Během pár dní jsem zhltla knížku, která mi ještě dlouho bude vězet v hlavě. Zrození k běhu od Christophera McDougalla je nejen příběhem novináře, který se chtěl i přes své zdravotní komplikace věnovat dálkovému běhu, ale zároveň příběhem člověka běžce. V knize se prolíná několik dějových linií, což vás na jednu stranu nutí být stále ve střehu, na druhou stranu přináší patřičné napětí a rozhodně se tak nenudíte.
Na první pohled se přitom nezdálo, že se bude jednat o takové fascinující dobrodružství. Muž středního věku (sám autor), miluje běhání, ale kvůli častým zraněním nemůže běhat tak často a daleko, jak by si přál. Lékaři mu nejsou schopni pomoci a doporučují mu buď různé léky, ortopedické pomůcky nebo se věnovat jinému sportu. McDougall se však nehodlá svého koníčku vzdát a zcela náhodou se dostane na stopu mexickým indiánům (Tarahumarové), pro které je běhání na dlouhé vzdálenosti samozřejmou součástí jejich života.
Paralelně s tímto příběhem se seznamujeme s několika příběhy běžců na dlouhé tratě z různých koutů naší planety. Jde o houževnaté muže a ženy, kteří každý den běhají desítky kilometrů a své síly měří v různých extrémních závodech. Mezi jinými zde byl příběh i Emila Zátopka, což každého patriota potěší. V druhé části knihy navíc přichází nečekané odhalení pocházející od několika vědců z amerických univerzit a jejich dalších spolupracovníků z jiných zemí. Homo Sapiens se podle nich stal dominantním živočiným druhem právě díky své schopnosti běhat na dlouhé tratě. Díky běhu si nejen dokázal zajistil obživu (uštvat zvířata), ale v souvislosti s během se rovněž rozvíjely jeho rozumové schopnosti (při pronásledování a stopování zvěře musel promýšlet různé strategie, aj.).
Je to pár dnů, co jsem četl podobný komentář na jiném blogu. Řekl jsem si, že si tu knihu pořídím k nadcházejícím vánocům. Po přečtení tvého názoru už je to jistota :-) .
Doufám, že obdarováný si četbu užije tak jako já. To poznáš podle toho, že začne více nebo radostněji běhat :o)
Naprosto s Vámi souhlasím, Lucie! Sama jsem knížku zhltla jedním dechem a pamatuji si, že jsem tenkrát nemohla vydržet až doléčím výron kotníku a budu moct zase obout boty. Brzy na to jsem si pořídila Vibram FiveFingers:)
Bohužel se už skoro dva roky peru se zánětem okostic, na který podle všeho zabírá jen klid, vždycky tedy půl roku běhám, pak si musím dát dva měsíce pauzu a potom začít zase od začátku.
U žádného jiného sportu nemám pocit takového naplnění jako u běhu. O to je ten můj „handicap“ mrzutější, ale jak říkají Monty Python: Always look on the bright side of life… Mohlo by být i hůř:)
Tak ať Vám to běhá!
Moc díky Barboro za pěkný komentář. Já už jsem taky jednou neodolala a při běhu v lese jsem sundala boty. Byl to naprosto fantastický pocit. Už jsem se začala poohlížet po nějakých minimalistických botách, ale dosti váhám, protože moje nohy nejsou úplně ideální (ploché, aj. aj.). Přeju Vám, ať se brzo uzdravíte a můžete zase začít běhat. Kdyby to nešlo, chůze je taky fajn:o)