Mateřská – jak se vám líbí?

Včera jsem se zas po dlouhé době setkala s maminkou, která si mateřskou s dětmi užívá a těší se na své už třetí dítko. Potkaly jsme se před školkou, když moje 20 měsíční Terezka chtěla sebrat její dvouleté holčičce odrážedlo.

Musím se přiznat, že té paní docela závidím. Mě nevyhovovalo zůstat doma, a tak jsem celkem brzo šla pracovat na částečný úvazek. Měla jsem velkou kliku, že jsem nejdřív jako vyučující na vysoké škole a pak lektorka takovou možnost měla.

Už mě i napadlo, jestli bych neměla spíš změnit myšlení a přizpůsobit se situaci, ale prostě to tak necítím.

Jak to máte vy?

Jak dostat malý nezbedy do pelechu a udržet je tam než usnou

Uspávání dětí je šíleně vyčerpávající záležitost. Neznám osobně moc rodičů, kterým by fungovaly takové ty metody z výchovných knih – dáte dítě do postele, odejdete, pak se na něj za chvilku přijdete podívat a ono spí.spac

Realita bývá spíš taková – dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, ječí nebo zase vyleze, kramuje ve skříních, vzdáte to, vlezete s ním do postele, dítě se přitulí, chvíli vás nějak mučí, a pak usne. Když je v rodině dětí více, tak je to předchozí znásobeno počtem dětí a připočtěte si k tomu jejich vzájemné rvačky.

Naštěstí se nám podařilo vymyslet pár fint a postupů, které docela dobře fungují u dětí tak od 2 – 3 let:

  • ukládat přibližně ve stejnou dobu, pokud to jde,
  • dodržovat rituály – večeře, večerníček, koupání, čtení pohádky, spaní,
  • házení peřiny – můj nejnovější vynález :) – když si děti lehnou do postýlky bez keců, házím na ně z dálky peřinu tak, aby je pokud možno celé přikryla,
  • pusinková hra – dáme jednu pusu na dobrou noc, když děti tiše leží a nedělají bordel, tak za 5, 10, 15 minut dáme další pusu,
  • zhasnout v domluvenou dobu – dobře funguje s osmiletým synem – domluvíme dobu a on pak zhasne sám, když si trochu počte.

Taky je dobré vysledovat, jestli se třeba nebojí tmy nebo jim nepomůže nějaká hračka. Naše pětiletá má v pokoji blikátko z SPÖKA a ještě chce mít dveře na chodbu otevřené. Naopak náš nejstarší má raději tmu a dveře zavřené.

Dříve jsme také řešili, že se nám děti kufrovali v noci do postele. Pak jsme je začali v noci důsledně vracet zpátky a trvali na tom, že u nás spát nemůžou, protože by se nám špatně spalo. Po 14 dnech byl klid a teď se to stává opravdu výjimečně.

Tak sladké sny :)

Proč dětem ubližujeme, když jim (moc) pomáháme

Dneska jsem při vyzvedávání naší Andulky ve školce narazila na čtyřletého kluka, který šíleně brečel. Myslela jsem, že se mu stejská po mamce, takže jsem byla fakt překvapená, když mi řekl: „Nevím jak si oblíknout mikinu.“ Ukázala jsem mu jak na to, za chvíli se uklidnil a vyběhnul za ostatníma dětma ven.

V tu chvíli jsem zase uvědomila, jak dětem prokazujeme medvědí službu, když jim pomáháme až příliš. Občas moc spěcháme, někdy nechceme mít velký bordel v bytě, jindy o ně máme strach…. a ve výsledku jim to ublíží. Jak je asi dětem, které se ještě pomalu ve škole nejsou schopné obléknout, najíst a utřít si zadek? Když jsou odkázané na pomoc ostatních, ale v ostrém provozu pak na ně nikdo nemá čas?samostatnost

Naší Teri je 18 měsíců, ráda si připravuje nádobí před jídlem, umí sama jíst, pít z hrnku, když jdeme ven donese si oblečení. Zkouší se sama i umývat, kdyby si na něj dosáhla, i zadek rybelkou si sama namaže. Náš nejstarší nic takového nedělal skoro ve třech.
Až u našich holek mi došlo, že jsme u prvorozeného prošvihli to správné období k osamostatnění mezi prvním a druhým rokem. Pořád jsme dělali něco za něj, protože nás nenapadlo, že by to už mohl dělat sám. Taky jsem měla pocit, že se o něj prostě mám starat. Když pak dětí přibývalo, nebylo již v našich silách jim ve všem pomáhat, a tak prostě děvčata nečekaly a poradily si brzo samy.

Takže cesta k větší samostatnosti dětí je: prostě je nechat být, tak brzo jak to jde. Když zakňourají a chtějí pomoci, alespoň chvilku je nechat, aby se snažili sami. Taky je nechat, aby pomohli oni nám.nechat děti pomáhat

Čím jsou samostatnější, tím víc času získáte pro sebe. A i oni jsou šťastnější. Vidím to na synovi, jak mu osamostatnění prospělo. Má větší sebevědomí, zvládne si sám poradit při nějakém průšvihu a rád si dělá věci po svém.

Skončím, čím jsem začala: Když moc pomáháme, ubližujeme dětem i sobě.

Také útrpně snášíte mučivé zlozvyky vašich miláčků?

Naše drahé ratolesti náš často mučí svými nesnesitelnými zlozvyky. My jim je tiše trpíme a doufáme, že z nich brzo vyrostou. Naši bezdětní spoluobčané jen nevěřícně kroutí hlavou nad naší bezměrnou tolerancí a ptají se proč?milackove

Protože chceme, aby se naše jinak řvoucí mimina uklidnila, usnula, usmála,…..

Můj syn mi za nocí, kdy nemohl spát, vískal ve vlasech tak vehementně, že mi je málem vyrval. Prostřední dcera mě při usínání a zklidnění “krkovala” silou dospělého chlapa. A naše nejmladší? Rve nám chlupy na rukou. Řeknete si: “To je fajn depilace ne?” Je to snad nejšílenější ze všeho.

Co dělají vaše děti?

Zdravá strava s nasazením života

….řekla bych po dnešní večeři.

Chtěla jsem dopřát ratolestem zdravou domácí kuchyni, a tak jsem uvařila zeleninu s koriandrem, jako přílohu pohanku i bulgur. Kuchyň a obývák vypadá jak po výbuchu atomové pumy, s manželem jsme zralí na silné dávky antidepresiv nebo aspoň panáky. Děti nakonec pojedly, ale za to úsilí to snad nestálo.

večeře

Celá příprava zabrala snad hodinu, protože kvanta zeleniny bylo třeba očistit a nakrájet. Nejmladší Teri okolo nás celou dobu pobíhala se lžičkou a prázdnou mističkou a ječela hlady papupapupapu. Přitom již během dne stihla sníst množství potravy hodné dospělého dřevorubce. Prostřední Any pomáhala a já se jí snažila hlídat, aby nedošlo ke smrtelnému úrazu. V mezičase jsme Teri z pusy vytahovali špinavé šlupky od zeleniny a utěšovali ji když snědla kus syrového česneku.

Po dovaření se Teri vítězoslavně vydrápalo na svojí židličko a radostně začalo rozhazovat bulgur, pohanku i zeleninu všude okolo. Snad jedině cizrna skončila, kde měla. Osmiletý Franta milostivě odložil mobil a přišel se podívat, s čím to smrdíme po celém baráku. Na otázku, co mu mám nabrat, předvedl dávivý zvuk. Pak zahlédl balkán a souhlasil s naložením trošky bulguru s kopou balkánu a dvěma miniaturními lžícemi zeleniny. Po deseti minutách ječení, co kdo chce a nechce, sedíme všichni u stolu.

Holky kupodivu jedí, i když poměr snědeného a roztroušeného je tak půl na půl. Manžel vypadá spokojeně, naštěstí je moje krevní skupina a bezmasá jídla snáší dobře. Franta nepřestává s dávivými zvuky. Tereza leze na stůl a zkouší, kam až jeho talíř dojede, když do něj hodně strčí. Andulka se snaží pomoci Teri najíst, ta hystericky ječí a chce si mi sednout na klín.

