Tenhle rok se chystám zdolat pořádnou výzvu. Už potřetí se vracím po rodičovské do práce, tentokrát po rekordně krátké době – Teri bylo právě deset měsíců. S oběma staršími dětmi jsem pracovala před tím, než nastoupily do MŠ, ale nikdy ne na tolik hodin a ne tak brzo.
Teda vlastně s půlročním Fandou jsem učila ještě na vysoké škole distanční studenty, ale to bylo jen pár hodin za semestr, a pak se většina záležitostí řešila přes Internet.
Tentokrát jsem dostala nabídku na poloviční úvazek od neziskovky, pro kterou jsem před Terinčiným narozením pracovala. Zrovna jsem měla dost velkou krizi, protože už jsem doma s dětmi přeci jen strávila docela dost času a práce mi fakt hodně chyběla. Takže jsem s radostí souhlasila.
Tři dny v týdnu někam docházet bych rozhodně nezvládla, ale naštěstí můžu i částečně pracovat z domu. Hlídání mi nabídla maminka i manžel, tak to snad nějak společně zvládneme. O chůvě jsem moc neuvažovala, protože jednak by to finančně nebylo moc smysluplné, jednak to pocitově beru líp, když je malá s někým z rodiny.
Jak to jde? Tatínka snáší malá dobře a na mě si celý den ani nevzpomene. S babičkou je to trošku horší, ale snad si časem také zvykne. Samozřejmě když jsem doma, tak jí pak musím celý den chovat a nemůžu si pomalu ani dojít na záchod, protože hned pláče o sto šest. Taky mě nezapomene pravidelně ožužlávat, aby si to vynahradila za dobu, kdy se mnou není.
Uvidíme, až se to všechno pořádně rozjede, jak nám to půjde.