Jak poznáte, že ve škole proběhla sexuální osvěta?
Jdu s holkama ze školy a zaplaví mě náhle vlna mateřské lásky:
„Já vás tak miluju, holky moje.“
„Mami, jsi lesba?“
taková normální rodinka
Jak poznáte, že ve škole proběhla sexuální osvěta?
Jdu s holkama ze školy a zaplaví mě náhle vlna mateřské lásky:
„Já vás tak miluju, holky moje.“
„Mami, jsi lesba?“
…a postavím vám Taj Mahal aneb bunkerarchitect v akci.
Teri pořád není fit a každých 5 minut za mnou přijde:
„Mamííí, co mám dělat?“
Tak jsem postavila bunkr. Původně byl malinkej, ale starší chtěli taky…. Pak jsme ho zvětšovali, zvětšovali, až jsme najednou místo gauče měli stan.
Úplně naivně jsme si myslela, že si tam třeba všichni zalezou a já si aspoň v klidu vypiju kafe…hahaha…. že jsem ještě pořád tak naivní :-)
Asi 3krát mému úžasnému výtvoru narušili statiku, 4x se poprali, kdo kde bude ležet, pak se na bunkr vybodli a špagátama z mýho nebohýho pufu omotávali kuchyň a sami sebe….
„…Nemotejte si to okolo krku…“
…a raději jsem si šla s pletením sednout za kuchyňskej ostrůvek, abych na ten armagedon nemusela koukat. Z pufu toho moc nezbylo, deky trochu přibylo. Už jen 20 klubek a bude hotovo, to mi snad vystačí, než zas budou zdraví.
Dost často se mi stává, že se mým drahým holčičkám něco z mých šperků a bižu zalíbí. Občas se zeptají, jestli si to mohou půjčit, vzít, vyzkoušet….
…a občas si to prostě čmajznou a někam schovají. Tedy hlavně nejmladší.
Zjistila jsem, že nemá smysl se jí ptát, kam to dala. Ona se přeci nemůže sama usvědčit z uzmutí věci.
Ale když se zeptám: „Teri neviděla si, kam utekly ty moje kulatý naušnice?“
Velmi ochotně předmět doličný vyhledá, zvlášť když ještě jako poctivý nálezce dostane nějakou malou dobrůtku.
Hrozně obdivuju lidi, kteří dokážou vytvořit a hlavně udržet v domácnosti prázdné povrchy.
To se u nás nějak nedaří.
Na pracovních stolech máme papíry, deníky, kreslicí a psací potřeby a spooustu výtvorů. Po domě prádlo v různých stupních roznošenosti, vypranosti a usušenosti. Knihy nové i z knihovny v různém stupni rozečtenosti. Školní potřeby promíchané se školními a školkovými výtvory a hračkami, všude kam se podíváš. Jídlo v různém stupni rozkladu naštěstí ne (snad jen občas u dětí v aktovce :).
Není divu, že pak drobné předměty jako dceřiny plavecké brýle nebo synův školní čip snadno zapadnou, takže neustále něco hledáme.
Ne, že bych se stále (a marně) nepokoušela dosáhnout stádia prázdnoty povrchů prezentované módními časopisy. Makala jsem já, děti, manžel, nějakou dobu pomáhala paní na úklid.
Všechno marné.
Jakmile jsme v našem obytném prostoru po úklidu začali žít, zase se zaplnil, a to asi desetkrát rychleji, než trvalo jeho uklízení.
Utěšuju se tím, že mám neustále postaráno o dostatek pohybu, děti každý druhý den hrajou hru na hledání pokladu a zažíváme mnoho radostných momentů, když se nám založené knihy či pomůcky podaří nalézt.
O minimalismu jsem už taky slyšela. Ale hádám, že paní Kondo neoplývá tolika dětmi, zvířaty, uměleckými výtvory a hlavně prádlem. Možná ani v tom uklizeném domě nežije. Nebo jen občas
Uspávání dětí je šíleně vyčerpávající záležitost. Neznám osobně moc rodičů, kterým by fungovaly takové ty metody z výchovných knih – dáte dítě do postele, odejdete, pak se na něj za chvilku přijdete podívat a ono spí.
Realita bývá spíš taková – dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, vyleze, dáte dítě do postele, ječí nebo zase vyleze, kramuje ve skříních, vzdáte to, vlezete s ním do postele, dítě se přitulí, chvíli vás nějak mučí, a pak usne. Když je v rodině dětí více, tak je to předchozí znásobeno počtem dětí a připočtěte si k tomu jejich vzájemné rvačky.
Naštěstí se nám podařilo vymyslet pár fint a postupů, které docela dobře fungují u dětí tak od 2 – 3 let:
Taky je dobré vysledovat, jestli se třeba nebojí tmy nebo jim nepomůže nějaká hračka. Naše pětiletá má v pokoji blikátko z SPÖKA a ještě chce mít dveře na chodbu otevřené. Naopak náš nejstarší má raději tmu a dveře zavřené.
Dříve jsme také řešili, že se nám děti kufrovali v noci do postele. Pak jsme je začali v noci důsledně vracet zpátky a trvali na tom, že u nás spát nemůžou, protože by se nám špatně spalo. Po 14 dnech byl klid a teď se to stává opravdu výjimečně.
Tak sladké sny :)
Naše drahé ratolesti náš často mučí svými nesnesitelnými zlozvyky. My jim je tiše trpíme a doufáme, že z nich brzo vyrostou. Naši bezdětní spoluobčané jen nevěřícně kroutí hlavou nad naší bezměrnou tolerancí a ptají se proč?
Protože chceme, aby se naše jinak řvoucí mimina uklidnila, usnula, usmála,…..
Můj syn mi za nocí, kdy nemohl spát, vískal ve vlasech tak vehementně, že mi je málem vyrval. Prostřední dcera mě při usínání a zklidnění “krkovala” silou dospělého chlapa. A naše nejmladší? Rve nám chlupy na rukou. Řeknete si: “To je fajn depilace ne?” Je to snad nejšílenější ze všeho.
Co dělají vaše děti?
….řekla bych po dnešní večeři.
Chtěla jsem dopřát ratolestem zdravou domácí kuchyni, a tak jsem uvařila zeleninu s koriandrem, jako přílohu pohanku i bulgur. Kuchyň a obývák vypadá jak po výbuchu atomové pumy, s manželem jsme zralí na silné dávky antidepresiv nebo aspoň panáky. Děti nakonec pojedly, ale za to úsilí to snad nestálo.
Celá příprava zabrala snad hodinu, protože kvanta zeleniny bylo třeba očistit a nakrájet. Nejmladší Teri okolo nás celou dobu pobíhala se lžičkou a prázdnou mističkou a ječela hlady papupapupapu. Přitom již během dne stihla sníst množství potravy hodné dospělého dřevorubce. Prostřední Any pomáhala a já se jí snažila hlídat, aby nedošlo ke smrtelnému úrazu. V mezičase jsme Teri z pusy vytahovali špinavé šlupky od zeleniny a utěšovali ji když snědla kus syrového česneku.
Po dovaření se Teri vítězoslavně vydrápalo na svojí židličko a radostně začalo rozhazovat bulgur, pohanku i zeleninu všude okolo. Snad jedině cizrna skončila, kde měla. Osmiletý Franta milostivě odložil mobil a přišel se podívat, s čím to smrdíme po celém baráku. Na otázku, co mu mám nabrat, předvedl dávivý zvuk. Pak zahlédl balkán a souhlasil s naložením trošky bulguru s kopou balkánu a dvěma miniaturními lžícemi zeleniny. Po deseti minutách ječení, co kdo chce a nechce, sedíme všichni u stolu.
Holky kupodivu jedí, i když poměr snědeného a roztroušeného je tak půl na půl. Manžel vypadá spokojeně, naštěstí je moje krevní skupina a bezmasá jídla snáší dobře. Franta nepřestává s dávivými zvuky. Tereza leze na stůl a zkouší, kam až jeho talíř dojede, když do něj hodně strčí. Andulka se snaží pomoci Teri najíst, ta hystericky ječí a chce si mi sednout na klín.
Fanouš hrabe v zelenině, jako když slepice hledá v zemi žížalu. Sní dva kousky a odnáší jídlo. Pak zjistí, že ještě máme buchtu s čokoládou. Aby si jí mohl dát, musí sníst zbytek zeleniny (asi 5 dávivých zvuků). Dropky z buchty všude.
Holkám zbude na talíři jen asi pětina, což je velký úspěch. Něco málo v bříškách, hodně ve vlasech, nejvíce na zemi a na zdi.
Se zdravou výživou to nevzdávám, ale bude to chtít lepší přípravu. Špunty do uší, uklidňující léky (pro jistotu pro všechny), možná i nějakou paní na úklid, omyvatelný nátěr na zeď…
Teď už chápu, proč lidi tvrdí, že na domácí vaření nemají čas a peníze :)
Když jsem byla mladší, tak jsem pořád něco vyráběla. Šila jsem si oblečení, pletla svetry, dokonce jsem i paličkovala. Poslední dobou, jsem se ale omezila jen na zkracování předlouhých kalhot z obchodu a zašívání děr na dětských tepláčkách. Večery jsem trávila spíš u počítače na dodělávkami z práce nebo jen tak prokrastinovala nad čtením oblíbených blogů.
S příchodem konce roku se mi ale zastesklo po starých časech a rozhodla jsem se něco vytvořit rukama. Inspiraci jsem však už nehledala v Praktické ženě, ale spíš na Pinterestu. Zaujaly mne jednoduché bramborové tisky a pletené bytové doplňky, především pufíky a povlaky na polštáře.
Po měsíci mám už něco hotovo, doufám však, že se mi do konce prázdnin podaří něco dalšího spáchat.
Vlevo moje inspirace, vpravo moje výtvory
Pufíka jsem obšlehla od mamky
Je to fajn dnes v té virtuální realitě mít okolo sebe výsledky své práce.
Tenhle rok se chystám zdolat pořádnou výzvu. Už potřetí se vracím po rodičovské do práce, tentokrát po rekordně krátké době – Teri bylo právě deset měsíců. S oběma staršími dětmi jsem pracovala před tím, než nastoupily do MŠ, ale nikdy ne na tolik hodin a ne tak brzo.
Teda vlastně s půlročním Fandou jsem učila ještě na vysoké škole distanční studenty, ale to bylo jen pár hodin za semestr, a pak se většina záležitostí řešila přes Internet.
Tentokrát jsem dostala nabídku na poloviční úvazek od neziskovky, pro kterou jsem před Terinčiným narozením pracovala. Zrovna jsem měla dost velkou krizi, protože už jsem doma s dětmi přeci jen strávila docela dost času a práce mi fakt hodně chyběla. Takže jsem s radostí souhlasila.
Tři dny v týdnu někam docházet bych rozhodně nezvládla, ale naštěstí můžu i částečně pracovat z domu. Hlídání mi nabídla maminka i manžel, tak to snad nějak společně zvládneme. O chůvě jsem moc neuvažovala, protože jednak by to finančně nebylo moc smysluplné, jednak to pocitově beru líp, když je malá s někým z rodiny.
Jak to jde? Tatínka snáší malá dobře a na mě si celý den ani nevzpomene. S babičkou je to trošku horší, ale snad si časem také zvykne. Samozřejmě když jsem doma, tak jí pak musím celý den chovat a nemůžu si pomalu ani dojít na záchod, protože hned pláče o sto šest. Taky mě nezapomene pravidelně ožužlávat, aby si to vynahradila za dobu, kdy se mnou není.
Uvidíme, až se to všechno pořádně rozjede, jak nám to půjde.
První knížku v anglickém originále jsem si přečetla asi před patnácti lety, když jsem byla na brigádě v Řecku. Chyběla mi nějaká duchovní strava, a tak jsem si v přístavním městě Uranopoli na Athosu koupila v obchodě pro turisty tu nejtlustší knížku v angličtině, kterou tam měli. Naštěstí tam kvůli turistům prodávali i jiné než řecké. Knížkou jsem se prokousávala celé léto, po návratu domů jsem si pak dala na hodně dlouho pohov.
Kvůli disertačce jsem pak přečetla mraky článků a několik knížek v angličtině, protože v češtině nebyly k dispozici. Byla jsem překvapená, že jsem s porozuměním neměla problém a po slovníku jsem musela sáhnout jen výjimečně.
Když jsem zůstala doma s dětmi, tak šla angličtina zase k ledu a musela jsem pak dlouho pracovat na tom, abych se zase dostala na původní úroveň. Přitom jsem zjistila, že právě čtení knížek v anglickém originále je jedna z nejlepších cest, jak si udržet a rozšířit slovní zásobu. Jednak je to mnohem zábavnější než se trápit nad nějakou učebnicí, a jednak mohu na sobě pracovat doma bez nutnosti navštěvovat nějaký kurz.
Za poslední rok se mi podařilo přečíst v angličtině skoro dvacet knížek, a to nebyly žádné zjednodušené edice. Na začátku roku jsem si dala předsevzetí, že budu číst knížky hlavně v originále a to se mi hodně dařilo. Samozřejmě se mi občas stalo, že se mi knížka četla moc špatně nebo byla příliš náročná, tak jsem ji odložila.
Musím však říci, že je to určitě skvělý způsob, jak zlepšit angličtinu, když nemáte peníze nebo čas na chození do kurzů. Pochopitelně to pomáhá především pasivní znalosti jazyka, i když se to trochu promítne i do konverzace a psaní.