Tak se mi zdá, že lidé na dovolenou k moři jezdí hlavně proto, aby se tam mohli co nejrychleji usmažit do hněda. Ne všem se to zdaří. Jen někteří vyvolení jedinci se dopracují ke krásně čokoládovému odstínu pleti. Mezi ně patří i má tchyně, která už v květnu vypadá jako indiánka. Ale ne kvůli tomu, že by jezdila už na jaře k moři, ale protože pilně běhá po zahradě jen v plavkách.
Ostatní chudáci se usilovným opékáním dopracují k odstínu červená řepa či jak já s oblibou říkám „paviání pr…“. A to už druhý den po příjezdu do destinace. V další dny je pak možné sledovat jejich úsilí o pohodlné položení či posazení tak, aby jejich spálená místa co nejméně trpěla…
Můj případ to tedy rozhodně není… Ze sluníčka je mi špatně, před přímým svitem se většinou chráním pokrývkou hlavy nebo raději zůstávám ve stínu. Když už se pobytu na sluníčku nevyhnu, namažu se alespoň třicítkou, abych náhodou nedostala kopřivku.
Není divu, že jsem v den odjezdu patřila k nejbělejším účastníkům zájezdu. Vypadala jsem jako bych přijela právě včera. Můj syn mě utěšoval: „Mamko, nic si z toho nedělej, že seš bělka, my se ségrou jsme taky bělky“. Děti jsem pro jistotu mazala padesátkou.
Je teprve červenec, tak mám ještě šanci. S hadrem na hlavě a nižším faktorem možná zvládnu na zahradě při plení našich věčně zarostlých záhonů nachytat tolik bronzu, abych konečně ztratila odstín „olomoucký syreček“.