Domov pro Marťany aneb jaké to je, mít brášku s Downovým syndromem

Sdílejte:

Tuhle knížku od Martiny Drijverové jsme četli našim dětem před spaním skoro čtrnáct dní a asi třikrát jsem se při ní málem rozbrečela. Vrátila jsem se do svého dětství a připomněla si, že to rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, jak si dospělí někdy myslí. Jaké to je pro desetiletou holku se přestěhovat do nového města a mít mladšího brášku s Downovým syndromem?domov-pro-martany

Michalka s rodiči stěhuje do starého domu po své tetě, nastupuje do třídy, kde nikoho nezná. Nemá to zrovna jednoduché, protože rodiče kromě úprav a zařizování domu mají na starosti také jejího nemocného bratra, takže jim na ni nezbývá tolik času. Jsou sice hodní a snaží se jí v rámci možností věnovat, ale občas jsou také přísnější, než by bylo třeba. Od malé Michaly očekávají, že se bude dobře učit a bude jim co nejvíce samostatná, aby jim „dělala radost“, když je její bráška nemocný.

Míša dělá co může, ale ne vše se daří. Ze začátku je zoufalá z bydlení ve starém domě, ale když se rodičům s její vydatnou pomocí podaří bydlení i zahradu zútulnit, tak se pomalu začíná cítit jako doma. Horší je to ve škole, kde si jen obtížně zvyká na přísnou učitelku a hledá si nové kamarády. Chvíli si už myslí, že se spolužačkou Luckou to bude to pravé, ale ukáže se, že je to zlá, povrchní a sobecká holka. To když ona a další spolužáci potkají Míšu s jejím bratrem v parku a začnou se jim krutě vysmívat. Naštěstí se vše nakonec v dobré obrátí a Michalka nalezne přátele tam, kde by je nehledala. Najde si také svou cestu k bráškovi, když začne pomáhat mamince s jeho učením. Společným úsilím se jim dokonce podaří připravit Martínka na nástup do zvláštní školy.

Dost jsem se divila, že moje děti tuhle knížku zvládly. Naše dvouletá Anda toho asi moc nepochytila, ale pětiletý Fanda se často ptal a hodně jsme si povídali o nemocných dětech i špatném chování mezi dětmi i dospělými. Knížku bych vřele doporučila rodičům, starším školkovým i mladším školním dětem. Pomůže jim otevřít oči a zbavit se některých předsudků. Také velmi dobře ukazuje, jak snášejí různé reakce okolí rodinní příslušníci hendikepovaných.

Pozn.: Sama jsem zažila stěhování a rozchod rodičů. Takhle závažným hendikepem (Downův syndrom) v naší rodině nikdo netrpěl.

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *