Uspávání dětí je šíleně vyčerpávající záležitost. Neznám osobně moc rodičů, kterým by fungovaly takové ty metody z výchovných knih – dáte dítě do postele, odejdete, pak se na něj za chvilku přijdete podívat a ono spí.
Realita bývá spíš taková – dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, ječí nebo zase vyleze, kramuje ve skříních, vzdáte to, vlezete s ním do postele, dítě se přitulí, chvíli vás nějak mučí, a pak usne. Když je v rodině dětí více, tak je to předchozí znásobeno počtem dětí a připočtěte si k tomu jejich vzájemné rvačky.
Naštěstí se nám podařilo vymyslet pár fint a postupů, které docela dobře fungují u dětí tak od 2 – 3 let:
- ukládat přibližně ve stejnou dobu, pokud to jde,
- dodržovat rituály – večeře, večerníček, koupání, čtení pohádky, spaní,
- házení peřiny – můj nejnovější vynález :) – když si děti lehnou do postýlky bez keců, házím na ně z dálky peřinu tak, aby je pokud možno celé přikryla,
- pusinková hra – dáme jednu pusu na dobrou noc, když děti tiše leží a nedělají bordel, tak za 5, 10, 15 minut dáme další pusu,
- zhasnout v domluvenou dobu – dobře funguje s osmiletým synem – domluvíme dobu a on pak zhasne sám, když si trochu počte.
Taky je dobré vysledovat, jestli se třeba nebojí tmy nebo jim nepomůže nějaká hračka. Naše pětiletá má v pokoji blikátko z SPÖKA a ještě chce mít dveře na chodbu otevřené. Naopak náš nejstarší má raději tmu a dveře zavřené.
Dříve jsme také řešili, že se nám děti kufrovali v noci do postele. Pak jsme je začali v noci důsledně vracet zpátky a trvali na tom, že u nás spát nemůžou, protože by se nám špatně spalo. Po 14 dnech byl klid a teď se to stává opravdu výjimečně.
Tak sladké sny :)