Nákup oblečků aneb už zase nemám co na sebe

Sdílejte:

S nástupem do zaměstnání po mateřské/rodičovské dovolené souvisí jeden zásadní problém. Sakra, co tam budu mít na sobě, když mám skříň plnou džín, vytahaných svetrů, tepláků a dresů na běhání? Chtě, nechtě musela jsem trošku pustit žilou rodinnému rozpočtu a pořídit nějaké oblečení, ve kterém bych se nemusela stydět chodit mezi lidi (hned po skončení pohovoru jsem volala sestře: „Jestli mě vezmou, tak vyrazíme na nákupy!“ :)). Plánovala jsem si koupit dvoje kalhoty a pár halenek, přičemž jsem se chtěla vejít do dvou tisíc korun. Vše samozřejmě dopadlo jinak.nakupy

Se sestrou jsem se sešla v Arkádách na Pankráci, kde jsem se nejdříve posilnila v čínském fast-foodu, protože podle výzkumů prý hladoví lidé utrácejí více než ti sytí (to se mi bohužel nepotvrdilo). Pak už jsme se vrhly do obchodů s oblečením, aby jsme brzy zjistily, že to nebude jen tak. Když se mi nějaký kousek líbil, tak stál asi pět krát více, než jsem chtěla celkem utratit. Cenově přijatelné kalhoty, které jsem viděla ve většině obchodů zase měly naprosto odpudivé střihy. Na výběr bylo zpravidla mezi šíleně širokými kalhoty sahajícími pod prsa nebo kalhoty módního střihu mrkváče. Jedno měly společné – zbytečně mnoho látky mezi nohama, jako kdyby mi tam snad mělo ještě něco dorůst. Že by už emancipace dorazila i sem? Jak později suše poznamenal můj manžel: “ Bouli mezi nohama mám u každých kalhot“.

Nakonec jsme zakotvily v Camaieu, kde jsme strávily výběrem a zkoušením snad hodinu. Nejdříve jsem si nabrala asi 14 kousků oblečení (sestra mi přinesla ještě další dva), na což slečně u kabinek ani nestačily cedulky. To jsem pak musela pověsit na závěsovou tyč, protože bych se jinak do kabinky nevešla. Samozřejmě jsem kvůli tomu nemohla závěs zatáhnout, což mi nevadilo….dokud jsem nezjistila, že díky důmyslné poloze zrcadel v dalších kabinkách má o dění v mé kabince přehled celý obchod. Možná z toho důvodu se kolem stále ochomýtal chlapík z ostrahy. Asi tajně doufal, že si začnu zkoušet i prádlo, na což naštěstí nedošlo.

Kalhoty jsem nakonec nekoupila, za to jsem si odnášela asi deset halenek a jedny šaty. Plánovaný rozpočet jsem překročila asi o třetinu, domů jsem odjížděla unavená, ale spokojená. Manžel si také přišel na své, protože jsem mu uspořádala módní přehlídku a laskavě mu přenechala část nákupu, aby mě těmi oblečky mohl za měsíc obdarovat, až budu mít svátek :)

Teď ještě pár tipů pro Vás: Jak na to, aby manžel měl z Vašeho nakupování stejně dobrý pocit jako Vy:

  • vyrazit nejlépe v podvečer, před tím ještě unavit děti, aby co nejdříve usnuly a tatínek mohl v klidu odpočívat,
  • nechat ho doma – chlapi nesnášejí nakupování (tedy pokud se nejedná o nákup v OBI nebo cyklosportu),
  • připravit mu něco dobrého k večeři – než ji najde, ohřeje si ji a sní, tak mu to nějaký čas zabere a ani si nestihne uvědomit, že jste pryč více než pět hodin,
  • zajistit zásobu alkoholu – pozitivně ho to naladí a lépe bude snášet informaci o celkové utracené sumě,
  • neříkat, že dorazíte za 2 až 3 hodiny, předejdete tak zbytečným hádkám,
  • nepřekračovat původní rozpočtové omezení o více než 300 %,
  • část úlovku z obchodu mu odevzdat, aby Vám ji mohl později při nějaké příležitosti darovat (k vánocům, narozeninám či svátku), to velmi ocení, protože mu to ušetří vymetání obchodů se sortimentem pro ženy, což ze srdce nesnáší,
  • něco mu koupit, což se bohužel ne vždy podaří, protože buď už chybí finance nebo nosná kapacita.
Sdílejte:

4 odpovědi na “Nákup oblečků aneb už zase nemám co na sebe”

  1. Co to je za stereotypní škatulkování?! Mě nakupovat oblečení se slečnou a pro slečnu baví. A jsem rád mohu-li říct otevřeně svůj názor dokud je oblečení majetkem obchodu. Protože odpovídat na otázku „Jak vypadám?/Jak se ti líbím v tomhle.“ Když už je oblečení koupené a účtenka dávno ztracená, je ošemetné (Neumím dobře lhát).

    Ale pokud chci něco koupit pro sebe, tak uznávám že je to mor. Neb mám většinou konkrétní představu. (Už druhým rokem marně hledám světlé jeansy bez „plísně“… )

    1. Johny, ano nakupování se slečnou může být fajn, zvlášť když máš zážitek z toho, že jí můžeš sledovat ve zkoušecí kabince :o) Ale po několika letech manželství už to trochu ztrácí kouzlo. I když je fakt, že teď si s manželem užíváme, pokud můžeme vyrazit na nákupy bez dětí. Při posledních nákupech v Tchibu nám podlézaly pode dveřmi kabinky a svými oblečky leštily podlahu :o))

  2. Nakupovat (zvlášť oblečení) s dětmi musí být mor, to věřím.

    Nicméně se domnívám že tvrdit „nakupovat nejlépe bez manžela“ resp „muži nesnáší nakupování oblečení“ je zažitý stereotyp. Zkušenost z manželství nemám… Tak se ozvu za pár let :)

    1. Já Tě asi nepřesvědčím. Zkus se zeptat pár kamarádů, co jsou v dlouhodobém vztahu nebo v manželství a uvidíš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *