Když hlásili na víkend sněžení, začala jsem zuřivě obvolávat rodiče, jak to se sněhem vypadá v mé rodné vsi a zda můj oblíbený kopec nestihly zhyzdit nějaké nové stavby. Tatínek mě ujistil, že ano, k tomu na mě začal chrlit tipy na další úžasná místa, která jsem však nebyla schopná lokalizovat.
Zbytek pracovního týdne jsem se soustředila na vysílání jasného vzkazu do vesmíru – prosím, ať nasněží 20 až 30 cm sněhu u babičky v Dobrouči. Zas mi to vyšlo! Zacílení bylo skutečně přesné, cesty suché a má rodná hrouda pod sněhem.
Vybavila jsem si, jak jsem se jako malá válela v tom bílém nadělení, venku jsme trávili celý dny. Bez rodičů jsme chodili na blízký kopec, každou sezónu rozlámali aspoň jeden pekáč, domů chodili úplně promočený, ale spokojení. S držkopády jsme se museli vypořádat sami.
A dneska?
Zabalený do softšélu a goráče jsme se s tlupou vydali na kopec. Skoro jsem to tam nepoznala, jak se o půl metru posunula moje perspektiva. Zjevně už tam delší dobu nikdo nedrandil, protože stráně byly docela zarostlý a na našem nejoblíbenějším místě rostl dokonce nějaký strom. Úplně dole navíc nějaké mokřiny, které k příjemnému přistání zrovna nelákaly.
Děti sice byly nadšené ze sněhu, méně ale ze sjíždění kopce (moc pomalu) a hlavně ze šlapání do kopce (moc velká dřina). Přeci jen žijeme na placatém místě a jejich nožky trošku odvykly. Junior se dokonce po dvou šnečích sjezdech sebral a chtěl vzít kramle, jakože je to maximální opruz. Petr ho naštěstí ukecal a po pár karambolech si začal užívat, protože bourání je přeci na sáňkování to nejlepší.
Pořád mi ale přišlo divné, že na kopečku nebyly patrné žádné sotpy, jakoby na něj místní zanevřeli a začali chodit jinam. Musí to být blízko, rodinky jsme potkávali cestou. Šla jsem se na průzkum a měla jsem obrovskou kliku. Jen 100 metrů od nás úplně vymazlený kopec. Jen pár dětí (ostatní asi doma u tabletu), uježděný sníh, pomalý a dlouhý dojzed. Dokonce jsme si mohli vybrat jestli zabrzdíme v křoví na pokraji lesa nebo na vedlejší louce. Značka ideál.
Jako doprovázející rodič jsem v klidu mohla vyzkoušet všechny naše vehikly, aniž bych si připadala infantilně. Sáně, boby, kluzák, jeden kopec jsem svištěla střídavě na zádech a na bříše. Lebedila jsem si, že i po takových kouskách jsem pořád v suchu. Tedy až na ten sníh, co se mi dostal do spoďárů, když se mi vyhrnula bunda.
Dnes se k nám navíc přidal můj táta. To bylo úplné zjevení. Pobíhal po kopci, vysvěloval důležitě dětem techniku jízdy, mezitím vyprávěl historky o zlomených lyžích….
Bylo to trochu rizikovější než zamlada, protože jsem se bála, aby ho nemrsklo, až potáhne sáňky s holkama do kopce nebo se bude radovat, že díky své váhové převaze dojel na saních nejdál. Myslím, že ten můj vážný a občas nerudný tatík byl hodně rád, že si měl s kým zablbnout. Stejně jako my.
Ten pocit byl ale úplně stejnej, stejnej jako když mi bylo 7.