Archiv pro měsíc: Prosinec 2012

Tak jsem se dnes málem zařadila do zástupu osobností, kterým se podařilo se zahubit prášky proti bolesti. Vsadím se, že kdyby je exhumovali a podívali se jim do pusy, určitě by jim chyběla alespoň jedna osmička (zub moudrosti). A jasně by se ukázalo, že ti chudáci nebyli žádní feťáci ani zhýralci, ale nešťastní pacienti dentistů po nějakém šíleném zákroku. Tak jako já.

Ještě ve středu, kdy jsem byla ještě pod vlivem anestetik, jsem se radovala, jak pěkně snáším vytržení zubu moudrosti. Ve čtvrtek už jsem se radovala méně a v pátek jsem měla chuť tlouct hlavou do zdi. Bohužel se mi nepodařilo zkoordinovat můj včasný odjezd k zubaři, nicméně jsem doufala, že s dostatečnou dávkou analegetik (4 Ibuprofeny + 5 Paralenů za 24 hodin) přežiji do pondělí. Už večer mi však bylo jasné, že ani omylem… Začala jsem hledat kontakty na zubní pohotovost, abych se jen ujistila o její strašné pověsti. Protože jsem neměla rozhodně chuť trávit celou sobotu v vymrzlé čekárně, a pak se nechat ošetřovat nějakým nepříjemným řezníkem, našla jsem si ordinaci soukromou. Poplatek za akutní ošetření se blížil částce, kterou bych zaplatila za synovo vytoužené Lego Star Wars (verze Soumrak Exklusive). No, stejně se mi tato řada nikdy nezamlouvala.

Pan doktor byl roztomilý chlapík, tak jsem mu i odpustila, že mi do díry po zubu nacpal drén bez anestezie (zas tak hrozné to nebylo a on byl fakt fešák). Celý víkend jsem pak měla klid, dokonce mi trochu splaskla pusa, takže už moje pravá tvář nevypadala, jako bych si lehla na vosí hnízdo. V pondělí ráno jsem ještě cestou do práce k hezounkovi naklusla vyndat drén a začínala se těšit, co všechno podniknu až se dám úplně do kupy. Pro jistotu jsem slupla jeden Paralen, protože mě po odchodu z ordinace začala pusa zase trochu bolet. Než jsem dojela do práce, tak se mi vše pěkně rozleželo a už mě bolela celá půlka obličeje. Do oběda jsem se snažila situaci vylepšit dalšími dvěma Paraleny, ale pak jsem to vzdala a mazala ke svému zubaři.

Tam jsem dostala předpis na antibiotika (konečně) a silnější prášky na bolest, které stačí užívat jen 2x denně (hurááá!). V lékárně jsem si jeden hned rozmíchala do pití, a díky tomu jsem pak zvládla i nákup a vyzvednout syna ze školky. Po dalších dvou hodinách doma se to nějak nasčítalo a já jsem málem upadla do bezvědomí. Byla jsem ve velkém pokušení se jen tak svalit do postele, ale pak jsem si říkala, že bych mohla dopadnout jako ta nebohá Marilyn Monroe, a tak jsem si raději dala kafe a pořádnou večeři.

Řečové centrum je stále ještě ochromeno, takže pohádku bude muset číst dnes manžel, ale to psací naštěstí funguje dobře, tak tady máte nový příspěvek :)

Za případné překlepy a hrubky se omlouvám.

Pozn. č. 1: pro ty, co se snaží zhubnout: tato zubovo-pilulová dieta je úžasná, shodila jsem už dvě kila. Před vánoci se to bude hodit :)

Pozn. č. 2: pro ty, co hledají zubaře: mladé zubařky nebrat (budou brzo těhotné), krasavce taky ne (občas toho kromě svého příjemného vzhledu moc nenabídnou)

Asi už jsem se konečně dostala do věku, kdy lidé nabývají moudrosti, a tak se mi v puse vytlačil ven jeden moudrák. Mí dentisté (3 za posledních 5 let) si na něj dělali již delší dobu zálusk, protože rostl nakřivo a dělal další neplechy. Tento rok už ten můj osmák začínal o sobě dávat vědět docela často, a tak jsem se konečně odhodlala objednat k zubaři na jeho odstranění na prosinec, kdy se tyto zákroky lépe snáší. To jsem samozřejmě netušila, že zrovna v této době budu začínat chodit do práce, péct muffiny pro školkové akce a mít spoustu dalších radostných povinností.

Dnes nastal dlouho očekávaný den D. Ráno bylo krušné, protože se nám zase naše malá micka napakovala v noci do manželské postele, a tak jsem šla po hodinovém boji  raději do té její (naštěstí už má velkou). Tam se ke mě zase ještě před šestou nastěhoval syn, protože v jeho postýlce bylo trošku mokro. Při vstávání jsem navíc zjistila, že jsem si včera pohnula se zádama, takže jsem se mohla sotva hnout. Utěšovala jsem se však tím, že až se nacpu utišujícími prostředky na zub, zabere to i na záda :o) Také jsem si říkala, horší než porod to nebude – to jsem si ani nemohla vzít prášky, protože jsem kojila :o)

Abych měla jistotu, že k lékaři dorazím načas, raději jsem vyrazila s drobným předstihem. Zvládla jsem tak ještě schůzku s kamarádkou v naší oblíbené palačinkárně. Chtěla jsem se raději naposledy trochu nacpat, abych pak moc netrpěla hlady. To mě příjemně navnadilo, a tak jsem se už skoro ani nebála, když jsem dorazila do ordinace. Doktor je sympaťák a vtipálek. Na přivítanou i rozloučenou mi políbil ruku (nevím jestli to dělá i u mužských pacientů), a snažil se se mnou konverzovat i během zákroku, když jsem měla v puse několik hadiček a dalších nástrojů.

K mé veliké radosti mi pusu umrtvil tak důkladně, že jsem sotva zaregistrovala, kdy vlastně zub vytáhl. Jenom podle niti, lechtající mě skoro v krku jsem poznala blížící se konec. Raději jsem se moc nedívala a celou dobu jsem si představovala, jak běžím lesem a pouštím si nějakou příjemnou hudbu. Než jsem odešla, tak jsem ještě byla poučena, co mám a nemám dělat:

• nedělat frajerku a hezky se nacpat práškama (když je vezmu moc pozdě, tak nezabírají),
• pusu nevyplachovat a krev plivat nebo polykat (hahaha, ve vlaku jsem měla hodně na výběr),
• jíst a pít, jak budu chtít (fakt se mi hodně chtělo),
• ledovat, když mi pusa napuchne (přemýšlím jestli přiložím zmrzlý špenát nebo hrášek),
• zavolat, když bude nejhůř (sakra vezme mi to i v noční hodiny?)…

V lékárně jsem si nakoupila dětskou výživu i analgetika a hnedka si jeden utišující bonbonek slupla. Doma si pak ze mě ještě dělal manžel srandu, že mluvím jak naše dvouletá dcera. Šakla, to še mu to kečalo, dyž neměl ochlnutou půlku puši jako já. A mé drahé děti? Ty nejvíc zajímalo, jestli opravu umím plivat krev a mám v puse zašitou díru :o)

Horší než porod to fakt nebylo….ale teď už si jdu dát další paralen a vyhrabat něco z mrazáku na obklad :o(