Fanouš hrabe v zelenině, jako když slepice hledá v zemi žížalu. Sní dva kousky a odnáší jídlo. Pak zjistí, že ještě máme buchtu s čokoládou. Aby si jí mohl dát, musí sníst zbytek zeleniny (asi 5 dávivých zvuků). Dropky z buchty všude.

Holkám zbude na talíři jen asi pětina, což je velký úspěch. Něco málo v bříškách, hodně ve vlasech, nejvíce na zemi a na zdi.

Se zdravou výživou to nevzdávám, ale bude to chtít lepší přípravu. Špunty do uší, uklidňující léky (pro jistotu pro všechny), možná i nějakou paní na úklid, omyvatelný nátěr na zeď…

Teď už chápu, proč lidi tvrdí, že na domácí vaření nemají čas a peníze :)

DIY ve virtuální realitě

Když jsem byla mladší, tak jsem pořád něco vyráběla. Šila jsem si oblečení, pletla svetry, dokonce jsem i paličkovala. Poslední dobou, jsem se ale omezila jen na zkracování předlouhých kalhot z obchodu a zašívání děr na dětských tepláčkách. Večery jsem trávila spíš u počítače na dodělávkami z práce nebo jen tak prokrastinovala nad čtením oblíbených blogů.

S příchodem konce roku se mi ale zastesklo po starých časech a rozhodla jsem se něco vytvořit rukama. Inspiraci jsem však už nehledala v Praktické ženě, ale spíš na Pinterestu. Zaujaly mne jednoduché bramborové tisky a pletené bytové doplňky, především pufíky a povlaky na polštáře.

Po měsíci mám už něco hotovo, doufám však, že se mi do konce prázdnin podaří něco dalšího spáchat.

Vlevo moje inspirace, vpravo moje výtvory

Triangle potato print pattern2015-08-06 13.49.20

Pufíka jsem obšlehla od mamky

puf

20150806_132019
Je to fajn dnes v té virtuální realitě mít okolo sebe výsledky své práce.

Zase zpátky do práce – půjde to i s miminem?

Tenhle rok se chystám zdolat pořádnou výzvu. Už potřetí se vracím po rodičovské do práce, tentokrát po rekordně krátké době – Teri bylo právě deset měsíců. S oběma staršími dětmi jsem pracovala před tím, než nastoupily do MŠ, ale nikdy ne na tolik hodin a ne tak brzo.

Teda vlastně s půlročním Fandou jsem učila ještě na vysoké škole distanční studenty, ale to bylo jen pár hodin za semestr, a pak se většina záležitostí řešila přes Internet.

Tentokrát jsem dostala nabídku na poloviční úvazek od neziskovky, pro kterou jsem před Terinčiným narozením pracovala. Zrovna jsem měla dost velkou krizi, protože už jsem doma s dětmi přeci jen strávila docela dost času a práce mi fakt hodně chyběla. Takže jsem s radostí souhlasila.

Tři dny v týdnu někam docházet bych rozhodně nezvládla, ale naštěstí můžu i částečně pracovat z domu. Hlídání mi nabídla maminka i manžel, tak to snad nějak společně zvládneme. O chůvě jsem moc neuvažovala, protože jednak by to finančně nebylo moc smysluplné, jednak to pocitově beru líp, když je malá s někým z rodiny.

Jak to jde? Tatínka snáší malá dobře a na mě si celý den ani nevzpomene. S babičkou je to trošku horší, ale snad si časem také zvykne. Samozřejmě když jsem doma, tak jí pak musím celý den chovat a nemůžu si pomalu ani dojít na záchod, protože hned pláče o sto šest. Taky mě nezapomene pravidelně ožužlávat, aby si to vynahradila za dobu, kdy se mnou není.

Uvidíme, až se to všechno pořádně rozjede, jak nám to půjde.

Proč čtu knížky v angličtině

První knížku v anglickém originále  jsem si přečetla asi před patnácti lety, když jsem byla na brigádě v Řecku. Chyběla mi nějaká duchovní strava, a tak jsem si v přístavním městě Uranopoli na Athosu koupila v obchodě pro turisty tu nejtlustší knížku v angličtině, kterou tam měli. Naštěstí tam kvůli turistům prodávali i jiné než řecké. Knížkou jsem se prokousávala celé léto, po návratu domů jsem si pak dala na hodně dlouho pohov.

Kvůli disertačce jsem pak přečetla mraky článků a několik knížek v angličtině, protože v češtině nebyly k dispozici. Byla jsem překvapená, že jsem s porozuměním neměla problém a po slovníku jsem musela sáhnout jen výjimečně.

Když jsem zůstala doma s dětmi, tak šla angličtina zase k ledu a musela jsem pak dlouho pracovat na tom, abych se zase dostala na původní úroveň. Přitom jsem zjistila, že právě čtení knížek v anglickém originále je jedna z nejlepších cest, jak si udržet a rozšířit slovní zásobu. Jednak je to mnohem zábavnější než se trápit nad nějakou učebnicí, a jednak mohu na sobě pracovat doma bez nutnosti navštěvovat nějaký kurz.

Za poslední rok se mi podařilo přečíst v angličtině skoro dvacet knížek, a to nebyly žádné zjednodušené edice. Na začátku roku jsem si dala předsevzetí, že budu číst knížky hlavně v originále a to se mi hodně dařilo. Samozřejmě se mi občas stalo, že se mi knížka četla moc špatně nebo byla příliš náročná, tak jsem ji odložila.

Musím však říci, že je to určitě skvělý způsob, jak zlepšit angličtinu, když nemáte peníze nebo čas na chození do kurzů. Pochopitelně to pomáhá především pasivní znalosti jazyka, i když se to trochu promítne i do konverzace a psaní.

3. knížka: Graeme Simsion: The Rosie Project/Projekt manželka. (román nejen pro ženy)

Líbí se mi knížky, které nelze jen tak jednoduše zaškatulkovat, protože leží mimo jasně vymezené žánry. Takové, kde si přijdu na své nejen já, toužící po dobře napsané love story s pořádnou porcí ironického humoru, ale i můj manžel, který si občas rád přečte nějakou lehkou oddechovku bez kupy mrtvol. Právě takovou knížkou je Projekt manželka od Graema Simsiona, v níž nám hlavní postava Don Tillman líčí svou strastiplnou pouť při hledání „té pravé“.projekt manželka

Donovi táhne na čtyřicet a jak se mu daří na poli vědy, tak je naprosto neúspěšný v oblasti milostných vztahů. Jeho životní styl a každodenní zvyklosti nejsou příliš kompatibilní s ostatními (je tak trochu autista, ale sám si to neuvědomuje). Don jediné řešení vidí v nalezení partnerky, jež by mu byla co nejvíce podobná. Za tím účelem si jako správný vědec vytvoří propracovaný dotazník, který mu má pomoci jednoduše vyřadit nevhodné kandidátky na nevěstu. Při realizaci svého Projektu manželka se seznámí díky svému příteli se ztřeštěnou Rosie, která je sice velmi krásná, ale naprosto nesplňuje jeho přísná kritéria. Rozhodne se jí pomoci najít jejího biologického otce a přitom se postupně sbližují. Rosie nabourává Donovy zažité stereotypy a nutí ho vykročit z jeho komfortní zóny. On po překonání počáteční paniky zažívá nečekané pocity štěstí a spokojenosti.

No a hádejte jak to asi dopadne?rosie project

Při čtení knížky jsem se výborně bavila. Donův pohled na věc a jeho údiv nad mozkovými pochody běžných pozemšťanů byl opravdu zábavný. Četla jsem reakce některých čtenářů, kterým Don připomínal Sheldona ze seriálu Teorie velkého třesku. Musím uznat, že je to naprosto přesný postřeh. Úplně mě fascinovalo, jak mohl Simsion tak skvěle vystihnout Donovu podivínskou postavu a potrhlé zvyklosti. Jako dlouholetý konzultant v oblasti IT asi potkával takové mimoně každý den a tak to měl z první ruky.

Knížku jsem četla v angličtině, je dostupná i v češtině. Koncem tohoto roku vyjde v angličtině pokračování, takže se máme na co těšit. Na český překlad si budeme muset počkat trochu déle.

Základní informace o knize:

  • Greame Simsion: Projekt manželka. Fortuna Libri, 2013. 330 s., ISBN 978-80-7321-727-3
  • Graeme Simsion: The Rosie Project. Simon & Schuster. Reprint edition (June 3, 2014). ISBN-13: 978-14767290913

Více info o knize v angličtiněhttp://pages.simonandschuster.com/therosieproject/3

Úryvek z knížky (v angličtině): http://assetlibrary.supadu.com/images/ckfinder/26/pdfs/Rosie-Project/The%20Rosie%20Project-Excerpt-1.pdf

Video ke knize:

Pro koho je kniha vhodná:

  • všude píšou, že pro ženy, ale chlapi se u toho taky pobaví

Co se mi na knize nejvíce líbilo:

  • vylíčení běžného života a obtíží při navazování milostných vztahů u člověka, který je sociálně „trochu mimo“  (např. nepozná, když ho nějaká žena balí; nechápe, proč ho nechtějí v goratexové bundě pustit do luxusní restaurace; bar pro gaye považuje jen za podnik plný přátelských chlapíků, atd.)

Co dělá tvoje máma?

„Moje máma nedělá nic. Je doma a stará se o ségru…“ pochlubil se ve školce kdysi můj synek (a nejen on, jak jsem se dozvěděla od kamarádky). Tenkrát mě to dost naštvalo a snažila jsem se mu doma vysvětlit, že opravdu „něco“ doma dělám.

Mámy, co děláme špatně?

Pro mě osobně je to jedna z nejhorších věcí související s mateřstvím – že tolik lidí má pocit, že ženy na rodičovské dovolené „nedělají nic“.

Nemyslí si to jenom naše děti, ale často i naši manželé, naše tchyně a bohužel i pak naši budoucí zaměstnavatelé.

Jo dobře, některé dny si hodím nohy na stůl, čtu si knížku, procházím se s miminem v lese (to je ovšem záslužná činnost), surfuju na netu nebo klábosím s kamarádkama nad kafem…. Ale když si vzpomenu, co všechno jsem stihla během mých mateřských/rodičovských dovolených, nebylo toho málo:na materske

  • napsala jsem dvoje skripta,
  • chodila jsem na částečný úvazek do práce,
  • dokončila jsem Ph.D. a dopsala disertačku,
  • chodila jsem na různé kurzy, abych úplně nezblbla,
  • organizovala rekonstrukci našeho domu,
  • minimálně 3x se přestěhovala (asi i vícekrát, ale mou paměť zahalila milosrdná temnota),
  • naplánovala a pořídila několik kuchyní v Ikea,
  • vybrala a zařídila nákup auta pro rostoucí rodinu,
  • vybírala a zařizovala dovolené,
  • k tomu samozřejmě jako většina maminek: odnosila (celkem 27 měsíců), porodila (za celkem 23 hodin), kojila (teď už 32 měsíců), nespala (už raději nepočítám), vozila v kočárku, učila, chovala, nakupovala, jezdila, vozila, vysvětlovala, přebalovala, koupala, uspávala, nadávala :), na výlety jezdila, uklidňovala, vařila, prala, nežehlila :), uklízela, k doktorům s nima chodila, do školky a školy vodila, a milion dalších věcí.

Samozřejmě jsme spoustu věcí dělali s manželem společně, občas pomohly i babičky, ale něco bylo fakt jen na mě (zatím pořád kojím jen já :)

Tak se sakra ptám, co bychom ještě měly více dělat, aby ženy pečující o děti a rodinu získaly alespoň trochu lepší status. Abychom se nemusely stydět říct, že se staráme o rodinu, a všichni (včetně našich dětí) nás nepovažovali za flákače.