Naše obě děti milovaly své dudánky a cumlaly je ještě dlouho po druhém roce života. Podařilo se nám to omezit jenom na spaní, ale stejně jsme jednoho dne museli našim drahouškům dudlíky zabavit. Nelíbí se mi děti oblbovat různými historkami nebo jim dudání znechucovat namáčením dudlíku do hořčice a podobně. To nefunguje ani u dudlíku ani u cumlání palce. Já jsem si cucala palec ještě v pubertě a historky o tom, že se kvůli tomu nevdám, mě nechávaly naprosto chladnou. Přestala jsem sama od sebe. Moje zuby to přežily v ucházejícím tvaru a já se šťastně vdala za chlapíka s krásnými velkými zuby :)
U syna proběhlo „oddudlíkování“ velmi jednoduše. Nejdřív jsme omezili dudlíka jen na spaní, pak ho asi ve dvou a půl sám hodil do koše. Je fakt, že od té doby po obědě nespal, protože ho nic neuklidnilo jako dudlík.
S dcerou to bylo složitější, dudánka vyžadovala nejen na spaní, ale často i během dne. V noci se pak často budila a uklidnil ji zas jen její dudánek. Dlouho se mi nechtělo jí ho brát, protože i tak naše noci bývaly kritické (a stále jsou). Před čtrnácti dny jsem se odhodlala, dudlíka vyhodila a obdarovala ji barbínou, aby měla nějakou potěchu při absťáku.
Samozřejmě, že jsme hned večer zjistili, že odškodné nefunguje. Dcera po mě hodila princeznu a požadovala zpátky dudánka. Musela jsem ji uspat v náručí a přes den si trošku poplakala. Další dny už zvládla usnout sama, i když jsem jí vždycky musela chvíli uklidňovat. Pořád jsem jí dokola říkala, že je krásná holčička, má krásné zoubky a nechceme, aby nám je dudánek pokřivil. Pořád jsme mazlili, chovali, občas zpívali.
Máme za sebou čtrnáct dní. První týden se jí po dudánkovi ještě zastesklo, ale tento týden už si na něj ani nevzpomněla.
Takže se nebojte a huráá do toho :)
