Radosti rekonstrukce

Mé nadšení z hladkého průběhu rekonstrukce má první trhliny. Začalo to již před dvěma dny, kdy mi naštvaný projektant volal, že firma neobjednala včas materiál pro dodatečné zateplení střechy. Druhý den si pak stěžoval majitel firmy na projektanta, že si vymýšlí materiály, které nelze nikde sehnat. Ještě dodal, že to pan dozor bere moc vážně, ale to není třeba, protože to je „jen střecha“. Nakonec přivezli izolaci jinou, s podobnými parametry, nad kterou se i náš pan projektant smiloval.

Ještě ten samý den jsem zjistila, že místo střešního okna s plastovým povrchem pánové instalovali okno dřevěné. Firmu jsem informovala, že se ten plast vypadá trochu moc jako dřevo. Moc se tomu divila, ale přislíbila okamžitou nápravu. Jak jsem se dozvěděla druhý den, okamžitá náprava bude trvat týden.

To, že místo protisněhových háků byly dodány tašky s podivným hrbolem (připomínajícím kopeček zmrzliny nebo hodně malá prsa), ani snad nestojí za zmínku. Po odpoledni stráveném v družném hovoru s projektantem a majitelem firmy jsem si všimla, že na půlce střechy je jiná barva folie než jinde. Projektant vylezl na střechu, poskakoval tam jak kamzík, a když slezl, tak zase nadával. Folie jiné barvy totiž má i jinou gramáž a kvalitu. To jsem zvědavá, jak si s tím hoši zase zítra poradí. Ale ničeho se nebojím, je to přeci „jen střecha“.

Čekala bych, že manžel ocení, s jakým nasazením se celé záležitosti věnuji. Místo toho se mě zeptal, jakou kompenzaci mu poskytnu za to, že ještě týden vydrží s dětmi u babičky.

 

Slaměná vdova bez střechy nad hlavou

Jak se tak stane, že se žena z dobré rodiny s vysokoškolským diplomem ocitne bez střechy nad hlavou, opuštěna manželem i dítky?

Začalo to úplně nevinně koupí 10 let starého domu. Domek se nám při koupi jevil velmi zachovalý, skoro nepoužitý, v dobré technické kondici. Jenom z balkónku mu trochu opadávala omítka a chyběla mu garáž. To jsme s manželem neviděli jako zásadní problém. Podle referencí našich příbuzných a známých to měla být otázka pár set tisíc, což jsme byli schopní naškudlit i při dvou dětech, věčně hladové mé osoby i hypotéce.

Viděli jsme vše naprosto jasně, balkónek necháme odstranit, garáž přilepíme na domek. Jak šel čas přišly nové nápady:

  1. Garáž s koupelničkou – líbila se nám myšlenka, že bychom mohli hned ze zahrady chodit na wc, případně si dát sprchu. Koupelna měla být také dostupná z pokoje pro hosty (budoucí pracovny) v domě.
  2. Garáž bez koupelničky a kuchyň na jih – zjistili jsme že hostinský pokoj je hnusná studená nora. Proto by bylo dobré ho využít jinak, např. tam vybourat větší okénko na jih, zrušit dělící příčku od obýváku a garáž nechat bez koupelničky.
  3. Místo garáže garážové stání u domu – kuchyň se nám stále líbí v jižní variantě, ale vzdáváme garáž. Nelíbilo se mi, že dům s přilehlou garáží vypadal jako stodola (i bez té garáže tak trochu působí), a také nás odrazovaly náklady.
  4. Místo garážového stání u domu garážové stání před domem – zjistili jsme, že garážové stání u domu je stále nákladné a navíc zabírá zbytečně moc naší už tak malé zahrady.

A kde se tam vzala ta střecha? Po první zimě jsme přišli na to, že máme špatnou izolační folii ve střeše (hlavně se mě neptejte jakou), a tak se na půdě kondenzuje vlhkost. Druhou zimu se už objevil v koupelně na stropě mokrý flek a plíseň. Takže teď místo stavby stání a přestavby kuchyně opravujeme střechu. Chlapíci dnes ráno přijeli a zůstaly jen trámy. Manžela jsem odeslala s dětmi na venkov k babičce, aby se na tu hrůzu nemuseli dívat.

Náš soused kroutil hlavou: „Tuhle vaše sousedka má střechu z 30. let a stále je jako nová.“

Takže až budete kupovat nějaký „pěkný, zachovalý“ domek, nekoukejte do kuchyně, ale na půdu:o)

Život v lůně přírody

Jedním z důvodů, proč se lidé stěhují z centra města na periferii nebo na vesnici, je jejich zidealizovaná představa o životě blíže přírody. Po letech strávených na sídlišti chtějí dětem a sobě dopřát nefalšovanou divočinu, kterou si někteří představují jako pár tůjí na zahradě, jiní jako život na odlehlém místě bez civilizace. První skupinka skončí v satelitu na předměstí v řadovém domku s 200 metry čtverečními pozemku, druhá si opraví chalupu od babičky v podkrkonoší. Pak je tu hodně početná skupinka, která hledá něco mezi tím.

Jak jsem uvedla v jednom z dřívějších článků i my jsme zatoužili po trošce zeleně a větším klidu a přestěhovali jsme se z jednoho pražského sídliště do jedné z okrajových pražských čtvrtí. Náš domek ani pozemek nejsou zrovna velké, ale nadchnula nás blízkost lesa (asi 30 m) a množství vzrostlých stromů na zahradě.

