Had s koněm prý moc nejde dohromady…

… jsem se dočetla na webu o čínských znameních. Tak to jsme teda docela v pytli, datum narození už změnit nemůžeme :(

„Každý z nich očekává od života úplně něco jiného. Příliš dobře se nechápou a ani jednoho z nich případný vztah neuspokojuje.“

„Mírně egocentrický Kůň je pořád v pohybu a Hadovi to jde pěkně na nervy. Aby manželství mohlo fungovat, museli by oba hodně obětovat.“

To je zvláštní, že okolo nás už jsou všichni rozvedení a my si na stará kolena (táhne nám na 40) pořídili ze samé lásky dalšího potomka.

Jak jsem přišla na ta čínská znamení?

Horoskopy (teda ne ty v novinách) mě vždycky přitahovaly a líbilo se mi sledovat, jak ty charakteristiky znamení sedí na lidi, co znám. Čínský se mi líbí víc, protože jsem v něm kůň a to není tak trapný jako Panna.

Poznámka stranou: No představte si, když máte obchodní schůzku a na konci se vás klient zeptá, co jste za znamení. Tak co byste asi raději řekli?

Ale zase zpátky ke Koni a Hadovi – dnes jsem procházela s manželem okolo Veletržního paláce, před kterým je vystaveno 12 bronzových hlav zvířat zvěrokruhu od čínského umělce Aj Wej-weje. Jsou opravdu fascinující – Wej-wej do nich dokázal vtisknout charakteristické vlastnosti znamení, často jiná než my jim přisuzujeme.

Petrův Had vůbec nevypadal slizce a zákeřně, ale spíš moudře. Můj Kůň byl teda první pohled pěkně splašený. Úplně jako já.

 

Nemohu si odpustit charakteristiku mého znamení (podle http://cinsky-horoskop.najdise.cz/kun):

Kůň má dobrý vkus a je mnohostranný. Miluje přehlídky, koncerty a společenské i sportovní podniky. Stejně jako na dostizích i v životě snadno zdolává většinu překážek anebo je velmi obratně a nepozorovaně obchází. Kůň dovede všestranně lichotit a získávat tak přívržence a obdivovatele. Umí zajímavě hovořit o všem možném a je tím sympatický, je rozený řečník.

V politice má Kůň často úspěch, neboť umí vést a ovlivňovat davy. Ví předem, co lidé chtějí slyšet a říkat, neboť se na to dokáže pilně připravit. Kůň je spíše obratný než inteligentní, ale právě proto, že to ví, snaží se navenek vystupovat o to jistěji. Je velmi horkokrevný, vášnivý, ctižádostivý a egoistický. Lehce ztrácí trpělivost. Jedná směle, nedá na rady druhých lidí. Kdo mu stojí v cestě, toho prostě ušlape. Tím se často připravuje o ovoce svého mnohostranného talentu a to někdy v celém svém okolí, takže ztrácí přívržence a obdivovatele i dobré spolupracovníky.

Kůň je velmi pilný a umí zacházet s penězi. Je ale nestálý a mnohdy zanedbává, co již jednou sám začal. Ale brzy začne se stejnou chytrostí znovu. Je úspěšný v každém povolání, kde má co činit s lidmi a není odkázán sám na sebe. Druzí, pokud je nekope, na něj pracují obětavě. Žena narozená ve znamení Koně, zvláště obdařená hezkou tváří a postavou, dokáže uplatňováním svých vlastností dosáhnout téměř všech cílů, jež si vytyčí.

Pro lásku Kůň obětuje vše. Zamilovaný je tak vášnivý, že zapomene na celý svět, povolání i rodinu, kterou při tom trestuhodně zanedbává. Proto tak často selhává v životě přes všechny své ostatní kvality.

Ach jo, je to fakt přesný.

Za každým úspěšným mužem stojí…

…protivná žena. Ano čtete správně. Možná tam původně bylo silná. Tak to ve skutečnosti znamenalo „hodně protivná“ žena. Taková, co chlapíka pořád otravuje a něco po něm pořád chce. Tu postavit dům, zplodit nějaké to dítě nebo osázet zahradu.dubanci

Když jsem si před devíti lety brala toho nesmělého matfyzáka, nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou dostane do novin. Hlavně bych nečekala, že ho proslaví kupka bordelu z lesa slepená tavnou pistolí. Začalo to neškodně pár figurkama, ale te teď už jsou ti pidižvíci úplně všude. Lidi dokonce kupují kalendáře s jejich fotkama. Chápete? Fotky slepených žaludů si pověsit na zeď!

Můj milovaný manžel mě naštěstí v rozhovoru pro vánoční číslo magazínu LN neprozradil a navenek vypadám dál jako vzorná manželka:

„A co na ně říká manželka?

No…. Ale jo, líbí se jí, jasně. Uvidíme, co s nimi bude teď po sezóně, protože na okně zabírají dost místa a vypadá to tam jako po výbuchu.“

Jenom malinko zaváhal. To si asi vzpomněl, jak jsem po dvou měsících jeho lepení ječela:

„Mohl bys už místo těch zasr… dubánků dělat něco užitečnýho? Už rok čekám, až navrhneš nábytek do pracovny!“

Milovníci dubánků mě určitě proklejou, manželky tvůrčích mužů pochopí. Občas si prostě chceme trošku té kreativity urvat pro sebe. A navíc, kdo ví, možná se za dalších pár let bude o Petrovi zase psát – jako o skvělém nábytkovém designérovi :)

PS: skříně navrženy a zadány do výroby :)

Nejkrásnější vánoční dárek pro muže…

… je takový, který si koupíme samy pro sebe. Tenhle trik jsem obšlehla od Marge Simpsonové, která Homera při jejich výročí  svatby obdarovala tajemným balíčkem. Uvnitř byl dárek pro ni a Homer ryčel nadšením, protože samozřejmě na jejich výročí zapomněl.

marge simpsonová

Můj manžel není tak zapomětlivý, ale nesnáší asi jako každý muž nakupování. Takže se moc nebránil, když jsem domů dovlekla z obchoďáku tašku, ve které byly dárky jenom pro mě.

Někdy to není záměr, ale spíš z nouze ctnost. Jako včera, když narazil na dárkový kupon na masáž zad, který jsem pro něj velmi tajně pořídila a špatně schovala. Protože by měl stejně po překvapení, navrhla jsem mu, že si kupon nechám k svátku.

A víte co? Byl naprosto blažený, vykazoval mnohem větší známky radosti, než při rozbalování dárků na Štědrý den.

 

Co dělá tvoje máma?

„Moje máma nedělá nic. Je doma a stará se o ségru…“ pochlubil se ve školce kdysi můj synek (a nejen on, jak jsem se dozvěděla od kamarádky). Tenkrát mě to dost naštvalo a snažila jsem se mu doma vysvětlit, že opravdu „něco“ doma dělám.

Mámy, co děláme špatně?

Pro mě osobně je to jedna z nejhorších věcí související s mateřstvím – že tolik lidí má pocit, že ženy na rodičovské dovolené „nedělají nic“.

Nemyslí si to jenom naše děti, ale často i naši manželé, naše tchyně a bohužel i pak naši budoucí zaměstnavatelé.

Jo dobře, některé dny si hodím nohy na stůl, čtu si knížku, procházím se s miminem v lese (to je ovšem záslužná činnost), surfuju na netu nebo klábosím s kamarádkama nad kafem…. Ale když si vzpomenu, co všechno jsem stihla během mých mateřských/rodičovských dovolených, nebylo toho málo:na materske

  • napsala jsem dvoje skripta,
  • chodila jsem na částečný úvazek do práce,
  • dokončila jsem Ph.D. a dopsala disertačku,
  • chodila jsem na různé kurzy, abych úplně nezblbla,
  • organizovala rekonstrukci našeho domu,
  • minimálně 3x se přestěhovala (asi i vícekrát, ale mou paměť zahalila milosrdná temnota),
  • naplánovala a pořídila několik kuchyní v Ikea,
  • vybrala a zařídila nákup auta pro rostoucí rodinu,
  • vybírala a zařizovala dovolené,
  • k tomu samozřejmě jako většina maminek: odnosila (celkem 27 měsíců), porodila (za celkem 23 hodin), kojila (teď už 32 měsíců), nespala (už raději nepočítám), vozila v kočárku, učila, chovala, nakupovala, jezdila, vozila, vysvětlovala, přebalovala, koupala, uspávala, nadávala :), na výlety jezdila, uklidňovala, vařila, prala, nežehlila :), uklízela, k doktorům s nima chodila, do školky a školy vodila, a milion dalších věcí.

Samozřejmě jsme spoustu věcí dělali s manželem společně, občas pomohly i babičky, ale něco bylo fakt jen na mě (zatím pořád kojím jen já :)

Tak se sakra ptám, co bychom ještě měly více dělat, aby ženy pečující o děti a rodinu získaly alespoň trochu lepší status. Abychom se nemusely stydět říct, že se staráme o rodinu, a všichni (včetně našich dětí) nás nepovažovali za flákače.

Místo urputného řevu neméně urputný lepší je zpěv

S třemi dětmi na krku a mým drahým mužem po boku se občas dostávám vlivem hormonální nerovnováhy do stavu, kdy hrozím vybuchnout stejně jako špatně fungující papiňák. Někdy se opravdu neudržím, a pak se mi všechny živé i neživé bytosti klidí z cesty, aby neutrpěly újmu při mém běsnění.

Bývají však i lepší dny, kdy se mi podaří rozpoznat blížící se nebezpečí a páru vypustit poměrně neškodným způsobem. Místo ječení prostě zpívám. Někdy halekám sama, občas se přidají děti a hned je veseleji.

Kdy je vhodné tuto relaxační techniku uplatit? Viz níže na příklady včetně možných písní:

  • dítě se vzteká kvůli nějaké kravině a nechce ustoupit – vhodná píseň – Ty jsi máááá lááska levandulováááá,
  • miminko ječí v postýlce a chce se chovat, zrovna když potřebujete vařit oběd – Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub, případně Pes jitrničku sežral,
  • dítě nemůže usnout a stále vylézá ze své postýlky – Spi má malá, spí už včela, následují Černé oči jděte spát, v krizi Sbohem galánečko, já už musím jíti (zvlášť procítěně zpívám pasáž kyselé vínečko budu píti),
  • děti kňučí na procházce a ptají se pořád „kdy už tam budem“ – vhodná říkanka A raz, a dva……..Arizona, dopředu, dozadu, a tak dále,
  • všichni otravují před večeří – Čížečku, čížečku ptáčku maličký nebo Holko, modrooko nosodovoj o potoko (známá písnička s využitím všech samohlásek),
  • partner vás vytočí – Zabilííí, zabilíí, chláápá z Koločavy…..:)

Fakt to docela zabírá a rodinní příslušníci rozhodně líp reagují na zpěv než na ječení, i když nejste zrovna Pecková nebo Pavarotti.

Áňa a tepláky aneb genderové stereotypy v praxi

Dnes jsem se čtyřletou Andulínou vyrazila do obchoďáku pro tepláky. Ráno jsme totiž málem nedošly do školky, protože její oblíbené ji už začaly škrtit na pupíku a šedivky po starším bráchovi odmítla obléct. Možná si řeknete, že jí rozmazluju, ale mě si ještě ve čtrnácti pletli s klukem. Takže když chce moje malá vypadat jako slečna, tak jí v tom ráda podpořím.

Anda hned po vstupu do obchoďáku pookřála a nadšeně pobíhala po blýskavých dlaždicích. V obchodě s oblečením se hned vrhla mezi stojany a začala hledat něco pěkného na sebe. V kabince s velkým nadšením vyzkoušela všechny vybrané kousky a tvrdila, že jí všechno je. Hlavně když to bylo růžové a nebo alespoň patřičně vyzdobené. Cestou jsme ještě ulovily paket spoďárů s myškou Minnie a bylo hotovo.Holčičí nakupování

Jak vypadal obdobný nákup se synem? Musela jsem mu slíbit, že na konci dostane nějakou hračku. Oblíbená barva červená a modrá, obrázky nebyly povoleny s výjimkou Angry Birds nebo Phinease a Ferba. Možno zkoušet mikinu, ale nanejvýš 2 ks. Kalhoty byl ochoten vyzkoušet jedny, pak už jsem je mohla jenom přikládat. Po návštěvě prvního obchodu už nikam nechtěl.

Proč o tom vlastně píšu? Společnost je teď posedlá odmítáním genderových stereotypů (holky si hrajou s panenkama, kluci s autíčkama a podobně) a na nich založené výchově. Na jednu stranu je mi tato myšlenka docela sympatická, na druhou jsem v tomto dosti skeptická. Syn si hrál s tátovým akušroubovákem ještě dřív, než uměl mluvit. Andulína se zas už jako batole ráda fintila a naprosto preferovala „holčičí barvy“. Přitom v nejranějším věku měla spoustu věcí po bráchovi a já rozhodně žádná dámička nejsem. A nakupování je jen další z rozdílných přístupů ke stejné věci. Vzhledem k tomu, že jsem je začala brát s sebou do obchodu až nedávno, tak to rozhodně nějakým rozdílem ve výchově není.

Určitě fandím tomu, aby holky i kluci měli volný přístup ke všemu, co je zajímá bez nějakých hloupých předsudků. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že některé rozdíly mezi muži a ženami jsou prostě vrozené a jakékoliv snahy o úplné vyrovnání jsou zbytečné.

Nesnažte se lichotit těhotným ženám..

….. vždycky z toho kouká pěkný průšvih a dotyčnou nejspíš nepotěšíte.

Zrovna včera se mi pokoušel zalichotit chlapík prodávající auta. Když jsem mu řekla, že za tři měsíce čekáme přírůstek do rodiny, tak odvětil: „No, na Vás to není vidět, vůbec jste nepřibrala.“ Asi to bylo míněno jako kompliment, ale nebyl zrovna povedený. V šestém měsíci už mě mé bříško předchází, takže si už pomalu ani na nohy nevidím, kolíbám se jako kachna a má silueta má poněkud neurčitý tvar (já si říkám vorvaň). Pokud můj vzhled někdo považuje za normální stav, tak mě to zrovna neoblažuje.těhotná žena

Ani opačný případ není ideální. Tedy situace, kdy se snaží těhuli někdo potěšit: „No, ty jsi už pěkně kulaťoučká….“. Jo, tak to jsem si taky všimla. Naposledy ráno, když jsem si nemohla zavázat boty. Samozřejmě mě těší, jak miminko v bříšku pěkně roste. Když jsem se ale snažila minulý týden najít nějaký model vhodný na návštěvu koncertu v Obecném domě, začala jsem propadat depresi. Nakonec vše zachránily šaty z hodně pružného úpletu a veliký svetřík, který můj vykulený pupík i nově nabyté špeky milosrdně skryl.

Největší faux pas ovšem nastane, když bystrý pozorovatel zvolá: „Jé, tak jste se konečně dočkali miminka!“ a dotčená dáma suše odvětí: „Ne, to jsem jenom tak tlustá.“ Příště už se takto kompromitovaná žena bystrému pozorovateli raději vyhne.

Co tedy říci na potkání ženě, která má nevšední objem pasu?

Kdo chce skládat komplimenty za každou cenu, tak může třeba zkusit: „Vypadáš báječně!“

Nejlépe však: „Jsem tak rád(a), že tě zase vidím.“ :)

Není už té emancipace trochu moc?

Tak se mi milé dámy (a pánové) zdá, že už jsme to možná s tou emancipací drobet přehnali. Muži  už dávno neloví ženy, ale je to právě naopak (asi nás nebaví čekat, než nás někdo milostivě uloví). Chlapi zaplňují dětská hřiště a v hospodě se víc než o autech baví o oblíbených značkách dětských plen.

Kdo myslíte, že má dnes na starosti výběr nového auta či opravy domu?

Nevím jak kde, ale u nás já. Manžel má vyrážku z jednání s úřady, projektanty a stavebními firmami. Jako správný kreativec, na takové přízemní věci nemá zrovna buňky. A tak zatímco po večer kreslí svoje grafiky a píše příspěvky na své blogy, já čtu odborné články o zateplení, parametrech moderních oken a sleduji diskuse o rekuperaci. Přes den pak čile komunikuji s úřady, naším architektem a honím stavební firmy, aby mi konečně poslali cenové nabídky na rekonstrukci našeho domu.

S autem je to podobné. To první (naši milovanou Škodu Fabia) jsme vybírali ještě spolu, za vydatné podpory mého bratra. V současné době bychom potřebovali nějaké pěkné MPV, kam by se vešly vedle sebe tři dětské sedačky, takže mám další program na dlouhé podzimní večery. Čtu diskuse, recenze v on-line motoristických magazínech, srovnávám výsledky spolehlivosti automobilů a projíždím inzeráty na tipcars. Trochu se stydím to přiznat, ale baví mě to skoro stejně jako šmejdit po obchodech s botama :) Jenom v autosalonech budíme trošku pozdvižení.

To se takhle dealer zeptal manžela, jaká by byla naše představa o novém voze. Zatímco manžel přemýšlel nejspíš o tom, kam by se mu dobře nakládalo jeho kolo, já jsem vychrlila na pána model, pohon, motorizaci, výkon a další parametry….  Zdálo se mi, že jsem v jeho tváři zahlédla lehce ironický úsměšek, ale jako správný profesionál honem nasadil „poker face“ a nabídl mi, že se tedy můžeme pustit do konfigurace vozu.

Samozřejmě, že ve finále rozhodujeme s manželem společně, ale jeho nebaví to slídění, komunikace a tak dále. To už se raději věnuje vaření skvělých pokrmů či dětem –  zvlášť pokud si může popíjet kafíčko na zahradě, zatímco se ony hrabou v bahně. Občas se uvolí něco vybírat sám, pokud jde o výpočetní techniku, knihy či něco na kolo, tomu se pak věnuje na 300 %.

Máme na to takové pořekadlo: manžel peníze vydělává, a já je utrácím. Jen pozor holky na to, když tohle chlap řekne. Nemusí tím nutně myslet hadříky a šminky, ale kompletní nákupy a zařizování včetně auta, domu či bytu, což už taková legrace není. To už pak ženuškám na nějaké běhání po obchodech ani nezbývá energie.

Jak bylo, jak bude aneb novoroční předsevzetí

Pustila jsem se asi po třetí do čtení Bridget Jones’s Diary, tentokrát v originále, abych spojila příjemné s užitečným. Moc se mi líbí, jak je ta ženská pořád trapná, alespoň nemám pocit, že jsem v tom sama :). Knížka začíná kupou novoročních předsevzetí, což mě přimělo sepsat má vlastní a hodit je na blog. Nebudu se pak moci vymlouvat, že jsem si je někam založila :).predsevzeti

Začala jsem tím, že jsem se ohlédla za předchozím rokem. S překvapením jsem zjistila, jak se mi hezky dařilo:

  • s manželem jsme stále šťastně svoji,
  • děti zdárně přežily moji péči a výchovu,
  • naše auto utrpělo jen dvě odřeniny, které si nevyžádaly další ošetření,
  • podařilo se mi zorganizovat dvě zásadní opravy v našem domě,
  • vytáhla jsem naši šílenou famílii k moři (v počtu 9 osob :),
  • místo časopisů o bydlení jsem zase začala číst knihy,
  • zlepšila jsem angličtinu, takže jsem schopná plynulého projevu a četby knih v originále, i když mojí současnou mluvu bych asi neoznačila za business or academic English :),
  • vyrazila jsem za kulturou (kino, divadlo),
  • uvařila jsem spoustu dobrých jídel a s velkou chutí je pak slupla,
  • začala jsem běhat, plavat a otužovat se v sauně (dokonce už se skoro ani nestydím tam chodit :),
  • přežila jsem úzkost z odloučení s mojí malou mickou a nechala jí chodit na 2 dny do školky (za což se mi odvděčila každodenním spánkem v naší posteli),
  • našla jsem si nové známé a znovu navázala kontakt s mými dřívějšími kamarádkami,
  • našla si práci na půl úvazku,
  • napsala jsem spoooustu článků na blog…

Co chci v novém roce?

  • naučit se konečně pochvalně vyjadřovat o mé drahé polovičce (i v případě, že zrovna nejsem nadšená z toho, co dělá),
  • neječet na děti více než je nezbytně nutné,
  • přestat každému na potkání předvádět, jak jsem hrozně chytrá a vtipná (pro změnu bych třeba mohla zkusit být krásná – sakra, to abych se konečně objednala na manikůru :)),
  • vylepšit angličtinu, abych ji mohla používat i v práci a nejen v hospodě,
  • přestat si konečně kupovat ty pitomé časopisy o bydlení a místo nich raději pořídit nějaké zajímavé knihy,
  • navštívit alespoň jednu výstavu a jedno divadelní představení,
  • omezit nákup bot na maximálně 1 pár za 3 měsíce,
  • pravidelně posilovat zádové a břišní svalstvo (špeky mě netrápí, ale zatěžuji mou nebohou tělesnou schránku dost nerovnoměrně, tak aby víc vydržela),
  • běhat alespoň 3krát týdně a alespoň 1krát za 14 dní chodit do bazénu a sauny,
  • uběhnout půlmaraton,
  • naučit se plavat kraul,
  • zkusit triatlon (můj nový šílený nápad),
  • naučit se vařit zdravá jídla z celozrnné mouky místo toho, abych ji vždy po půl roce prošlou vyhodila,
  • podat si přihlášku ke studiu na VŠ,
  • najít si čas na kamarády,
  • přečíst alespoň deset knížek v angličtině,
  • neflákat jídlo a necpat se tolik čokoládou,
  • nevysedávat zbytečně u počítače….tak já tedy pro dnešek končím :)

Co jsem se naučila/odnaučila díky našim dětem

Dříve jsem mívala pocit, že tok energie a informací je mezi mnou a dětmi pouze jednostranný. Pak jsem si ale uvědomila, do jaké míry vychovávají děti mě. Vlastně ze mě dělají „lepšího člověka“.detiuceni

Co jsem se od dětí naučila nebo možná co mě děti odnaučily?

  • Nepoužívat sprostá slova – moje babička mluvila, jak jí zobák narostl a já dost často také. Když ale dcera v necelých dvou letech rozhazovala hračky a křičela u toho dopulele dopulele nebo když do těchto končin poslal syn svojí sestřičku i mě, tak jsem si začala dávat větší pozor na pusu.
  • Slušné způsobypoprosit, pozdravit, poděkovat – po dětech jen těžko můžu chtít něco, co sama nedělám doma i venku.
  • Čtení při jídle – když jsme dětem u jídla zakázali hračky, museli jsme se sami vzdát čtení časopisů a knížek při jídle. Ještě nás čeká čtení na záchodě, protože naše princezna si tam začíná budovat knihovnu a každé čůrání pak trvá 20 minut.
  • Důslednost – tak to je nejtvrdší oříšek. Neznamená to jen trvat na dodržování určitých pravidel, ale také neslibovat/nevyhrožovat něčím, co nejsme schopní dodržet.
  • Pořádek – musela jsem se naučit pořádně uklízet každou věc na své místo, aby se to mohly naučit i naše děti.
  • Radovat se z maličkostí a užívat si každého dne (hlavně když se nejde do školky :o)
  • Sebeláska – když dcera při pohledu do zrcadla řekne: „To jsem ale kasavice.“, tak si říkám, že se to musím také naučit.

Také jsem si uvědomila, že jsme se díky příchodu dětí do našeho života začali více scházet s dalšími rodinami a také našli společnou řeč s našimi bližními (děti jsou vděčné téma hovoru).