Tajný tip, jak vyzrát na malý straky

Dost často se mi stává, že se mým drahým holčičkám něco z mých šperků a bižu zalíbí. Občas se zeptají, jestli si to mohou půjčit, vzít, vyzkoušet….

…a občas si to prostě čmajznou a někam schovají. Tedy hlavně nejmladší.

Zjistila jsem, že nemá smysl se jí ptát, kam to dala. Ona se přeci nemůže sama usvědčit z uzmutí věci.

Ale když se zeptám: „Teri neviděla si, kam utekly ty moje kulatý naušnice?“

Velmi ochotně předmět doličný vyhledá, zvlášť když ještě jako poctivý nálezce dostane nějakou malou dobrůtku.

Za sněhem do rodné vsi

Když hlásili na víkend sněžení, začala jsem zuřivě obvolávat rodiče, jak to se sněhem vypadá v mé rodné vsi a zda můj oblíbený kopec nestihly zhyzdit nějaké nové stavby. Tatínek mě ujistil, že ano, k tomu na mě začal chrlit tipy na další úžasná místa, která jsem však nebyla schopná lokalizovat.

Zbytek pracovního týdne jsem se soustředila na vysílání jasného vzkazu do vesmíru – prosím, ať nasněží 20 až 30 cm sněhu u babičky v Dobrouči. Zas mi to vyšlo! Zacílení bylo skutečně přesné, cesty suché a má rodná hrouda pod sněhem.

Vybavila jsem si, jak jsem se jako malá válela v tom bílém nadělení, venku jsme trávili celý dny. Bez rodičů jsme chodili na blízký kopec, každou sezónu rozlámali aspoň jeden pekáč, domů chodili úplně promočený, ale spokojení. S držkopády jsme se museli vypořádat sami.

A dneska?

Zabalený do softšélu a goráče jsme se s tlupou vydali na kopec. Skoro jsem to tam nepoznala, jak se o půl metru posunula moje perspektiva. Zjevně už tam delší dobu nikdo nedrandil, protože stráně byly docela zarostlý a na našem nejoblíbenějším místě rostl dokonce nějaký strom. Úplně dole navíc nějaké mokřiny, které k příjemnému přistání zrovna nelákaly.

Děti sice byly nadšené ze sněhu, méně ale ze sjíždění kopce (moc pomalu) a hlavně ze šlapání do kopce (moc velká dřina). Přeci jen žijeme na placatém místě a jejich nožky trošku odvykly. Junior se dokonce po dvou šnečích sjezdech sebral a chtěl vzít kramle, jakože je to maximální opruz. Petr ho naštěstí ukecal a po pár karambolech si začal užívat, protože bourání je přeci na sáňkování to nejlepší.

Pořád mi ale přišlo divné, že na kopečku nebyly patrné žádné sotpy, jakoby na něj místní zanevřeli a začali chodit jinam. Musí to být blízko, rodinky jsme potkávali cestou. Šla jsem se na průzkum a měla jsem obrovskou kliku. Jen 100 metrů od nás úplně vymazlený kopec. Jen pár dětí (ostatní asi doma u tabletu), uježděný sníh, pomalý a dlouhý dojzed. Dokonce jsme si mohli vybrat jestli zabrzdíme v křoví na pokraji lesa nebo na vedlejší louce. Značka ideál.

Jako doprovázející rodič jsem v klidu mohla vyzkoušet všechny naše vehikly, aniž bych si připadala infantilně. Sáně, boby, kluzák, jeden kopec jsem svištěla střídavě na zádech a na bříše. Lebedila jsem si, že i po takových kouskách jsem pořád v suchu. Tedy až na ten sníh, co se mi dostal do spoďárů, když se mi vyhrnula bunda.

Dnes se k nám navíc přidal můj táta. To bylo úplné zjevení. Pobíhal po kopci, vysvěloval důležitě dětem techniku jízdy, mezitím vyprávěl historky o zlomených lyžích….

Bylo to trochu rizikovější než zamlada, protože jsem se bála, aby ho nemrsklo, až potáhne sáňky s holkama do kopce nebo se bude radovat, že díky své váhové převaze dojel na saních nejdál. Myslím, že ten můj vážný a občas nerudný tatík byl hodně rád, že si měl s kým zablbnout. Stejně jako my.

Ten pocit byl ale úplně stejnej, stejnej jako když mi bylo 7.

Mít pod čepicí nemusí být vždycky plus…

… teda když jste třeba kadeřník.

Po několika měsících se mi podařilo objednat ke kadeřníkovi se záměrem opět sjednotit barvu vlasů a z roští udělat účes.

Chlapík, ke kterému chodím je hotový alchymista, jedna barva mu nestačí. Má ještě jednu velkou zvláštnost. Čepici. Vždycky. V zimě i v létě.

Zatím jsem nenašla odvahu se ho zeptat, proč ji nikdy nesundává. Zato při každém stříhání přijdu na nový důvod, o kterém pak celou dobu hloubám:

  • nemá moc vlasů, no a to by vypadalo dost blbě, že jo
  • zkouší na sobě nový barvy a na ukazování to moc není
  • stříhá se sám a na chlubení to moc není
  • je mu zima, protože se zas tak moc nehýbe a v salonu zas tak moc netopí
  • má šišatou hlavu
  • je prostě hipster

Nejspíš to bude ta poslední možnost. Přeci jen je to na Letný. Ale tak nevím, nosejí vůbec hipsteři čepici?

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohla uskutečnit.“

Nikdy jsem moc ne tyhle hlášky nevěřila, ale pomalu začínám měnit názor.

Letos jsem si přála před vánoci opravdu pořádně uklidit kuchyň.

Přála jsem si to celým svým srdcem.

Moje přání proniklo až do vesmíru a tam se všechny ty vesmírné síly spojily.

Pak jsem včera v kuchyni rozbila lahev domácího malinového sirupu. Zatekl pod lednici, pod linku a do různých míst, kam až moje fantazie nedosáhla.

Uklidila jsem opravdu pořádně kuchyň.

Teď už se jen naučit vysílat ta správná přání 

Odpuzovač

Dnes mě pobavil prodavač v elektru, teda vlastně spíš odpuzovač, a to velmi účinný.

Vybírala jsem pro nejmenovanou osobu jeden nejmenovaný přístroj s displejem (a pak že nezvládnu udržet tajemství před vánocema), ale ta nejvíc zajímavá mašinka nic neukazovala.

Odchytla jsem si mladíka ve firemním dresu a chtěla po něm, aby mi ukázal, jak to vypadá, když to funguje.

Chlapec byl velmi pohotový, ťuknul do přístroje prstem, načež se nestalo vůbec nic. To ho však vůbec nerozhodilo a povídá:

„Takhle to vypadá.“

„To si ze mě děláte srandu, vždyť na tom displeji nic není vidět.“ (no dobře fakt jsem chtěla říct srandu, ale řekla jsem prdel, to ten předvánoční stres).

„No, ale tak to prostě vypadá.“ a šel klidně pryč.

Tak jsem šla taky. Do jinýho obchodu, kde nebyl žádnej odpuzovač.

….asi nejsem dobrá máma

…. protože nemám ten správnej diář.

Iritují mě produkty, které posilují přesvědčení, že veškerý rodinný životaběh je starostí ženy.
Abych byla dobrá máma, tj. ta nejúžasnější servisní jednotka, měla bych si pořídit takovýto úžasný diář.

Díky němu

  • nezapomenu, jaký mají moje děti rozvrh, takže jim můžu kontrolovat každý den aktovku, případně jim učivo sama nachystat
  • budu mít v merku každé narozeniny a svátek, takže všem stihnu nakoupit dárek…
  • jakož i nakoupit po celou rodinu jídlo, podle předem připraveného seznamu,
  • doprovodím děti na jejich kroužky,
  • neprošvihnu očkování,
  • všechno zaplatím včas,
  • budu mít nachystané super recepty na teplé večeře.

Při troše štěstí se stihnu i vyčůrat a dát si s manželem pusu.

Jsem fakt vděčná, že to máme jinak. Používáme s Petrem sdílený kalendář, kde všechny tyto věci máme napsané pro nás pro oba. Děti se starají o svůj rozvrh samy, na kroužky jdou samy nebo doprovodí, kdo je zrovna doma.

To teda raděj nebudu „dobrá máma“.

Kam se poděly normální kalhoty aneb nanotregíny nebrat

Dřív jsem si myslela, že zralé dámy nosí sukně a šaty, protože lépe podtrhují jejich ženskost a eleganci.

Poslední dobou mi však v hlavě hlodá červík pochybností, jestli tím hlavním důvodem není to, že prostě pro velikost 38+ nemohou sehnat lichotivé a zároveň příjemné kalhoty.

Džíny, zvlášť tak moderní slimky, jsou pro holky, co jsou „slim“. Pro ty ostatní tak možná džegíny a tregíny, které absorbují tělesnou hmotu a navíc ji dokážou udržet v přijatelném tvaru.

Mám však pocit, že je šijí z nějakých speciálních nanomateriálů, které mají za úkol neustále aktivovat kožní buňky a odbourávat tělesný tuk. Občas se už při zkoušení bojím, že mě sežerou zaživa.

A co nějaké elegantní kalhoty kostýmové? Vyhozené peníze. Nakoupila jsem si čtvery těsně před mým přerodem v ženou s velkým Ž nebo možná spíš Z, a pak jsem je musela darovat známým, které to čeká až za několik let.

Zachraňují mě právě sukně, šaty a punčochy různého provedení a tloušťky, takže ani v zimě nemusím mít strach o mé zadní partie. Když se mi nedaří nějaké natáhnout, většinou jen proto, že se do mé skříně zatoulaly stodvacítky od mé dcery 

Není většího ponížení…

…než návštěva zubaře s dětmi.

Pořád jsem nepřišla na to, jestli je lepší lhát a předstírat, že opravdu všem 3 dětem (a sobě) čistím zuby běžným i mezizubním kartáčkem, nejíme sladkosti, nepijeme žádné sladké nápoje… a ty kazy, to musí být dílo nějaké mimozemské civilizace…

…. nebo naférovku říct, hele sorry, dělám co můžu. Jsem ráda, že je večer nějak protáhnu koupelnou, že si nějak zuby vyčistí, že jednou za čas vyhrabeme i ten mrňavej kartáček a ukecám je, ať to s ním vyzkouší, i když to nesnáší, občas pijou šťávu, protože jsem ráda, že vůbec něco pijou a někdy dojde i na sladkosti…

… a to ani nemluvím o tom, že bychom měli 2x ročně každý z nás na prevenci a 2x ročně na hygienu, což je při našem počtu 20 návštěv zubní ordinace ročně (nepočítám zákroky a ortodoncii).

Asi tušíte, že jsme v mírném skluzu (asi o rok).

Nejhorší je, když najdou nějakej kaz, a jako že bohužel skoro vždycky. Významné pozvednutí obočí, já se propadám do země a jim i sobě slibuju, že se polepšíme.

Tak naše dentální storry má happy end. Anda si statečně nechala vyvrtat zuby (prý to ani nebolelo). Junior, který měl ze zubaře panickou hrůzu, vyvázl bez kazu – však jsem se za něj modlila ke všem bohům, které znám.
„To jsem si fakt oddechla“ říkám doktorce. „že jste u něj nic nenašla.“
„No, my taky.“:)

Přirozený důsledek

Takový obvyklý večer – děti dokoukají pohádky, v našem hlavním obytném prostoru samý zmar. Nikdo se nemá k tomu, aby začal uklízet.

Maršál tatínek: „Jestli nebudete, uklízet nebudeme číst“.

Já, výchovná teoretička: „Zas jim vyhrožuješ, víš, že to stejně nefunguje.“

„Tak, co jim teda mám říkat?“

Pokusím se navázat oční kontakt s ratolestmi, což je v jednu chvíli zhola nemožné, protože mi prostě dva páry očí scházejí, a povídám:

„Miláčkové, klidně dál odpočívejte, já si všecchno uklidím sama a líp. Budu z toho fakt hodně unavená, takže si pak nejspíš pusím telku nebo rovnou půjdu spát. Na pohádku už nedojde, protože na to prostě nebudu mít dost energie.“

Dost opruzeně se zvedli…

„To jako není vyhrožování?“

„Ne, tomu se říká nechat dopadnout přirozený důsledek.“

Komentář tatínka:  „Hmm Anička se sice zvedla, ale jen proto, aby začala vytahovat nějaké další hračky a krámy, nakonec stejně nic neuklidila… Toliko k výchovné teorii“ :)

Děti a boty

Jít se třema dětma nakupovat boty je jako se pokoušet obout stonožku.

Jedny nohy obouváš a ty další dělají bordel. Konkrétně u nás to obvykle obnáší návštěvu cca 5 obchodů s obuví a zkoušení přiblině 20 párů bot.

Sama nevím, jestli je horší se pokoušet v prodejnách sportu v těch hromadách krabic najít to správné číslo nebo v těch krásných dětských prodejnách s obuví dokolečka vysvětlovat prodavači, že skutečně nekoupím dítěti boty, které on považuje za padnoucí, ale dítě za nepříjemné. Skončily by hned druhý den na půdě a začalo by to nanovo.

Že nakupujete boty přes internet? To se mi taky kdysi dařilo. Když jsem nakupovala boty jen pro jednoho. Obnášelo to objednat pouze 5 párů, z nichž jsem po vyzkoušení 4 vrátila (v tom lepším případě). Dnes by k nám boty na zkoušení pro všechny děti musel vozit asi náklaďák a při vracení přes Českou poštu bych asi zešedivěla.

Dnes jsem objevila metodu, který mi alespoň trochu zhojila pochuchané nervy – po nákupech bot pro děti jsem vlítla do mého oblíbeného obchodu a koupila si pár nových kousků na sebe. Hned mi bylo líp.

A aby z toho měli radost opravdu všichni, rozdám je mým bližním, aby mi je mohli nadělit pod stromeček :)