Hned první dny po nastěhování jsme zjistili, co život „v lůně přírody“ obnáší. Náš obývák a kuchyň se proměnily v mraveniště. Okna byla obsypaná černými okřídlenými mravenci asi centimetr velikými, které jsme nikdy v životě neviděli. Zkoušeli jsme na ně všechny prostředky, které jsme vygooglili na internetu, ale nic nezabíralo. Každé ráno se tak opakoval vraždící ritual, kdy jeden z nás asi deset minut vyvražďoval v přízemí mravence, než mohl zbytek rodiny sejít dolů (a případně dorazit zbylé bojovníky). Po třech týdnech marného boje mravenci zmizeli a objevili se zase další rok ve stejnou dobu. Letos už mi skoro nevadili. Jednak jsem si zvykla, a jednak okupovali jen technickou místnost.

Dobré také je, že se naše i děti teď nebojí lezoucího hmyzu a jsou schopné nevítané mravenečky vlastnoručně zlikvidovat. Když dvouletá dcerka sedící na dětské židli kníkala: „Mavenecet, bojim, bojim“, starší syn hrdinsky přiskočil a svými bačkůrkami potvůrku zlikvidoval. Pak řekl sestřičce: „Neboj,  už je tuhej.“ A ona: „Uz nebojim, mavenecet tuhej“. A aby do příštího léta nevyšli ze cviku, manžel jim na tablet nahrál hru spočívající v mačkání mravenečku prstíkem.

Řádění s bidetovou sprškou

Tak už i já jsem se konečně dočkala civilizační vymoženosti zvané bidetová sprška. Dala bych přednost bidetu vedle wc, ale ten by se nám bohužel při současném dispozičním řešení domu nikam nevešel. Tak jsem ukecala mého bratra (je to takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu), aby mi spršku namontoval k umývadlu na wc v přízemí našeho domu.

Bohužel jsem se z tohoto skvělého zařízení pro vylepšení intimní hygieny neradovala moc dlouho. Jak se hned ukázalo, děti jsou nadšené jakýmkoliv novým zdrojem tekoucí vody a dokážou ho využít netušeným způsobem.

Dvě hod po instalaci se objevila na wc u spršky louže neznámého původce a nikdo se k ní nechtěl znát.

Po obědě mi syn ukázal, jak se se sprškou pěkně myje pusa.

Když jsem spršku testovala, tak mi pak po použití chyběl ručník. Ten bych samozřejmě mohla doplnit, ale nevím jak bych pak vysvětlovala dětem, že jeden ručník je na ruce a jeden na zadek.

Klidu intimní hygieny také brání skutečnost, že na wc se nelze zamknout, z praktických důvodů kvůli dětem, abychom obden nemuseli volat zámečníka či hasiče. Ani nemluvím o tom, že mě děti rádi na záchodě navštěvují, protože mi zrovna potřebují něco veledůležitého sdělit.

Poslední kapkou je příjezd stavebních dělníků, kteří nám budou opravovat střechu a při tom budou mít náš dolní záchod k dispozici. Asi půl hodiny jsem se chechtala při představě, že mě nějaký cizí maník přistihne při řádění s bidetovou sprškou :o) Co by asi tak řekl?

Takže si tu mou drahou spršku budu užívat tak možná po večerech, až budou v nedohlednu všichni dělníci a děti. Během dne nám bude pochromovaná krasavice sloužit tak k napouštění kýblu.

Kdo řídí svět

Náš pětiletý syn mě každý den bombarduje desítkami otázek a někdy se pěkně zapotím, než vymyslím nějakou vhodnou odpověď (nejlépe takovou, aby nenásledovalo dalších 20 otázek :). Nedávno se mě cestou ze školky zeptal: „Mami, kdo řídí svět?“

Co byste na takovouto otázku odpověděli? Můj dědeček, silně věřící katolík, by jistě odpověděl Bůh. Já nejsem praktikující katolička, i když věřím na nějakou vyšší moc. Nemyslím si, že veškeré naše kroky a dění okolo máme v rukou my sami. Proto mě ani neberou nějaké spiklenecké teorie o tajemných silách a uskupeních ovládajících celý svět.

Synovi jsem proto odpověděla: „Někdo si myslí, že Bůh, někdo si myslí, že příroda.“ Protože Bůh je pro něj dosti abstraktní a u nás doma o něm moc nemluvíme, vybral si přírodu. Ta je všude okolo nás a někdy s námi pěkně zamává. A ani všemocní politici či finančníci s tím nic nenadělají. A to je vlastně dobře, ne?

Ahoj!

Chtěla bych se na tomto blogu podělit o pár postřehů a myšlenek, které se mi každý den honí hlavou. Jsem jednou z tisíce žen, které si daly v práci pauzu (rodičovská dovolená), aby se mohly věnovat dětem a rodině. Po čase jsem jako řada dalších maminek zjistila, že potřebuji vyvíjet nějakou duševní činnost, abych se úplně nezbláznila a „nepochcípaly“ mi všechny mozkové buňky. Protože se však zatím nechci zapojit do pracovního procesu, rozhodla jsem se začít s něčím menším a flexibilnějším, čemu se můžu věnovat i během dne, když děti zrovna spí nebo se zrovna na chvíli zabaví vymýšlením nějakých lumpáren.