Není většího ponížení…

Sdílejte:

…než návštěva zubaře s dětmi.

Pořád jsem nepřišla na to, jestli je lepší lhát a předstírat, že opravdu všem 3 dětem (a sobě) čistím zuby běžným i mezizubním kartáčkem, nejíme sladkosti, nepijeme žádné sladké nápoje… a ty kazy, to musí být dílo nějaké mimozemské civilizace…

…. nebo naférovku říct, hele sorry, dělám co můžu. Jsem ráda, že je večer nějak protáhnu koupelnou, že si nějak zuby vyčistí, že jednou za čas vyhrabeme i ten mrňavej kartáček a ukecám je, ať to s ním vyzkouší, i když to nesnáší, občas pijou šťávu, protože jsem ráda, že vůbec něco pijou a někdy dojde i na sladkosti…

… a to ani nemluvím o tom, že bychom měli 2x ročně každý z nás na prevenci a 2x ročně na hygienu, což je při našem počtu 20 návštěv zubní ordinace ročně (nepočítám zákroky a ortodoncii).

Asi tušíte, že jsme v mírném skluzu (asi o rok).

Nejhorší je, když najdou nějakej kaz, a jako že bohužel skoro vždycky. Významné pozvednutí obočí, já se propadám do země a jim i sobě slibuju, že se polepšíme.

Tak naše dentální storry má happy end. Anda si statečně nechala vyvrtat zuby (prý to ani nebolelo). Junior, který měl ze zubaře panickou hrůzu, vyvázl bez kazu – však jsem se za něj modlila ke všem bohům, které znám.
„To jsem si fakt oddechla“ říkám doktorce. „že jste u něj nic nenašla.“
„No, my taky.“:)

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *