Mateřská – jak se vám líbí?

Včera jsem se zas po dlouhé době setkala s maminkou, která si mateřskou s dětmi užívá a těší se na své už třetí dítko. Potkaly jsme se před školkou, když moje 20 měsíční Terezka chtěla sebrat její dvouleté holčičce odrážedlo.

Musím se přiznat, že té paní docela závidím. Mě nevyhovovalo zůstat doma, a tak jsem celkem brzo šla pracovat na částečný úvazek. Měla jsem velkou kliku, že jsem nejdřív jako vyučující na vysoké škole a pak lektorka takovou možnost měla.

Už mě i napadlo, jestli bych neměla spíš změnit myšlení a přizpůsobit se situaci, ale prostě to tak necítím.

Jak to máte vy?

Proč dětem ubližujeme, když jim (moc) pomáháme

Dneska jsem při vyzvedávání naší Andulky ve školce narazila na čtyřletého kluka, který šíleně brečel. Myslela jsem, že se mu stejská po mamce, takže jsem byla fakt překvapená, když mi řekl: „Nevím jak si oblíknout mikinu.“ Ukázala jsem mu jak na to, za chvíli se uklidnil a vyběhnul za ostatníma dětma ven.

V tu chvíli jsem zase uvědomila, jak dětem prokazujeme medvědí službu, když jim pomáháme až příliš. Občas moc spěcháme, někdy nechceme mít velký bordel v bytě, jindy o ně máme strach…. a ve výsledku jim to ublíží. Jak je asi dětem, které se ještě pomalu ve škole nejsou schopné obléknout, najíst a utřít si zadek? Když jsou odkázané na pomoc ostatních, ale v ostrém provozu pak na ně nikdo nemá čas?samostatnost

Naší Teri je 18 měsíců, ráda si připravuje nádobí před jídlem, umí sama jíst, pít z hrnku, když jdeme ven donese si oblečení. Zkouší se sama i umývat, kdyby si na něj dosáhla, i zadek rybelkou si sama namaže. Náš nejstarší nic takového nedělal skoro ve třech.
Až u našich holek mi došlo, že jsme u prvorozeného prošvihli to správné období k osamostatnění mezi prvním a druhým rokem. Pořád jsme dělali něco za něj, protože nás nenapadlo, že by to už mohl dělat sám. Taky jsem měla pocit, že se o něj prostě mám starat. Když pak dětí přibývalo, nebylo již v našich silách jim ve všem pomáhat, a tak prostě děvčata nečekaly a poradily si brzo samy.

Takže cesta k větší samostatnosti dětí je: prostě je nechat být, tak brzo jak to jde. Když zakňourají a chtějí pomoci, alespoň chvilku je nechat, aby se snažili sami. Taky je nechat, aby pomohli oni nám.nechat děti pomáhat

Čím jsou samostatnější, tím víc času získáte pro sebe. A i oni jsou šťastnější. Vidím to na synovi, jak mu osamostatnění prospělo. Má větší sebevědomí, zvládne si sám poradit při nějakém průšvihu a rád si dělá věci po svém.

Skončím, čím jsem začala: Když moc pomáháme, ubližujeme dětem i sobě.

Jak povinné minimální zálohy na SP a ZP ničí začínající podnikatele

Nemám moc ráda ty nejrůznější srovnávání zaměstnanců a podnikatelů, protože hrušky s jabkama prostě srovnávat nejde. Na druhou stranu se občas ukáže, kde je zakopanej pes, co by mohli politici změnit, aby se u nás věci změnily k lepšímu.

pocet osvč

Vývoj počtu OSVČ, kteří mají podnikání jako hlavní/vedlejší činnost

V případě podpory podnikání vidím jako zásadní problém povinné minimální zálohy na pojistném (sociální a zdravotní). V roce 2015 je tahle částka 3 740,- za měsíc, tj. 44 880,- za rok. To je šílená částka, která zláme vaz nejednomu začínajícímu podnikateli.

Podle mých zkušeností je jen minimum oborů, kde můžete podnikání rozjet z nuly. Bez finančních rezerv se nedá koupit materiál, zboží, platit nájem, ani živit rodina v čase, kdy nemáte dost velké příjmy. I další fungování je problematické. Počet OSVČ v posledních letech klesá a skoro 40 % OSVČ má dnes podnikání jen jako vedlejší činnost!

Levicoví politici a odboráři si možná mnou ruce, jak jim přibývá stoupenců a voličské základny, ale je to ve skutečnosti pěkný průšvih. Ono totiž řada lidí nepodniká proto, že by je poháněla kreativita a podnikatelský duch. Mnohým nic jiného nezbylo – typickou skupinou jsou ženy s malými dětmi, lidé nad 50 let, cizinci … prostě skupiny, na které se zaměstnavatelé úplně třesou.

Kde však končí, když se jim nepodaří s podnikáním začít? Na podpoře. A náš stát to stojí peníze. Jen tak jsem zkusila hodit do kalkulačky, kolik že to může být. A vidíte sami:

Výpočet podpory v nezaměstnanosti na kalkulačce serveru www.finance.cz při příjmu 15 000,-

Výpočet podpory v nezaměstnanosti na kalkulačce serveru www.finance.cz při příjmu 15 000,-

Při původním příjmu okolo 15 000,- za měsíc ta částka dělá 61 500,-. A to je jenom podpora v nezaměstnanosti. Když skončí a člověk je bez práce, dostává nějaké další sociální dávky. Navíc stát za člověka na podpoře odvádí do systému zdravotní pojištění.

Hodně jsem to zjednodušila, ale vidíte tu logiku? Tím, že chce stát z občanů za každou cenu něco vytlouct, nakonec ztrácí. A platíme to všichni.

Chápu, že není udržitelné, aby OSVČ neodváděli do systému sociálního a zdravotního systému vůbec nic. Ale ty povinné odvody asi nemají ten efekt, jaký by si úředníci představovali. Kdo na odvody nemá, nechá se zaměstnat, na úřadě práce nebo dělá na černo. Z mého okolí znám všechny případy.

Takže si to shrňme, stát získá cca 45 000 a přitom:

  • odrazuje lidi od podnikání, ze kterého by také mohl něco mít,
  • zvyšuje nezaměstnanost,
  • podporuje rozvoj šedé ekonomiky,
  • odrazuje lidi od samostatné aktivity,
  • snižuje si budoucí příliv do systému sociálního i zdravotního pojištění a daně do rozpočtu.

Fakt to za to stojí?

 

Krutá rána lektorova….a veselé večery

Ráno jsem se probrala už deset minut před pátou a samozřejmě už neusnula. Bála jsem se, abych nezaspala, navíc po šesté už vstávají děti, takže to nemělo cenu. Krátce jsem se zúčastnila našeho ranního kolotoče chystání starších dětí do školy a školky za jekotu naší nejmladší, pak jsem vyrazila autem ku Praze. Statečný manžel zvládl koncovku stejně dobře, jako Jágr v posledním hokejovém utkání.

Disponuji dvěma skvělými schopnostmi, které mi velmi stěžují cestování po Praze. Při optimalizaci tras si vždy vyberu tu delší, navíc mám totální orientační nesmysl. Když mě metro vyplivne na neznámém místě, nedokážu ani s pomocí GPS nabrat ten správný směr.

A tak se mi přihodilo, že se navzdory velké časové rezervě neúprosně blížil  začátek semináře a já byla od místa konání vzdálena stále několik světelných let. Pomohli mi kolemjdoucí a kolegyně Andy na telefonu. Pak taky asi nějaký můj strážný anděl, který zařídil, že jsem stihla vše včas. Tedy kromě svačiny a kafíčka před seminářem :(

Technika naštěstí nevzdorovala a sepnula na první pokus, účastnice semináře dorazily v hojném počtu a vše běželo jak po drátkách.

Pak už jen cestou z práce vydržet boží dopuštění v obchoďáku, deset minut po zavíračce v cukrárně vyžebrat objednaný dort a hurá za dětmi a manželem.

E-mail od klientky mi skoro vymazal vrásky z dnešního rána: „..děkuji, že jsem se mohla účastnit Vámi – velmi příjemně a kvalitně – vedeného semináře a samozřejmě i za zaslané materiály a budu se těšit na příští pátek!“

Taky se těším :)

Zvýšení plateb ZP živnostníků – další protisociální opatření naší „socialistické“ vlády

Premiér Sobotka chce zvýšit minimální zálohy na zdravotní pojištění  živnostníkům, protože podle jeho názoru přispívají do systému o dost méně než zaměstnanci se stejně vysokými příjmy. Přitom prý z něj více odčerpávají. 

Úplně jsem se zhrozila, když jsem to četla (http://www.novinky.cz/domaci/364915-sobotka-chce-zivnostnikum-zvysit-platby-zdravotniho-pojisteni.html). Má vůbec Sobota a jeho soudruzi ponětí o tom, koho se chystá zase zkasírovat? Zjevně ne, jinak by o tom snad ani neuvažoval.Bandita

Pracuju v neziskovém sektoru jako podnikatelská poradkyně a mými klienty jsou tihle „bandité“, kteří podle Sobotky vysávají systém. Nejsou to však žádní vyčůraní vyžírkové, jak si pánové ve vládě myslí, ale lidé ze znevýhodněných skupin:

  • ženy na rodičovské, po rodičovské, 
  • dlouhodobě nezaměstnaní,
  • lidé nad padesát let,
  • migranti, aj.

Tedy ti, kterým on se svou skvělou politikou zaměstnanosti nedokázal pomoci k nalezení zaměstnání. Protože tito lidé potřebují z něčeho žít, tak se rozhodli podstoupit to veliké riziko a začít podnikat. Již teď se obtížně vyrovnávají s tím, že zálohy na ZP a SP platí již v prvním proce podnikání (kromě žen na RD), kdy se často pohybují v červených číslech. A to ani nemluvím o té šílené byrokratické zátěži, která se rozhodně nesnižuje.

Samozřejmě, že musí přispívat do systému, protože z něj čerpají. Ale pokud pro tyto lidi jedinou alternativu znamená nezaměstnanost a závislost na sociálních dávkách, tak by mohl být stát trochu vstřícnější. Když se jim totiž podaří podnikání rozjet, tak do systému připlave určitě více než jen ty minimální odvody a do budoucna třeba někoho i zaměstnají. Navíc za nezaměstnané platí odvody stát, což je pro státní rozpočet horší varianta než ty minimální odvody.

Navíc OSVČ rozhodně do systému více odvedou než odčerpají, takže pláče na špatném hrobě (viz článek http://www.podnikatel.cz/clanky/stredula-slapl-vedle-osvc-odvadeji-na-zdravotnim-pojisteni-vice-nez-vycerpaji/).

Dříve než nás začnou pánové zase vydírat tím, kolik jim máme dát, měli by si zamést na vlastním dvorku. Omezit přebujelou administrativu a zefektivnit státní správu. Třeba by pak zjistili, že neustále zvyšování daní a odvodů nebude třeba.

Zase zpátky do práce – půjde to i s miminem?

Tenhle rok se chystám zdolat pořádnou výzvu. Už potřetí se vracím po rodičovské do práce, tentokrát po rekordně krátké době – Teri bylo právě deset měsíců. S oběma staršími dětmi jsem pracovala před tím, než nastoupily do MŠ, ale nikdy ne na tolik hodin a ne tak brzo.

Teda vlastně s půlročním Fandou jsem učila ještě na vysoké škole distanční studenty, ale to bylo jen pár hodin za semestr, a pak se většina záležitostí řešila přes Internet.

Tentokrát jsem dostala nabídku na poloviční úvazek od neziskovky, pro kterou jsem před Terinčiným narozením pracovala. Zrovna jsem měla dost velkou krizi, protože už jsem doma s dětmi přeci jen strávila docela dost času a práce mi fakt hodně chyběla. Takže jsem s radostí souhlasila.

Tři dny v týdnu někam docházet bych rozhodně nezvládla, ale naštěstí můžu i částečně pracovat z domu. Hlídání mi nabídla maminka i manžel, tak to snad nějak společně zvládneme. O chůvě jsem moc neuvažovala, protože jednak by to finančně nebylo moc smysluplné, jednak to pocitově beru líp, když je malá s někým z rodiny.

Jak to jde? Tatínka snáší malá dobře a na mě si celý den ani nevzpomene. S babičkou je to trošku horší, ale snad si časem také zvykne. Samozřejmě když jsem doma, tak jí pak musím celý den chovat a nemůžu si pomalu ani dojít na záchod, protože hned pláče o sto šest. Taky mě nezapomene pravidelně ožužlávat, aby si to vynahradila za dobu, kdy se mnou není.

Uvidíme, až se to všechno pořádně rozjede, jak nám to půjde.

5. Knížka: Austin Kleon: Ukaž, co děláš!

knížka nejen pro kreativcekleon_obalka

Austin Kleon mě nadchnul už svou první knížkou s provokativním názvem Kraď jako umělec, ve které se zabýval nejrůznějšími zdroji kreativity. Jak sám říká:

„Bylo-li Kraď jako umělec knížkou o vypůjčování si vlivu druhých, tato knížka je o tom, jak ovlivňovat druhé, aby si půjčovali od vás.“

Už tam razil myšlenku – odváděj dobrou práci a poděl se. Ve své nové knize to ještě dále rozvádí a radí jak se dělit, jak sdílet své myšlenky, práci (postup i výsledky, aj.) prostě „ukaž, co děláš“.kleon_citat

Stejně jako u předchozí knížky, Kleon zde nabízí jednoduché desatero. V jednotlivých kapitolách pak tyto kroky jednoduše a názorně vysvětluje. Využívá při tom moře citátů, různé seznamy, diagramy, nákresy, fotky, a další prvky. Na někoho by to možná působilo rušivě, ale mně jeho přístup vyhovoval, protože to pomáhá vše dobře pochopit a jeho výklad oživuje.

kleon_sdileni
Při čtení si uvědomíte, že Kleon vlastně  s tolika novými myšlenkami nepřichází. Umí vše ale naservírovat tak, že se plácneme do čela a řeknete si: „Sakra, jak to, že jsem na tohle nepřišel sám. Vždyť je to přece úplně jasný.“ Dozvíte se, jak o sobě dát vědět, vybudovat si dobré jméno, svou komunitu a svůj vlastní prostor s využitím internetu. Hodně se přitom věnuje tomu, co a v jaké podobě sdílet, a čemu se raději vyhnout. Doporučuje však také nespoléhat se jen na internet a nezanedbávat setkávání s lidmi v reálném životě. Nejen prací je živ člověk, takže kromě tvrdé práce radí občas vypnout.

Přestože čtu dneska už většinu knížek v elektronické podobě, u knížek Austina Kleona jsem musela udělat výjimku. Abych si je mohla opravdu vychutnat, sáhla jsem nakonec po českém překladu v papírové verzi, i když už jsem na čtečce zhltla anglický originál. Jak o sobě říká Kleon „jsem spisovatel, který kreslí“ a na jeho knížkách je to znát. V Melvilu to navíc s podobnými knihami umějí, takže máte chuť si knížku nejen číst, ale stále si jí prohlížet a trošku se s ní pomazlit :)

Knížku je možné přečíst za jeden večer, ale jestli si z ní chcete opravdu něco odnést, je lepší číst po částech a nejlépe hned zkoušet v praxi.

Základní informace o knížce:

  • Austin Kleon: Show Your Work!: 10 Ways to Share Your Creativity and Get Discovered. New York: Workman Publishing Company 2014.
  • Austin Kleon: Ukaž, co děláš! 10 způsobů, jak sdílet svou kreativitu a nechat se objevit. Brno: Jan Melvil Publishing, 2014. ISBN 978-80-87270-92-9

Další informace: www.austinkleon.com
Komu může být knížka užitečná:

  • lidem, které živí jejich kreativita (copywritery, spisovatele, designéry, grafiky, novináře, malíře, návrháře) a hledají cestu ke svým klientům, fanouškům, zákazníkům nebo investorům
  • podnikatelům, kteří o sobě chtějí dát vědět svým zákazníkům
  • ale i pro ostatní je to zajímavé čtení 

Co se mi nejvíce líbilo:

  • Kleon umí zaujmout a nakoponout k tomu, aby člověk začal něco dělat,
  • je vidět, že autor vychází z vlastní zkušenosti a je hodně všestranný

Proč čtu knížky v angličtině

První knížku v anglickém originále  jsem si přečetla asi před patnácti lety, když jsem byla na brigádě v Řecku. Chyběla mi nějaká duchovní strava, a tak jsem si v přístavním městě Uranopoli na Athosu koupila v obchodě pro turisty tu nejtlustší knížku v angličtině, kterou tam měli. Naštěstí tam kvůli turistům prodávali i jiné než řecké. Knížkou jsem se prokousávala celé léto, po návratu domů jsem si pak dala na hodně dlouho pohov.

Kvůli disertačce jsem pak přečetla mraky článků a několik knížek v angličtině, protože v češtině nebyly k dispozici. Byla jsem překvapená, že jsem s porozuměním neměla problém a po slovníku jsem musela sáhnout jen výjimečně.

Když jsem zůstala doma s dětmi, tak šla angličtina zase k ledu a musela jsem pak dlouho pracovat na tom, abych se zase dostala na původní úroveň. Přitom jsem zjistila, že právě čtení knížek v anglickém originále je jedna z nejlepších cest, jak si udržet a rozšířit slovní zásobu. Jednak je to mnohem zábavnější než se trápit nad nějakou učebnicí, a jednak mohu na sobě pracovat doma bez nutnosti navštěvovat nějaký kurz.

Za poslední rok se mi podařilo přečíst v angličtině skoro dvacet knížek, a to nebyly žádné zjednodušené edice. Na začátku roku jsem si dala předsevzetí, že budu číst knížky hlavně v originále a to se mi hodně dařilo. Samozřejmě se mi občas stalo, že se mi knížka četla moc špatně nebo byla příliš náročná, tak jsem ji odložila.

Musím však říci, že je to určitě skvělý způsob, jak zlepšit angličtinu, když nemáte peníze nebo čas na chození do kurzů. Pochopitelně to pomáhá především pasivní znalosti jazyka, i když se to trochu promítne i do konverzace a psaní.

Není nad správné načasování aneb člověk plánuje a Bůh se směje

Možná proto, že jsem prvních deset let života prožila v centrálně řízeném hospodářství, měla jsem od útlého věku velkou zálibu v plánování. Samozřejmě mi úplně všechno nevycházelo přesně podle mých představ, ale i tak jsem se snažila si pěkně ten svůj život nalajnovat.

Plánování

Člověk plánuje a Bůh se směje

Nejdřív hezky dostudovat, pak bydlení, svatba, děti, vše ve správném pořadí. U syna i dcery šlo o „plánované rodičovství“, vyrobili jsme si je v rozumném rozestupu tří let a navíc tak šikovně, aby mohli po sobě dědit oblečení (syn narozený v červnu a dcera v květnu). Naši miláčkové a chaotický rodinný provoz však mé plánovací posedlosti brzy učinili přítrž.

Sice jsem se snažila, ale vůbec mi to nevycházelo! Správné načasování začalo pokulhávat. Přesun z malého bytu do domu se nám sice povedl v období rozšíření naši rodinky ze tří na čtyři, ale stěhovali jsme se týden po mém příchodu z porodnice, což nebylo zrovna optimální.

O mých naivních plánech na skloubení rodinného a pracovního života ani nemluvím. Se synem se ještě trochu dalo, se dvěma už to bylo náročnější, takže jsem začala pracovat na částečný úvazek, až když bylo malé dva a půl roku. Po půl roce v nové práci už jsem začala plánovat další kariérní rozlet a do toho se nám nečekaně podařilo počít třetího potomka.

Má cesta z mateřské/rodičovské dovolené se tak skončila dříve, než pořádně začala. Doma se však rozhodně nudit nebudu. Zahájili jsme dlouho připravovanou rekonstrukci domu, která vyžadovala přesun naší rodinky (1 + 2+ 2 v jednom) do podnájmu, aby bylo možné skoro celý dům rozkopat a dát zase dohromady. A to jsme původně chtěli jen přistavět garáž …. Zpátky se budeme opět stěhovat v tom nejlepším. Pokud vše půjde dobře, tak asi dva měsíce po narození miminka. O tom, že budeme muset v tomto finančně náročném období ještě koupit větší auto, do kterého bychom se všichni vešli, ani nemluvím.

Není nad správné načasování aneb člověk plánuje a Bůh se směje :)

Co s dětmi, když chceme do práce nebo si jen třeba na chvíli oddechnout?

Kde jsou ty doby, kdy rodiny žily hezky pohromadě, babičky byly v padesáti v důchodu a mohly tak hlídat vnoučata (pokud chtěly). Dnes nás od našich rodičů dělí desítky i stovky kilometrů, navíc ještě často pracují, takže si o nějakém hlídání můžeme nechat jen zdát. Tak tomu je i u nás, děti mají babičky 150 a 250 kilometrů daleko. Moje mamka chodí ještě do práce a manželova maminka má na starosti hospodářství, manžela a rodiče.deti

Když jsem tak po narození syna potřebovala něco zařídit a později chtěla začít pracovat na částečný (opravdu miniaturní) úvazek, museli jsme se s manželem spolehnout převážně sami na sebe. Manžel si snížil úvazek v práci na 4 dny v týdnu a staral se o syna, když jsem chodila do práce a psala disertační práci. Na chůvu jsme tehdy neměli peníze, navíc pro nás tenkrát bylo nepřijatelné, aby se o syna staral někdo cizí.

Po narození dcery jsem zůstala s dětmi doma. Přestěhovali jsme se do domu na kraji Prahy a syna nám do státní školky nevzali. Po půl roce pak začal chodit do soukromé alespoň na jeden den v týdnu, aby si zvykl na kolektiv a také proto, že jsem s dcerou chtěla chodit plavat. Na více dní jsem nechtěla, protože jsem se bála, aby malá nebyla moc nemocná a také jsem chtěla, aby si na sebe se synem zvykli. Další rok už Fandu naštěstí do státní školky vzali a nám se dost ulevilo. Už potřeboval kolektiv jako sůl a doma se nudil. Já už docela také, takže jsem si našla vzdělávací kurz pro maminky, co chtějí začít podnikat. Po dlouhém váhání jsem našla pro Anušku chůvu na jeden den v týdnu, aby nemusel pořád hlídat manžel. Bylo to naprosto bez problémů, malá si na naší hlídací tetu zvykla a měla ji moc ráda (a ona ji také).

Do podnikání jsem se nakonec nepustila, ale jak jsem už několikrát napsala, rozhodla jsem se vrátit do zaměstnání. S manželem jsme se shodli, že bychom mohli zkusit Andulku poslat do školky, protože byla na svůj věk 2 roky a 3 měsíce hodně samostatná (v jídle, oblékání i hygieně). Naštěstí jsem na druhou soukromou školku v naší obci dostala hodně dobré reference od dvou maminek, takže to pro nás nebyl krok do neznáma. Malá začala postupně, nejdřív dopoledne, pak několik měsíců dva dny v týdnu a poslední měsíc chodí na tři celé dny. Někdy se to neobešlo bez drobných protestů, ale nic co by nespravil gumový medvídek na cestu :)

Takže co z toho plyne? Školky se nemusíte bát ani u mladších dětí (pokud jsou samostatné a nejsou moc přecitlivělé). Dnes naopak lituji, že jsem syna neposlala do školky dříve na více dní v týdnu, určitě by lépe zvládl socializaci a já v jeho pěti letech nemusela řešit, jestli kvůli slabším sociálním kompetencím nemáme odložit školní docházku.

Co se týče finanční stránky, tady jsou to vcelku jednoduché počty:

  • pokud je manžel ochotný, v jeho práci to dovolí a finančně vás to nezruinuje, může hlídat on (bude mít o něco nižší mzdu),
  • chůva vyjde cca na 70 – 200 Kč/hod (podle toho co jsem slyšela), nejlevnější bývají maminky na mateřské, co si ke svým dětem přiberou to vaše, nejdražší asi chůvy přes agentury,
  • školky v našem okolí stojí mezi 6 000 – 15 000 na měsíc (ale slyšela jsem i o mnohem dražších),
  • další levnější alternativou mohou být mateřská centra, kde bývají hlídací koutky (cca 300 kč za dopoledne), tam jsem původně chtěla dceru umístit, ale 3 dopoledne mi nestačily (nic bych za tu dobu nestihla), navíc tam byly výrazně horší hygienické podmínky než ve školce.

Tak jak tak, je dobré dát na reference.