Hrozně obdivuju lidi, kteří dokážou vytvořit a hlavně udržet v domácnosti prázdné povrchy.
To se u nás nějak nedaří.
Na pracovních stolech máme papíry, deníky, kreslicí a psací potřeby a spooustu výtvorů. Po domě prádlo v různých stupních roznošenosti, vypranosti a usušenosti. Knihy nové i z knihovny v různém stupni rozečtenosti. Školní potřeby promíchané se školními a školkovými výtvory a hračkami, všude kam se podíváš. Jídlo v různém stupni rozkladu naštěstí ne (snad jen občas u dětí v aktovce :).
Není divu, že pak drobné předměty jako dceřiny plavecké brýle nebo synův školní čip snadno zapadnou, takže neustále něco hledáme.
Ne, že bych se stále (a marně) nepokoušela dosáhnout stádia prázdnoty povrchů prezentované módními časopisy. Makala jsem já, děti, manžel, nějakou dobu pomáhala paní na úklid.
Všechno marné.
Jakmile jsme v našem obytném prostoru po úklidu začali žít, zase se zaplnil, a to asi desetkrát rychleji, než trvalo jeho uklízení.
Utěšuju se tím, že mám neustále postaráno o dostatek pohybu, děti každý druhý den hrajou hru na hledání pokladu a zažíváme mnoho radostných momentů, když se nám založené knihy či pomůcky podaří nalézt.
O minimalismu jsem už taky slyšela. Ale hádám, že paní Kondo neoplývá tolika dětmi, zvířaty, uměleckými výtvory a hlavně prádlem. Možná ani v tom uklizeném domě nežije. Nebo jen občas