Knížky pro děti

Naše děti už od raného věku milují knížky. V miminkovském věku jsme se prokousávali leporely, pak už přišly na řadu knížky s básničkami, krátkými pohádkami a teď už zvládnou i náročnější čtivo. Před více než rokem jsme se zaregistrovali do knihovny, protože při tom kvantu knih, které přečteme by nám byl za chvíli náš domek malý.

Které knížky se nám líbily?

Leporela:

  • Jsi tam myšáčku?
  • Kdo se tady schovává?
  • Dudek, A.: Jede, jede mašinkaJede, jede mašinka
  • Kočička, Pejsek, Prasátko
  • Žluté kuřátko
  • Pechová, L: Nejmilejší písničky
  • Obchodní dům
  • Vodňanaský, J., Pechová,L: Když jde malý bobr spát; Když má bobr dobrý denKdyž jde malý bobr spát
  • Finn, R.: Skotačení s mašinkou

Knížky s básničkami a říkankami:

  • Žáček, J.: Kamarádi zvířátka
  • Erlbruch, W.: O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavuRozpustilé básničky pro malé dětské ručičky
  • Gebhartová, V.: Říkadla a hry pro nejmenší
  • Suchá, R.: Rozpustilé básničky pro malé dětské ručičky; Veršované rozcvičky pro malé kluky holčičky; Šikovné básničky pro kluky a holčičky

Knížky s příběhy a pohádkami pro předškoláky:

  • Čechura, R., Šalamoun, J.: Maxipes Fík (nejhezčí je starodávné vydání po manželovi, ty novější už nejsou tak pěkné)
  • Jak krtek ke kalhotkám přišelČtvrtek, V.: Pohádky z pařezové chaloupky
  • Miller, Z.: Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a sněhulák, Krtek a vánoce, Krtek a orel (a všechny další knihy o krtkovi)
  • Sekora, O.: Ferdův slabikář (a další knížky o Ferdovi)
  • Teisinger, P., Teisingerová, Z.: Človíčkova dobrodružství; Človíčkova dobrodružství a nové objevy
  • Kratochvíl, M.: Modrý poťouch; Strašibraši; Kočkopes Kvído
  • Janouchová, K., Lindmanová, M.: Jak jsem přišel na světModrý poťouch
  • Nesbø, J.: Doktor Proktor a prdící prášek
  • Svěrák, J.: Kuky se vrací

Posledních asi pět knížek je vhodných možná spíš pro školáky, ale našim dětem se moc líbily.

 

Nejlepší návštěvy jsou ty neplánované

Dneska jsme si užili úžasný den. Sešlo se u nás osm dospělých, dva novorozenci, dvě batolata a dva předškoláci. Byl to pěkný hukot, ale zároveň skvělá zábava. Miminka byla přilepená na svých maminkách, naše dvouleťačky pobíhaly po zahradě a kluci zkoumali poklady a stavebnice.

My jsme si našli čas na klábosení nad grilem a pivkem (kojící matky nad sklenkou vody), pak také nad kafem a koláčem. Počasí bylo skvělé, bouřka přišla až teď, když píšu tyhle řádky.

Tahle nenadálá legrace přitom vzešla z původně plánované odpolední návštěvy jedné z rodin. Protože mi posezení nad kafem přijdou moc krátká, pozvala jsem kamarády na celý den. K nim se pak přidali další známí a poslední rodinku odchytil manžel cestou na trh.

Intuice mi naštěstí našeptala, že bych měla mít pohoštění mít připravenou s velkou rezervou, takže všechno dopadlo na jedničku. Taky mi vypomohly kamarádky, které obstaraly koláč a rybku na gril.

Pokud se vám naskytne taky taková příležitost pro nějakou sešlost kamarádů, určitě ji využijte. Uvidíte, jak vám to udělá dobře.

Jak si užít dovolenou s dětmi u moře

Před několika dny jsme se vrátili z dovolené u moře, kterou jsme strávili na jednom z řeckých ostrovů. Obohatili jsme se zde o několik cenných poznatků, které bych ráda předala dalším rodičům odhodlaným vyrazit s malými dětmi k moři.

Jak přežít, resp. užít si dovolenou s dětmi u moře?

1. Přibalte si kamarády nebo příbuzné
Jestli nechcete celou dovolenou trávit tím, že budete svým dětem vymýšlet zábavu a hlídat je na každém kroku, určitě přibalte babičky nebo své kamarády. Toto doporučuji samozřejmě pouze v případě, že nebydlíte s tchyní či maminkou ve společné domácnosti a s kamarády se nevídáte každý druhý den. To by pak velmi brzo hrozila ponorková nemoc. Byli jsme již na několika dovolených se spřátelenou rodinou s podobně starými dětmi, letos pak s oběma babičkami, bratrem manžela a jeho dětmi. Rozhodně jsme se nenudili a pomoc babiček jsme při všech těch manévrech během cestování a stravování velmi ocenili.

2. Dopřejte si siestu
Hned první den po příjezdu jsme děti po obědě nahnali do pelechu a dali jsme si pěkně po obědě šlofíka. Nejenže jsme nemuseli vymýšlet program na celé horké odpoledne, kdy se kvůli vedru stejně nedalo nic moc dělat, ale ještě jsme načerpali síly na večer. Je fakt, že pak děti chodily spát později, ale v hotelu byla organizována pro děti večer zábava, takže to pro nás nebyl žádný velký problém.

3. Přibalte dobré čtení, pár oblíbených hraček, popř. tablet
Během cestování letadlem a dále autobusem často nastaly chvíle, kdy se děti začaly nudit a my jsme neměli moc sil jim vymýšlet nějakou zábavu. Na to se nám výborně osvědčil levný tablet, co jsme před časem koupili z druhé ruky. Na pokoji si pak děti rády prohlížely malé útlé knížečky, které se mi podařilo koupit v nějaké akci v Lidlu, případně si prohrabávaly svoje poklady.

4. Najděte si čas pro sebe
Malý hotelový pokoj moc místa na odpočinek od dětí a drahé polovičky nenabízí. Já jsem si proto ráda každé ráno přivstala, abych se na pláži prošla a pokochala se východem slunce. Manžel s dětmi zatím klidně chrupali, takže mě nikdo nepostrádal. Babičky jsme zase každý večer poslali na drink, aby si mohly spolu pokrafat a postěžovat si, jak je přetěžujeme:o) Osvědčilo se nám také, že jsme neměli nějaký velký společný pokoj, ale tři samostatné pokoje. Každý tak mohl odpočívat a vyspávat, jak se mu hodilo.

5. Nepřehánějte to se sportem
Doma jsme s manželem optimisticky přibalili do kufru boty na běhání, na místě jsem je pak využila pouze 2x. Jednak bylo strašné vedro, jednak naše destinace ani nenabízela žádnou vhodnou trastu. Tak jsem si řekla, že si alespoň konečně pořádně zaplavu. Celkem se mi dařilo každý den nasbírat pár stovek metrů, než jsem si v bazénu nepříjemně pohla se zádama, když jsem předstírala, že umím plavat znak. Naštěstí se mi podařilo záda rozhýbat. Vzpomněla jsem si pak na mého otce, který každou dovolenou trávil pod prášky, protože se hned první dny vehementně zapojil do tenisových a dalších zápasů. Jednou zase vyrazil z pobřeží Olympské riviéry pěšky na Olymp – vrátil se až druhý den s napuchlými koleny a slezlými nehty na nohách. Zbytek dovolené se pak nemohl ani ohnout pro pivo do lednice.

6. Nedávejte dětem v letadle bonbóny
Při zpáteční cestě letadlem jsem se radovala, že děti dovolenou přežily ve zdraví. Má obezřetnost polevila a dovolila jsem naší dvouleté princezně, aby si vzala od letušky velký cucací bonbon jako ostatní pasažéři. Dceři bonbon zaskočil a začala šíleně křičet. Naštěstí ho spolkla a ne vdechla, což by mohlo dopadnout velmi špatně.

Určitě by se našlo spoustu dalších rád, ale něco si nechám zase napříště.

Opalování

Tak se mi zdá, že lidé na dovolenou k moři jezdí hlavně proto, aby se tam mohli co nejrychleji usmažit do hněda. Ne všem se to zdaří. Jen někteří vyvolení jedinci se dopracují ke krásně čokoládovému odstínu pleti. Mezi ně patří i má tchyně, která už v květnu vypadá jako indiánka. Ale ne kvůli tomu, že by jezdila už na jaře k moři, ale protože pilně běhá po zahradě jen v plavkách.

Ostatní chudáci se usilovným opékáním dopracují k odstínu červená řepa či jak já s oblibou říkám „paviání pr…“. A to už druhý den po příjezdu do destinace. V další dny je pak možné sledovat jejich úsilí o pohodlné položení či posazení tak, aby jejich spálená místa co nejméně trpěla…

Můj případ to tedy rozhodně není… Ze sluníčka je mi špatně, před přímým svitem se většinou chráním pokrývkou hlavy nebo raději zůstávám ve stínu. Když už se pobytu na sluníčku nevyhnu, namažu se alespoň třicítkou, abych náhodou nedostala kopřivku.

Není divu, že jsem v den odjezdu patřila k nejbělejším účastníkům zájezdu. Vypadala jsem jako bych přijela právě včera. Můj syn mě utěšoval: „Mamko, nic si z toho nedělej, že seš bělka, my se ségrou jsme taky bělky“. Děti jsem pro jistotu mazala padesátkou.

Je teprve červenec, tak mám ještě šanci. S hadrem na hlavě a nižším faktorem možná zvládnu na zahradě při plení našich věčně zarostlých záhonů nachytat tolik bronzu, abych konečně ztratila odstín „olomoucký syreček“.

Jak jsem (ne)odjela na dovolenou

Po pěti letech strávených cestováním po vlastech českých jsme se s manželem odhodlali vyrazit s dětmi k moři. Já jsem manžela přesvědčovala už dlouho, ale jemu se moc nechtělo. Zvolil zajímavou zdržovací taktiku – když se schylovalo k dovolené, tak mě otěhotněl……Letos jsem už byla opatrnější, počet dětí se ustálil na počtu dvě a počet gravidních matek na nule:o)

Aby nám nebylo smutno, přibalili jsme dvě babičky, manželova bratra a jeho děti. Dědečci si raději užívali klidu domova a vymluvili se na péči o domácí flóru a faunu, než by se smažili s babičkami u moře.

Hledáním zájezdu pro 9 osob jsme strávili celý leden. Po večerech jsem na internetu procházela nabídky cestovek, přes den pak cestovky navštěvovala pro zjištění různých podrobností. Dětem jsme nechali včas zhotovit nové pasy, v našich pasech jsme zkontrolovali datum expirace. Připravili jsme si dlouhatáánský seznam věcí na dovolenou, sehnali odvoz na letiště, nakoupili a zařídili tisíc potřebných věcí. Tři dny před odjezdem nám řemeslníci dodělali střechu.

V den odjezdu jsem se pustila do horlivého balení, zatímco se manžel snažil děti držet ode mě dál, abych je nepřibalila do kufru také. V šest večer (měli jsme odlétat v noci) jen tak nakouknul do našich pasů, lehce zesinal, a pak se mě opatrně zeptal, jestli nevadí, když mám v pase jméno za svobodna. Udělalo se mi docela nevolno, protože jsem si vybavila medializované případy turistů, kteří bez pasu na dovolenou neodjeli. Naštěstí jsem po kontaktování cestovky zjistila, že na Kos (v Řecku) můžu cestovat i s občanským průkazem.

S manželem jsme si museli dát panáka, abychom se z toho šoku zase vzpamatovali. On si už chudák představoval, jak bude cestovat s dětmi beze mně, a já zase jak přijdu o svou vysněnou dovolenou.

Takže holky, místo letních oblečků si raději před cestou zkontrolujte pořádně pas, mohlo by se stát, že bez něj nikam neodjedete….

 

Zajímavá knížka o běhání a psaní

Začala jsem trochu intenzivněji běhat, a protože jsem nechtěla napáchat víc škody než užitku, hledala jsem radu na internetu i v knihách. Několikrát jsem při tom narazila na knihu  Harukiho Murakamiho: O čem mluvím, když mluvím o běhání. Když jsem pak po nějaké době navštívila knihovnu, úplnou náhodou na mě tato útlá knížka mrkla z pultíku s právě vrácenými knihami.Knížka o běhání

Doma jsem se na knížku hned vrhla, ale brzo jsem pochopila, že text vyžaduje trošku jiný způsob čtení, než na jaký jsem zvyklá. Ideálně každý den tak nanejvýš kapitolu či dvě, aby člověk mohl všechny zajímavé myšlenky vstřebat, k tomu doplnit alespoň půlhodinový běh, aby se naladil na stejnou vlnu jako autor.

Nikdy jsem nic podobného nečetla. Murakami líčí svoje pocity a myšlenky i tělesné pochody při běhu, hodně také prozrazuje o svém životě, jak se z provozovatele jazzového klubu stal ve třiceti spisovatelem a běžcem na dlouhé trati. Tyto okolnosti přitom dává do vzájemné souvislosti („o psaní jsem se toho hodně naučil při každodenních bězích po ulici“). Obě činnosti představují fyzickou námahu, vyžadují určité vstupní předpoklady (talent, fyzické předpoklady), schopnost soustředění, vytrvalost, aj.

Murakamiho příběh může být velkou inspirací i pro ty, kteří se zrovna nechtějí věnovat maratonskému běhu či psaní knih. Sám autor o sobě říká, že ani pro jednu činnost neměl žádné zvláštní nadání, ale musel na sobě hodně pracovat, aby dosáhl úspěchu. Od roku 1978 prodal miliony knih po celém světě, téměř denně běhá okolo deseti kilometrů a každý rok se účastní maratonu.

Mě tato knížka zaujala více než jeho známý román Norské dřevo a řada myšlenek se mi natrvalo vryla do paměti. Musím ale říci, že pokud nepatříte k Murakamiho fanouškům, neživí vás psaní a běh zrovna nepatří mezi vaše oblíbené kratochvíle, knížka pro vás bude asi hůře stravitelná.

 

Řemeslník do domu, hůl do ruky

….řekla mi moje mamka, když  jsem jí líčila nejčerstvější peripetie s řemeslníky. O víkendu jsme se statečně poprali s desítkami hřebíků, které nám po rekonstrukci střechy nechali řemeslníci na naší zahradě (synovi jsme za každých 5 hřebíků slíbili bonbónek).

Dnes nám měli pouze chlapci přidělat hromosvod na střechu, což vypadalo ve srovnání s předchozími pracemi, jako jednoduchý rutinní úkol. Avšak ne pro „zlaté české ruce“. Hned jak jsem chlapce viděla konat, začaly se o mne pokoušet mrákoty.

Jeden z pánů si naprosto suverénně opřel žebřík o novou střešní krytinu a podařilo se mu jednu z tašek docela slušně odřít. Pak jsem z hrůzou sledovala, jak ten samý pán něco ufikl na druhé straně domu a okolo oken se nám míhal drát s kusem železa na konci (naštěstí nic nerozbil) – vše padalo, jen cigareta pánovi v puse držela nehnutě.

Když bylo vše hotovo, tak se mi ulevilo. Bohužel jen na 10 minut, než jsem si všimla proraženého nového okapu (škoda cca 5 tis.).

Majitel firmy se ke všemu postavil dobře a slíbil vše vyměnit. Já jsem však ze všeho byla celý den úplně mimo. Mě, matku se 2 dětmi, s „vykojeným mozkem“ by nikdy nenapadlo si opírat 3 metrový žebřík o hliníkový okap. Jak to sakra mohlo napadnou ty „profíky“?

Co dělá slaměná vdova?

