Dejte mi pár kolíčků a deku …

…a postavím vám Taj Mahal aneb bunkerarchitect v akci.

Teri pořád není fit a každých 5 minut za mnou přijde:

„Mamííí, co mám dělat?“

Tak jsem postavila bunkr. Původně byl malinkej, ale starší chtěli taky…. Pak jsme ho zvětšovali, zvětšovali, až jsme najednou místo gauče měli stan.

Úplně naivně jsme si myslela, že si tam třeba všichni zalezou a já si aspoň v klidu vypiju kafe…hahaha…. že jsem ještě pořád tak naivní :-)

Asi 3krát mému úžasnému výtvoru narušili statiku, 4x se poprali, kdo kde bude ležet, pak se na bunkr vybodli a špagátama z mýho nebohýho pufu omotávali kuchyň a sami sebe….

„…Nemotejte si to okolo krku…“

…a raději jsem si šla s pletením sednout za kuchyňskej ostrůvek, abych na ten armagedon nemusela koukat. Z pufu toho moc nezbylo, deky trochu přibylo. Už jen 20 klubek a bude hotovo, to mi snad vystačí, než zas budou zdraví.

Hory a my

Naše jediná fotka z prázdnin.Je z ní téměř patrné, že i my jsme vyjeli na hory, při bližším zkoumání zjistíte, že jsme i lyžovali nebo se o to aspoň pokoušeli.

Neméně důležité je to, co na ní vidět není:

  • Naše oblečení i celý náš pokoj (ke konci i penzion) smrdí cibulí, kterou jsem každý večer nakrájela do misek, abych děti zbavila kašle a rýmy.
  • Petr nelyžoval, ale dělal nám skvělého servisáka, takže jsem mohla se staršíma užívat lyže a nemusela všechno tahat sama.
  • Teri všechno bojkotovala, hračky a kamarádi na chatě ji tak zaujaly, že jí odmítla opustit. předstírala totální paralýzu.
  • Krásný pokoj na chatě, který jsem nemohla vyfotit, protože v něm byl bordel (5 lidí, jeden pokoj, chápete ne?).

Už jsme doma a těšíme se, že děti konečně půjdou do ZŠ a MŠ. A nám začnou prázdniny ….
Oprava: Tak houby prázdniny. Dva mi zůstanou doma a tím nemyslím kocoury.

Hovory o Ester

Včera při sledování záznamu jízdy Ester Ledecké rozhovor s Teri:

„Mamko, jezdíš taky tak rychle?“

„Ne, já lyžuju úplně pomalu.“

„A kdy budeš jezdit takhle rychle?“

„Nikdy, na to už jsem moc stará.“

„A kdy budeš mladá?“

Na to se mi chtělo říct, já už budu jen mrtvá 

Poznávací znamení matky…

Pořád mě něco dojímá. Jak jako dojímá? Prostě u všeho slzím.

V pohádce se na konci vzali a žili šťastně forever…..bulím

Na konci to špatně dopadlo a všichni umřeli…..bulím

Děti odjíždějí na školu v přírodě….bulím

Tento týden mě dojala Fandova matematická olympiáda (no je to můj pašák), volby (můžeme si vybrat) a malý domácí konzert houslí a violy (naše děti a smyčcové nástroje).

Tajný tip, jak vyzrát na malý straky

Dost často se mi stává, že se mým drahým holčičkám něco z mých šperků a bižu zalíbí. Občas se zeptají, jestli si to mohou půjčit, vzít, vyzkoušet….

…a občas si to prostě čmajznou a někam schovají. Tedy hlavně nejmladší.

Zjistila jsem, že nemá smysl se jí ptát, kam to dala. Ona se přeci nemůže sama usvědčit z uzmutí věci.

Ale když se zeptám: „Teri neviděla si, kam utekly ty moje kulatý naušnice?“

Velmi ochotně předmět doličný vyhledá, zvlášť když ještě jako poctivý nálezce dostane nějakou malou dobrůtku.

Za sněhem do rodné vsi

Když hlásili na víkend sněžení, začala jsem zuřivě obvolávat rodiče, jak to se sněhem vypadá v mé rodné vsi a zda můj oblíbený kopec nestihly zhyzdit nějaké nové stavby. Tatínek mě ujistil, že ano, k tomu na mě začal chrlit tipy na další úžasná místa, která jsem však nebyla schopná lokalizovat.

Zbytek pracovního týdne jsem se soustředila na vysílání jasného vzkazu do vesmíru – prosím, ať nasněží 20 až 30 cm sněhu u babičky v Dobrouči. Zas mi to vyšlo! Zacílení bylo skutečně přesné, cesty suché a má rodná hrouda pod sněhem.

Vybavila jsem si, jak jsem se jako malá válela v tom bílém nadělení, venku jsme trávili celý dny. Bez rodičů jsme chodili na blízký kopec, každou sezónu rozlámali aspoň jeden pekáč, domů chodili úplně promočený, ale spokojení. S držkopády jsme se museli vypořádat sami.

A dneska?

Zabalený do softšélu a goráče jsme se s tlupou vydali na kopec. Skoro jsem to tam nepoznala, jak se o půl metru posunula moje perspektiva. Zjevně už tam delší dobu nikdo nedrandil, protože stráně byly docela zarostlý a na našem nejoblíbenějším místě rostl dokonce nějaký strom. Úplně dole navíc nějaké mokřiny, které k příjemnému přistání zrovna nelákaly.

Děti sice byly nadšené ze sněhu, méně ale ze sjíždění kopce (moc pomalu) a hlavně ze šlapání do kopce (moc velká dřina). Přeci jen žijeme na placatém místě a jejich nožky trošku odvykly. Junior se dokonce po dvou šnečích sjezdech sebral a chtěl vzít kramle, jakože je to maximální opruz. Petr ho naštěstí ukecal a po pár karambolech si začal užívat, protože bourání je přeci na sáňkování to nejlepší.

Pořád mi ale přišlo divné, že na kopečku nebyly patrné žádné sotpy, jakoby na něj místní zanevřeli a začali chodit jinam. Musí to být blízko, rodinky jsme potkávali cestou. Šla jsem se na průzkum a měla jsem obrovskou kliku. Jen 100 metrů od nás úplně vymazlený kopec. Jen pár dětí (ostatní asi doma u tabletu), uježděný sníh, pomalý a dlouhý dojzed. Dokonce jsme si mohli vybrat jestli zabrzdíme v křoví na pokraji lesa nebo na vedlejší louce. Značka ideál.

Jako doprovázející rodič jsem v klidu mohla vyzkoušet všechny naše vehikly, aniž bych si připadala infantilně. Sáně, boby, kluzák, jeden kopec jsem svištěla střídavě na zádech a na bříše. Lebedila jsem si, že i po takových kouskách jsem pořád v suchu. Tedy až na ten sníh, co se mi dostal do spoďárů, když se mi vyhrnula bunda.

Dnes se k nám navíc přidal můj táta. To bylo úplné zjevení. Pobíhal po kopci, vysvěloval důležitě dětem techniku jízdy, mezitím vyprávěl historky o zlomených lyžích….

Bylo to trochu rizikovější než zamlada, protože jsem se bála, aby ho nemrsklo, až potáhne sáňky s holkama do kopce nebo se bude radovat, že díky své váhové převaze dojel na saních nejdál. Myslím, že ten můj vážný a občas nerudný tatík byl hodně rád, že si měl s kým zablbnout. Stejně jako my.

Ten pocit byl ale úplně stejnej, stejnej jako když mi bylo 7.

Mít pod čepicí nemusí být vždycky plus…

… teda když jste třeba kadeřník.

Po několika měsících se mi podařilo objednat ke kadeřníkovi se záměrem opět sjednotit barvu vlasů a z roští udělat účes.

Chlapík, ke kterému chodím je hotový alchymista, jedna barva mu nestačí. Má ještě jednu velkou zvláštnost. Čepici. Vždycky. V zimě i v létě.

Zatím jsem nenašla odvahu se ho zeptat, proč ji nikdy nesundává. Zato při každém stříhání přijdu na nový důvod, o kterém pak celou dobu hloubám:

  • nemá moc vlasů, no a to by vypadalo dost blbě, že jo
  • zkouší na sobě nový barvy a na ukazování to moc není
  • stříhá se sám a na chlubení to moc není
  • je mu zima, protože se zas tak moc nehýbe a v salonu zas tak moc netopí
  • má šišatou hlavu
  • je prostě hipster

Nejspíš to bude ta poslední možnost. Přeci jen je to na Letný. Ale tak nevím, nosejí vůbec hipsteři čepici?

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohla uskutečnit.“

Nikdy jsem moc ne tyhle hlášky nevěřila, ale pomalu začínám měnit názor.

Letos jsem si přála před vánoci opravdu pořádně uklidit kuchyň.

Přála jsem si to celým svým srdcem.

Moje přání proniklo až do vesmíru a tam se všechny ty vesmírné síly spojily.

Pak jsem včera v kuchyni rozbila lahev domácího malinového sirupu. Zatekl pod lednici, pod linku a do různých míst, kam až moje fantazie nedosáhla.

Uklidila jsem opravdu pořádně kuchyň.

Teď už se jen naučit vysílat ta správná přání 

Odpuzovač

Dnes mě pobavil prodavač v elektru, teda vlastně spíš odpuzovač, a to velmi účinný.

Vybírala jsem pro nejmenovanou osobu jeden nejmenovaný přístroj s displejem (a pak že nezvládnu udržet tajemství před vánocema), ale ta nejvíc zajímavá mašinka nic neukazovala.

Odchytla jsem si mladíka ve firemním dresu a chtěla po něm, aby mi ukázal, jak to vypadá, když to funguje.

Chlapec byl velmi pohotový, ťuknul do přístroje prstem, načež se nestalo vůbec nic. To ho však vůbec nerozhodilo a povídá:

„Takhle to vypadá.“

„To si ze mě děláte srandu, vždyť na tom displeji nic není vidět.“ (no dobře fakt jsem chtěla říct srandu, ale řekla jsem prdel, to ten předvánoční stres).

„No, ale tak to prostě vypadá.“ a šel klidně pryč.

Tak jsem šla taky. Do jinýho obchodu, kde nebyl žádnej odpuzovač.

….asi nejsem dobrá máma

…. protože nemám ten správnej diář.

Iritují mě produkty, které posilují přesvědčení, že veškerý rodinný životaběh je starostí ženy.
Abych byla dobrá máma, tj. ta nejúžasnější servisní jednotka, měla bych si pořídit takovýto úžasný diář.

Díky němu

  • nezapomenu, jaký mají moje děti rozvrh, takže jim můžu kontrolovat každý den aktovku, případně jim učivo sama nachystat
  • budu mít v merku každé narozeniny a svátek, takže všem stihnu nakoupit dárek…
  • jakož i nakoupit po celou rodinu jídlo, podle předem připraveného seznamu,
  • doprovodím děti na jejich kroužky,
  • neprošvihnu očkování,
  • všechno zaplatím včas,
  • budu mít nachystané super recepty na teplé večeře.

Při troše štěstí se stihnu i vyčůrat a dát si s manželem pusu.

Jsem fakt vděčná, že to máme jinak. Používáme s Petrem sdílený kalendář, kde všechny tyto věci máme napsané pro nás pro oba. Děti se starají o svůj rozvrh samy, na kroužky jdou samy nebo doprovodí, kdo je zrovna doma.

To teda raděj nebudu „dobrá máma“.