Lucie noci upije

Uspávání dětí je šíleně vyčerpávající záležitost. Neznám osobně moc rodičů, kterým by fungovaly takové ty metody z výchovných knih – dáte dítě do postele, odejdete, pak se na něj za chvilku přijdete podívat a ono spí.

Realita bývá spíš taková – dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, ječí nebo zase vyleze, kramuje ve skříních, vzdáte to, vlezete s ním do postele, dítě se přitulí, chvíli vás nějak mučí, a pak usne. Když je v rodině dětí více, tak je to předchozí znásobeno počtem dětí a připočtěte si k tomu jejich vzájemné rvačky.

Naštěstí se nám podařilo vymyslet pár fint a postupů, které docela dobře fungují u dětí tak od 2 – 3 let:

• ukládat přibližně ve stejnou dobu, pokud to jde,
• dodržovat rituály – večeře, večerníček, koupání, čtení pohádky, spaní,
• házení peřiny – můj nejnovější vynález :) – když si děti lehnou do postýlky bez keců, házím na ně z dálky peřinu tak, aby je pokud možno celé přikryla,
• pusinková hra – dáme jednu pusu na dobrou noc, když děti tiše leží a nedělají bordel, tak za 5, 10, 15 minut dáme další pusu,
• zhasnout v domluvenou dobu – dobře funguje s osmiletým synem – domluvíme dobu a on pak zhasne sám, když si trochu počte.

Taky je dobré vysledovat, jestli se třeba nebojí tmy nebo jim nepomůže nějaká hračka. Naše pětiletá má v pokoji blikátko z SPÖKA a ještě chce mít dveře na chodbu otevřené. Naopak náš nejstarší má raději tmu a dveře zavřené.

Dříve jsme také řešili, že se nám děti kufrovali v noci do postele. Pak jsme je začali v noci důsledně vracet zpátky a trvali na tom, že u nás spát nemůžou, protože by se nám špatně spalo. Po 14 dnech byl klid a teď se to stává opravdu výjimečně.

Tak sladké sny :)

Naše drahé ratolesti náš často mučí svými nesnesitelnými zlozvyky. My jim je tiše trpíme a doufáme, že z nich brzo vyrostou. Naši bezdětní spoluobčané jen nevěřícně kroutí hlavou nad naší bezměrnou tolerancí a ptají se proč?

Protože chceme, aby se naše jinak řvoucí mimina uklidnila, usnula, usmála,…..

Můj syn mi za nocí, kdy nemohl spát, vískal ve vlasech tak vehementně, že mi je málem vyrval. Prostřední dcera mě při usínání a zklidnění “krkovala” silou dospělého chlapa. A naše nejmladší? Rve nám chlupy na rukou. Řeknete si: “To je fajn depilace ne?” Je to snad nejšílenější ze všeho.

Co dělají vaše děti?

….řekla bych po dnešní večeři.

Chtěla jsem dopřát ratolestem zdravou domácí kuchyni, a tak jsem uvařila zeleninu s koriandrem, jako přílohu pohanku i bulgur. Kuchyň a obývák vypadá jak po výbuchu atomové pumy, s manželem jsme zralí na silné dávky antidepresiv nebo aspoň panáky. Děti nakonec pojedly, ale za to úsilí to snad nestálo.

Celá příprava zabrala snad hodinu, protože kvanta zeleniny bylo třeba očistit a nakrájet. Nejmladší Teri okolo nás celou dobu pobíhala se lžičkou a prázdnou mističkou a ječela hlady papupapupapu. Přitom již během dne stihla sníst množství potravy hodné dospělého dřevorubce. Prostřední Any pomáhala a já se jí snažila hlídat, aby nedošlo ke smrtelnému úrazu. V mezičase jsme Teri z pusy vytahovali špinavé šlupky od zeleniny a utěšovali ji když snědla kus syrového česneku.

Po dovaření se Teri vítězoslavně vydrápalo na svojí židličko a radostně začalo rozhazovat bulgur, pohanku i zeleninu všude okolo. Snad jedině cizrna skončila, kde měla. Osmiletý Franta milostivě odložil mobil a přišel se podívat, s čím to smrdíme po celém baráku. Na otázku, co mu mám nabrat, předvedl dávivý zvuk. Pak zahlédl balkán a souhlasil s naložením trošky bulguru s kopou balkánu a dvěma miniaturními lžícemi zeleniny. Po deseti minutách ječení, co kdo chce a nechce, sedíme všichni u stolu.

Holky kupodivu jedí, i když poměr snědeného a roztroušeného je tak půl na půl. Manžel vypadá spokojeně, naštěstí je moje krevní skupina a bezmasá jídla snáší dobře. Franta nepřestává s dávivými zvuky. Tereza leze na stůl a zkouší, kam až jeho talíř dojede, když do něj hodně strčí. Andulka se snaží pomoci Teri najíst, ta hystericky ječí a chce si mi sednout na klín.

Fanouš hrabe v zelenině, jako když slepice hledá v zemi žížalu. Sní dva kousky a odnáší jídlo. Pak zjistí, že ještě máme buchtu s čokoládou. Aby si jí mohl dát, musí sníst zbytek zeleniny (asi 5 dávivých zvuků). Dropky z buchty všude.

Holkám zbude na talíři jen asi pětina, což je velký úspěch. Něco málo v bříškách, hodně ve vlasech, nejvíce na zemi a na zdi.

Se zdravou výživou to nevzdávám, ale bude to chtít lepší přípravu. Špunty do uší, uklidňující léky (pro jistotu pro všechny), možná i nějakou paní na úklid, omyvatelný nátěr na zeď…

Teď už chápu, proč lidi tvrdí, že na domácí vaření nemají čas a peníze :)