci a občas jim dávala zákeřné dotazy ohledně toho, co zrovna dělají.
  • Poslouchala jsem stížnosti majitele a našeho pana dozora (viz Dva kohouti na jednom smetišti).
  • Vyrazila jsem do města (viz Bludná holanďanka) a přinesla si knihy.
  • Chodila jsem běhat, jednou si šla zaplavat a jednou podnikla adrenalinovou jízdu lesem na horském kole.
  • Nechala jsem si otestovat svou fyzickou kondici a navrhnout tréninkový plán (chystám se v září běžet jeden krátký závod).
  • Měla jsem pracovní schůzku.
  • Strávila jsem příjemné dopoledne s kamarádkou ve městě.
  • Byla jsem nakupovat boty (2 úlovky:o)
  • Navštívila jsem manžela s dětmi, aby jim (a hlavně mě) nebylo smutno.
  • Vstávala jsem nejpozději v pět hodin, protože jsem se v noci sama doma bála (viz Noční strachy).
  • Četla jsem dětem večer pohádky do telefonu.
  • Pouštěla si hodně nahlas písničky, což s dětmi moc nejde (mají jiný hudební vkus a moji hudbu vypínají).
  • Napsala jsem spooustu článku na blog.
  • Pořád jsem uklízela binec po řemeslnících.
  • Skoro jsem nevařila ani nechodila nakupovat a následně…
  • …snažila jsem se v prázdné lednici najít něco k jídlu.
  • Volala jsem stále manželovi, abych mu poreferovala o postupu prací a taky aby mi nebylo smutno.

Dva kohouti na jednom smetišti

Tím smetištěm je v současné době náš dům, který prochází rekonstrukcí střechy. Kdo to někdy zažil, tak určitě ví, o čem mluvím. Kohouty jsou pánové ze stavební firmy a náš drahý projektant, který provádí nad stavbou dozor. Tito jinak milí chlapíci nevynechají jedinou příležitost, aby jeden druhého nepohaněli.

Kdybych měla jejich připomínky brát vážně, tak bych s firmou okamžitě ukončila spolupráci (podle pana dozora už udělali 5 naprosto zásadních chyb) a pana dozora také poslala k šípku (podle majitelů firmy má naprosto nesmyslné připomínky a bere vše smrtelně vážně).

Pánové už jsou ve zralém věku, tak by člověk řekl, že si nemusí honit svoje ego. Známý mi vysvětlil, že jim nejde o to předvést, kdo je chytřejší, ale kdo je větší blbec. Za blbce bych neoznačila nikoho z nich, ale jsou jak malí kluci, co se hádají na písku o autíčko.

Mohla bych být naštvaná, ale vlastně se mám důvod radovat. Jednak je to velká komedie, a jednak alespoň nehrozí, že by se pánové skamarádili a spikli se proti nám.

Noční strachy

Docela obdivuji naše nebohé děti, že jsou schopné večer usnout a v noci klidně spát. Už třetí noc po sobě jsem naspala nějakých 4 – 5 hodin, protože mi v noci strach nedovolil znova usnout. Kdyby byl doma manžel, tak bych se přitulila k němu, ale takhle jsem se mohla přitulit nanejvýš k dceřiné panence (spím v její posteli, protože v ložnici zrovna chybí okno).

Bydlíme u lesa v klidné čtvrti, takže v noci je absolutní ticho, narušené jen vzdáleným hučením projíždějících vlaků. Protože jsem posledních pár let žila na trochu rušnějších místech, ticho mě neuklidňuje, ale spíš nahání strach. Klidu mi nedodaly ani zprávy o tom, že v sousedství bylo vykradeno během noci několik domů v době, kdy jejich majitelé klidně vychrupovali.

Nepomohla ani panenka ani krtek :(

Radosti rekonstrukce

Mé nadšení z hladkého průběhu rekonstrukce má první trhliny. Začalo to již před dvěma dny, kdy mi naštvaný projektant volal, že firma neobjednala včas materiál pro dodatečné zateplení střechy. Druhý den si pak stěžoval majitel firmy na projektanta, že si vymýšlí materiály, které nelze nikde sehnat. Ještě dodal, že to pan dozor bere moc vážně, ale to není třeba, protože to je „jen střecha“. Nakonec přivezli izolaci jinou, s podobnými parametry, nad kterou se i náš pan projektant smiloval.

Ještě ten samý den jsem zjistila, že místo střešního okna s plastovým povrchem pánové instalovali okno dřevěné. Firmu jsem informovala, že se ten plast vypadá trochu moc jako dřevo. Moc se tomu divila, ale přislíbila okamžitou nápravu. Jak jsem se dozvěděla druhý den, okamžitá náprava bude trvat týden.

To, že místo protisněhových háků byly dodány tašky s podivným hrbolem (připomínajícím kopeček zmrzliny nebo hodně malá prsa), ani snad nestojí za zmínku. Po odpoledni stráveném v družném hovoru s projektantem a majitelem firmy jsem si všimla, že na půlce střechy je jiná barva folie než jinde. Projektant vylezl na střechu, poskakoval tam jak kamzík, a když slezl, tak zase nadával. Folie jiné barvy totiž má i jinou gramáž a kvalitu. To jsem zvědavá, jak si s tím hoši zase zítra poradí. Ale ničeho se nebojím, je to přeci „jen střecha“.

Čekala bych, že manžel ocení, s jakým nasazením se celé záležitosti věnuji. Místo toho se mě zeptal, jakou kompenzaci mu poskytnu za to, že ještě týden vydrží s dětmi u babičky.

 

Slaměná vdova bez střechy nad hlavou

Jak se tak stane, že se žena z dobré rodiny s vysokoškolským diplomem ocitne bez střechy nad hlavou, opuštěna manželem i dítky?

Začalo to úplně nevinně koupí 10 let starého domu. Domek se nám při koupi jevil velmi zachovalý, skoro nepoužitý, v dobré technické kondici. Jenom z balkónku mu trochu opadávala omítka a chyběla mu garáž. To jsme s manželem neviděli jako zásadní problém. Podle referencí našich příbuzných a známých to měla být otázka pár set tisíc, což jsme byli schopní naškudlit i při dvou dětech, věčně hladové mé osoby i hypotéce.

Viděli jsme vše naprosto jasně, balkónek necháme odstranit, garáž přilepíme na domek. Jak šel čas přišly nové nápady:

  1. Garáž s koupelničkou – líbila se nám myšlenka, že bychom mohli hned ze zahrady chodit na wc, případně si dát sprchu. Koupelna měla být také dostupná z pokoje pro hosty (budoucí pracovny) v domě.
  2. Garáž bez koupelničky a kuchyň na jih – zjistili jsme že hostinský pokoj je hnusná studená nora. Proto by bylo dobré ho využít jinak, např. tam vybourat větší okénko na jih, zrušit dělící příčku od obýváku a garáž nechat bez koupelničky.
  3. Místo garáže garážové stání u domu – kuchyň se nám stále líbí v jižní variantě, ale vzdáváme garáž. Nelíbilo se mi, že dům s přilehlou garáží vypadal jako stodola (i bez té garáže tak trochu působí), a také nás odrazovaly náklady.
  4. Místo garážového stání u domu garážové stání před domem – zjistili jsme, že garážové stání u domu je stále nákladné a navíc zabírá zbytečně moc naší už tak malé zahrady.

A kde se tam vzala ta střecha? Po první zimě jsme přišli na to, že máme špatnou izolační folii ve střeše (hlavně se mě neptejte jakou), a tak se na půdě kondenzuje vlhkost. Druhou zimu se už objevil v koupelně na stropě mokrý flek a plíseň. Takže teď místo stavby stání a přestavby kuchyně opravujeme střechu. Chlapíci dnes ráno přijeli a zůstaly jen trámy. Manžela jsem odeslala s dětmi na venkov k babičce, aby se na tu hrůzu nemuseli dívat.

Náš soused kroutil hlavou: „Tuhle vaše sousedka má střechu z 30. let a stále je jako nová.“

Takže až budete kupovat nějaký „pěkný, zachovalý“ domek, nekoukejte do kuchyně, ale na půdu:o)