Spaní aneb útěky před vlásenkářem a krkomilou

Sdílejte:

Kdo nemá malé děti, těší se večer do postele, jak se vyspí a krásně si
odpočne. Já když uléhám, přemýšlím, které z dětí mě navštíví, v kolik
hodin, jak dlouho zase nebude moci usnout a kam před ním uteču. Tento
zoufalý stav měl svůj vývoj.spani

Když se syn narodil, nějakou dobu se nám dařilo hájit manželské lože.
Syn spal v dětské postýlce v ložnici a jen občas se mezi nás vloudil.
Děti jsou však nesmírně záludná stvoření, a tak se z občas stávalo
často, a z často vždycky. v ranních hodinách se mezi námi kroutil jako
červík a uspával se tím, že se mi hrabal ve vlasech (vlásenkář). V
jeho dvou a půl letech se nám ho naštěstí podařilo odsunout do
vlastního pokoje. Protože se mu moc líbila jeho nová zvýšená postel,
jeho okupace skončila.

Pak jsme se přestěhovali do domu s několikadenním miminkem. Já s malou
jsem obsadila ložnici, manžel spočinul blaženě v pracovně, aby se
alespoň jeden z nás vyspal. Já jsem vstávala k naší micince a manžel k
synovi, který už ho naštěstí moc nepotřeboval. Z nějakého neznámého
důvodu, se malá ráda uspávala hlazením cizího (tedy mého) krku. Dokud
byla malinká, bylo to ještě snesitelné. Nicméně s rostoucí silou
stisku člověk riskoval každodenní uškrcení (zrkátka krkomila). Naší
malé se samozřejmě ve velké posteli moc líbilo a v dětské postýlce
snad nikdy nespala. Asi ve dvou letech jsme ji nastěhovali do její
vlastní velké postele do dětského pokoje k synovi a zase se těšili na
společnou ložnici.

Ze začátku se celkem dařilo, ale po nějaké době se k nám malá začala
vracet. To se takhle v noci vzbudíte a vedle vás stojí malé bílé
strašidýlko a vy zjistíte, že je to vaše dítě. Nastěhuje se do postele
a jde vám po krku. Většinou to dopadne tak, že micka okoupuje mojí
půli postele, já to vzdávám a jdu si lehnout do postele její. Když se
stane, že zavalí manžela, prchá pro změnu on.

Nejraději mám takové noci, kdy nejdřív přijde jedno dítě, že se bojí.
Když pak šťastně všichni tři znovu usneme, přijde druhé, že se
počůralo. Pak se zmáčkneme jako sardinky a ráno na šťastné děti
mžouráme zalepenýma očima. Stejně postižená kamarádka mě vždy utěšuje:
„V patnácti s námi už chtít spát nebudou.“ A já na to: „Jen aby už
nechtěli spát s někým jiným.“ :o)

Sdílejte:

2 odpovědi na “Spaní aneb útěky před vlásenkářem a krkomilou”

  1. Jojo… :) Jak říká můj kamarád: Šestiměsíční dítě zabere libovolně velkou postel. Jak roste, zabraný prostor se zvětšuje…

    „Vlásenkář“ mi zní jako z nějakého hororu. Brrr… :)

  2. S těmi dětmi to sedí. Dnes zase Anna spala „naštorc“ přes moji půlku postele. Já jsem naštěstí byla tak tuhá, že mě to probralo až před šestou ráno. Vlásenkář mě napadl jako pojmenování toho, kdo má vlásky v lásce :o)

Napsat komentář: Žirafka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *