Přirozený důsledek

Sdílejte:

Takový obvyklý večer – děti dokoukají pohádky, v našem hlavním obytném prostoru samý zmar. Nikdo se nemá k tomu, aby začal uklízet.

Maršál tatínek: „Jestli nebudete, uklízet nebudeme číst“.

Já, výchovná teoretička: „Zas jim vyhrožuješ, víš, že to stejně nefunguje.“

„Tak, co jim teda mám říkat?“

Pokusím se navázat oční kontakt s ratolestmi, což je v jednu chvíli zhola nemožné, protože mi prostě dva páry očí scházejí, a povídám:

„Miláčkové, klidně dál odpočívejte, já si všecchno uklidím sama a líp. Budu z toho fakt hodně unavená, takže si pak nejspíš pusím telku nebo rovnou půjdu spát. Na pohádku už nedojde, protože na to prostě nebudu mít dost energie.“

Dost opruzeně se zvedli…

„To jako není vyhrožování?“

„Ne, tomu se říká nechat dopadnout přirozený důsledek.“

Komentář tatínka:  „Hmm Anička se sice zvedla, ale jen proto, aby začala vytahovat nějaké další hračky a krámy, nakonec stejně nic neuklidila… Toliko k výchovné teorii“ :)

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *