TAKOVÁ MALÁ HOROROVÁ PŘÍHODA s dobrým koncem

Tak jsem se pokoušela začíst do severské detektivky a nakonec ji odložila nepřečtenou, protože už jsem ten teror na dětech a ženách nemohla vydržet. Zase ty sadisti, co v dětství vraždily zvířátka a v dospělosti lidi :(

Mám pro ty chudáky ze severu pochopení, když jsou s těma dětma a protivnýma ženama zavřený celý dny v baráku, že jim z toho šibne, a začnou psát příběhy, kde se ženám a dětem dějou ošklivý věci. Taková forma terapie asi.

No ale k věci. Máme doma kočky, batole Teri a gymnastku Annu. Hrozně nebezpečná kombinace.

To si tak s Petrem povídáme v pracovně a najednou zachlechneme slabé kočičí naříkání…. a jinak ticho….

… ticho je vždycky podezřelý….

Vběhnu do obýváku a nemůžu uvěřit svým očím. Náš dvouletý blonďatý anděl svázaný s kočičkou několika velmi důmyslnými uzly. Velmi napevno. Krček za krček.

Málem mě kleplo a ani jsem v tu chvíli nevěděla, co mám dělat. Koho dříve vysvobodit.

Nakonec šla první kočka, protože měla víc utaženou smyčku okolo krčku. Terina pak, a dostala sprďáka. Gymnastka taky. Za neuklizený švihadlo. Pochybuju, že anděl náš pochopil, co znamená usnout na věky.

Tak bacha, jestli máte taky doma jakoukoliv kombinaci zvířat (či jiných živých tvorů), bláznivých batolat a provázků, lanek, šňůrek….a tak.

Stačí malinká chvilička a může se stát něco hodně ošklivýho.

A to jsem kdysi kroutila hlavou, když mi někdo říkal, že zrušil okenní žaluzie, aby se mu děti neuškrtily na lankách. To mám za to.

Výlet do Dolních Počernic

Cestou z klánovického trhu jsme začali spřádat plány na sobotní výlet. Do poslední chvíle to vypadalo na Národní technické muzeum. Pak však nastala logistická krize, takže jsme se rozhodli změnit plány a vyrazit do Dolních Počernic. Měli jsme v plánu zajít na oběd do pizzerie Al Mulino, a pak se projít v parku.

al mulino

Po tom šíleném ránu jsem ani nemohla uvěřit tomu, jak nám to skvěle vyšlo. V restauraci jsme seděli skoro sami, jídlo bylo výborné, děti se vyřádily ve skákacím hradě, a dokonce i něco snědly.

al mulino2

Nachystanou svačinku jsme nadrobili rackům a kachnám, pak jsme se ještě prošli parkem, poprvé od nejnovějších úprav.

DSC_1448

Je tam fakt krásně a dá se tam strávit celé odpoledne. Přibylo laviček, můstku přes potůček, herních prvků pro děti i stroje na cvičení.

park

Rozhodně tohle místo doporučuji pro výlet v jakémkoliv ročním období (tedy, když neprší). Dostanete se sem skvěle vlakem, autobusem i autem. Parkoviště je dost velké a ještě se nám nikdy nestalo, že bychom se nevešli. Navíc je kousek od pizzerie ještě příjemná restaurace Léta Páně, se kterou máme také dobrou zkušenost.

DSC_1438

Takže zatímco se davy lidí tlačily centrem Prahy, aby alespoň koutkem oka spatřily vánoční strom, my jsme si užili krásný den.

Pozn.: naše fotky jsou pouze ty od rybníka, zase jsme zapomněli fotit, jako obvykle. Ostatní viz:

  •  http://www.casopisstavebnictvi.cz/obnova-mestske-casti-dolni-pocernice_N299
  • http://www.pddp.cz/pddp_pizzerie/
  • http://www.restu.cz/pizzerie-al-mulino/

Mateřská – jak se vám líbí?

Včera jsem se zas po dlouhé době setkala s maminkou, která si mateřskou s dětmi užívá a těší se na své už třetí dítko. Potkaly jsme se před školkou, když moje 20 měsíční Terezka chtěla sebrat její dvouleté holčičce odrážedlo.

Musím se přiznat, že té paní docela závidím. Mě nevyhovovalo zůstat doma, a tak jsem celkem brzo šla pracovat na částečný úvazek. Měla jsem velkou kliku, že jsem nejdřív jako vyučující na vysoké škole a pak lektorka takovou možnost měla.

Už mě i napadlo, jestli bych neměla spíš změnit myšlení a přizpůsobit se situaci, ale prostě to tak necítím.

Jak to máte vy?

Taky čtete večer dětem? A co?

Čtení dětem před spaním si fakt užívám. Máme to tedy už na dvakrát, ale zase to u
ž nejsou jenom samé sladké příběhy, ale občas docela krvák.

Dnes to byla pro Annu Čarodějka Winnie, tu čteme už asi po desáté, ale pořád mě to baví.

čarodějka winnie

S Fandou pak společně  čteme Vetřelci Minecraftu – ano je to pokračování Zajatců Minecraftu od Petra Heteši :) A stejně jako u předchozí knihy máme problém Fandu dostat od knížky do postele.

minecraft

No, aspoň zas bude co napsat do čtenářského deníku :)

 

Jak dostat malý nezbedy do pelechu a udržet je tam než usnou

Uspávání dětí je šíleně vyčerpávající záležitost. Neznám osobně moc rodičů, kterým by fungovaly takové ty metody z výchovných knih – dáte dítě do postele, odejdete, pak se na něj za chvilku přijdete podívat a ono spí.spac

Realita bývá spíš taková – dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, ječí nebo zase vyleze, kramuje ve skříních, vzdáte to, vlezete s ním do postele, dítě se přitulí, chvíli vás nějak mučí, a pak usne. Když je v rodině dětí více, tak je to předchozí znásobeno počtem dětí a připočtěte si k tomu jejich vzájemné rvačky.

Naštěstí se nám podařilo vymyslet pár fint a postupů, které docela dobře fungují u dětí tak od 2 – 3 let:

  • ukládat přibližně ve stejnou dobu, pokud to jde,
  • dodržovat rituály – večeře, večerníček, koupání, čtení pohádky, spaní,
  • házení peřiny – můj nejnovější vynález :) – když si děti lehnou do postýlky bez keců, házím na ně z dálky peřinu tak, aby je pokud možno celé přikryla,
  • pusinková hra – dáme jednu pusu na dobrou noc, když děti tiše leží a nedělají bordel, tak za 5, 10, 15 minut dáme další pusu,
  • zhasnout v domluvenou dobu – dobře funguje s osmiletým synem – domluvíme dobu a on pak zhasne sám, když si trochu počte.

Taky je dobré vysledovat, jestli se třeba nebojí tmy nebo jim nepomůže nějaká hračka. Naše pětiletá má v pokoji blikátko z SPÖKA a ještě chce mít dveře na chodbu otevřené. Naopak náš nejstarší má raději tmu a dveře zavřené.

Dříve jsme také řešili, že se nám děti kufrovali v noci do postele. Pak jsme je začali v noci důsledně vracet zpátky a trvali na tom, že u nás spát nemůžou, protože by se nám špatně spalo. Po 14 dnech byl klid a teď se to stává opravdu výjimečně.

Tak sladké sny :)

Proč dětem ubližujeme, když jim (moc) pomáháme

Dneska jsem při vyzvedávání naší Andulky ve školce narazila na čtyřletého kluka, který šíleně brečel. Myslela jsem, že se mu stejská po mamce, takže jsem byla fakt překvapená, když mi řekl: „Nevím jak si oblíknout mikinu.“ Ukázala jsem mu jak na to, za chvíli se uklidnil a vyběhnul za ostatníma dětma ven.

V tu chvíli jsem zase uvědomila, jak dětem prokazujeme medvědí službu, když jim pomáháme až příliš. Občas moc spěcháme, někdy nechceme mít velký bordel v bytě, jindy o ně máme strach…. a ve výsledku jim to ublíží. Jak je asi dětem, které se ještě pomalu ve škole nejsou schopné obléknout, najíst a utřít si zadek? Když jsou odkázané na pomoc ostatních, ale v ostrém provozu pak na ně nikdo nemá čas?samostatnost

Naší Teri je 18 měsíců, ráda si připravuje nádobí před jídlem, umí sama jíst, pít z hrnku, když jdeme ven donese si oblečení. Zkouší se sama i umývat, kdyby si na něj dosáhla, i zadek rybelkou si sama namaže. Náš nejstarší nic takového nedělal skoro ve třech.
Až u našich holek mi došlo, že jsme u prvorozeného prošvihli to správné období k osamostatnění mezi prvním a druhým rokem. Pořád jsme dělali něco za něj, protože nás nenapadlo, že by to už mohl dělat sám. Taky jsem měla pocit, že se o něj prostě mám starat. Když pak dětí přibývalo, nebylo již v našich silách jim ve všem pomáhat, a tak prostě děvčata nečekaly a poradily si brzo samy.

Takže cesta k větší samostatnosti dětí je: prostě je nechat být, tak brzo jak to jde. Když zakňourají a chtějí pomoci, alespoň chvilku je nechat, aby se snažili sami. Taky je nechat, aby pomohli oni nám.nechat děti pomáhat

Čím jsou samostatnější, tím víc času získáte pro sebe. A i oni jsou šťastnější. Vidím to na synovi, jak mu osamostatnění prospělo. Má větší sebevědomí, zvládne si sám poradit při nějakém průšvihu a rád si dělá věci po svém.

Skončím, čím jsem začala: Když moc pomáháme, ubližujeme dětem i sobě.

Také útrpně snášíte mučivé zlozvyky vašich miláčků?

Naše drahé ratolesti náš často mučí svými nesnesitelnými zlozvyky. My jim je tiše trpíme a doufáme, že z nich brzo vyrostou. Naši bezdětní spoluobčané jen nevěřícně kroutí hlavou nad naší bezměrnou tolerancí a ptají se proč?milackove

Protože chceme, aby se naše jinak řvoucí mimina uklidnila, usnula, usmála,…..

Můj syn mi za nocí, kdy nemohl spát, vískal ve vlasech tak vehementně, že mi je málem vyrval. Prostřední dcera mě při usínání a zklidnění “krkovala” silou dospělého chlapa. A naše nejmladší? Rve nám chlupy na rukou. Řeknete si: “To je fajn depilace ne?” Je to snad nejšílenější ze všeho.

Co dělají vaše děti?

Jak dostat malý smažáky od digitechniky a přimět je číst?

Náš osmiletý syn je nadšený čtenář, ale poslední dobou knížky dost zanedbával kvůli smažení her na mobilu. Samozřejmě kraluje Minecraft, jak jinak. Už jsem si zoufala, že je se čtením amen, ale pak jsme v knihovně narazili na skvělou knížku o Minecraftu a stal se zázrak! Fanouš si sám četl každý večer před spaním a v závěru jsme ho museli utrhnout až o půl jedenácté v noci!Zajatci minecraftu

O čem je řeč?
O knížce Zajatci Minecraftu od Petra Heteši. Celý příběh je založený na dobrodružné cestě dvou kluků a jedné holky do hry Minecraf, kam se náhodou dostanou po velké bouřce. Než se jim podaří zase dostat ven, potýkají se se všemi různým obludnými a zmutovanými postavami ze hry – od Endermanů, přes pavouky a skeletony až po draka z Endu.

Na počítačové hry moc nejsem a většinou jsem byla úplně mimo, když mi Fanouš líčil nejnovější špeky, na které zrovna přišel. Knížka je však opravdu dobře napsaná, příběh je napínavý a hodně atraktivní nejen pro malý kluky. Když jsem z ní občas synovi četla, bavila jsem se i já.

Chystáme se i na pokračování, ale to už prý není ono.

Petr Heteša: Zajatci Minecraftu. Computer Press 2014. ISBN  978-80-264-0418-7

Pro koho je knížka vhodná: píšou tam asi od 9, osmiletému se líbila, pro mladší už by to nebylo (max tak 12 – 13 let)

Zdravá strava s nasazením života

….řekla bych po dnešní večeři.

Chtěla jsem dopřát ratolestem zdravou domácí kuchyni, a tak jsem uvařila zeleninu s koriandrem, jako přílohu pohanku i bulgur. Kuchyň a obývák vypadá jak po výbuchu atomové pumy, s manželem jsme zralí na silné dávky antidepresiv nebo aspoň panáky. Děti nakonec pojedly, ale za to úsilí to snad nestálo.

večeře

Celá příprava zabrala snad hodinu, protože kvanta zeleniny bylo třeba očistit a nakrájet. Nejmladší Teri okolo nás celou dobu pobíhala se lžičkou a prázdnou mističkou a ječela hlady papupapupapu. Přitom již během dne stihla sníst množství potravy hodné dospělého dřevorubce. Prostřední Any pomáhala a já se jí snažila hlídat, aby nedošlo ke smrtelnému úrazu. V mezičase jsme Teri z pusy vytahovali špinavé šlupky od zeleniny a utěšovali ji když snědla kus syrového česneku.

Po dovaření se Teri vítězoslavně vydrápalo na svojí židličko a radostně začalo rozhazovat bulgur, pohanku i zeleninu všude okolo. Snad jedině cizrna skončila, kde měla. Osmiletý Franta milostivě odložil mobil a přišel se podívat, s čím to smrdíme po celém baráku. Na otázku, co mu mám nabrat, předvedl dávivý zvuk. Pak zahlédl balkán a souhlasil s naložením trošky bulguru s kopou balkánu a dvěma miniaturními lžícemi zeleniny. Po deseti minutách ječení, co kdo chce a nechce, sedíme všichni u stolu.

Holky kupodivu jedí, i když poměr snědeného a roztroušeného je tak půl na půl. Manžel vypadá spokojeně, naštěstí je moje krevní skupina a bezmasá jídla snáší dobře. Franta nepřestává s dávivými zvuky. Tereza leze na stůl a zkouší, kam až jeho talíř dojede, když do něj hodně strčí. Andulka se snaží pomoci Teri najíst, ta hystericky ječí a chce si mi sednout na klín.

Fanouš hrabe v zelenině, jako když slepice hledá v zemi žížalu. Sní dva kousky a odnáší jídlo. Pak zjistí, že ještě máme buchtu s čokoládou. Aby si jí mohl dát, musí sníst zbytek zeleniny (asi 5 dávivých zvuků). Dropky z buchty všude.

Holkám zbude na talíři jen asi pětina, což je velký úspěch. Něco málo v bříškách, hodně ve vlasech, nejvíce na zemi a na zdi.

Se zdravou výživou to nevzdávám, ale bude to chtít lepší přípravu. Špunty do uší, uklidňující léky (pro jistotu pro všechny), možná i nějakou paní na úklid, omyvatelný nátěr na zeď…

Teď už chápu, proč lidi tvrdí, že na domácí vaření nemají čas a peníze :)

10. knížka: Černá, O., Kukovičová, M.: Kouzelná baterka

knížka pro malé školáky a předškolákykouzelna_baterka

Knížek pro děti je dnes na trhu opravdu hodně. Ale takových, které nabízejí originální příběhy plné fantazie, krásné zpracování a nevšední ilustrace zas tak moc není. V nakladatelství Baobab takové umějí. Objevili jsme je díky kamarádce Andy, která naše děti obdarovala Kouzelnou baterkou. Tahle nádherná knížka nás zaujala nejen vtipnými a zajímavými příběhy malého Fandy, ale také neobyčejnými obrázky, jež prý ilustrátorka vytvořila ze starých časopisů.petalik

Franta jednou v parku potkal kouzelného dědečka a ten mu věnoval zvláštní baterku, co umí oživovat různé věci – stačí jen posvítit a nový tvor je na světě. Chlapec nejdříve získal malého zvířecího kamaráda Petalíka, kterého před tím udělal ze staré pet-lahve a pár klacíků. Později se mu podařilo úmyslně či náhodou oživit ještě další tvory, o které se však také musel postarat, což nebylo vždycky lehké.

Knížka obsahuje sedm příběhů, každý z nich na 2 – 3 stránky textu a plno obrázků. Dětem se moc líbí si nechat předčítat, syn si četl i sám, mladší dcera si zase sama ráda prohlížela. Postavičky známe nazpaměť  a staly se součástí našeho hraní. Večer jsme dětem dělali z peřin duchnouše a také jsme si vyrobili vlastního Petalíka.petalik2

Kouzelnou baterku mohu vřele doporučit. Snad jen škoda, že neobsahuje těch pěkných příběhů více.

Základní informace o knížce:

Černá, Olga, Kukovičová Michaela: Kouzelná baterka. Baobab, 2003/04. 48 s. ISBN: 80-903276-1-3

Další info: http://baobab-books.net/kouzelna-baterka

Pro koho je knížka vhodná:

  • pro předškoláky a malé školáky.

Co se mi nejvíce líbilo:

  • jednoduché a přitom originální příběhy plný fantazie, nevšední ilustrace.