Manžel s dětmi jsou pryč už více než týden. Co si taková nebohá opuštěná žena má v takové situaci počít? Některé dny byly nabité akcí, někdy jsem nedělala skoro nic. Vzhledem k tomu, že po celou dobu probíhala rekonstrukce střechy, tak jsem měla o zábavu postaráno.

  • Pozorovala jsem řemeslníky při práci a občas jim dávala zákeřné dotazy ohledně toho, co zrovna dělají.
  • Poslouchala jsem stížnosti majitele a našeho pana dozora (viz Dva kohouti na jednom smetišti).
  • Vyrazila jsem do města (viz Bludná holanďanka) a přinesla si knihy.
  • Chodila jsem běhat, jednou si šla zaplavat a jednou podnikla adrenalinovou jízdu lesem na horském kole.
  • Nechala jsem si otestovat svou fyzickou kondici a navrhnout tréninkový plán (chystám se v září běžet jeden krátký závod).
  • Měla jsem pracovní schůzku.
  • Strávila jsem příjemné dopoledne s kamarádkou ve městě.
  • Byla jsem nakupovat boty (2 úlovky:o)
  • Navštívila jsem manžela s dětmi, aby jim (a hlavně mě) nebylo smutno.
  • Vstávala jsem nejpozději v pět hodin, protože jsem se v noci sama doma bála (viz Noční strachy).
  • Četla jsem dětem večer pohádky do telefonu.
  • Pouštěla si hodně nahlas písničky, což s dětmi moc nejde (mají jiný hudební vkus a moji hudbu vypínají).
  • Napsala jsem spooustu článku na blog.
  • Pořád jsem uklízela binec po řemeslnících.
  • Skoro jsem nevařila ani nechodila nakupovat a následně…
  • …snažila jsem se v prázdné lednici najít něco k jídlu.
  • Volala jsem stále manželovi, abych mu poreferovala o postupu prací a taky aby mi nebylo smutno.

Podprda

Podprsenka je úžasný vynález. Dokáže vyčarovat ladné křivky i tam, kde se příroda zrovna nepředala, a udržet naše poklady v patřičných mezích, pokud byla příroda štědrá až moc. Kapitola sama pro sebe jsou podprsenky sportovní, které naše vnady hezky hlídají, aby nám při sportu nepřekážely.

Doposavad jsem disponovala modely, které se hezky vzadu rozepínaly, takže při oblékání ani svlékání nebyl problém. Nedávno jsem si pořídila jiný typ, který je nutné natáhnout přes hlavu. Což o to, tam to jde dobře, ale zpátky je to horší.

Předevčírem jsem si vyběhla a pěkně jsem si dala do těla. Po návratu domů jsem si chtěla dát sprchu a zjistila jsem, že to nebude jen tak. Při svlékání propoceného prádla, se mi podprsenka zasekla v naprosto špatné poloze. Hezky mi v ní uvízly vzpažené ruce i s hlavou a nešlo to ani tam ani zpět.

Manžel je stále s dětmi u babičky, takže jsem v tom zůstala sama. Už mi hrozilo, že budu muset o pomoc požádat řemeslníky, kteří nám spravují střechu. Naštěstí se mi nakonec podařilo z podprsenkové pasti vyváznout. Docela se mi ulevilo, ještě by to ti chlapíci mohli považovat za vícepráce a účtovat si vícenáklady:o)

Hovínko

Miluju písničku Zabili, zabili z muzikálu Balada pro banditu a nesnáším utírání synova zadku. Jak to spolu souvisí?

Pro eliminaci nelibých pocitů při této činnosti jsem si začala prozpěvovat písničku, která mi v tu chvíli prolétla hlavou:

Bylo tu, není tu, hovínko na zadku,

hledali jsme všudéé, kdepak asi budéé,

bylo tu. není tu.

Když si k tomu domyslíte melodii původní písničky, tak hned rozpoznáte, jaký je to šlágr. I syna ten popěvek nadchnul. Zpíval ho cestou do školky i ze školky. Doma se mi pochlubil, že ho zazpíval i svým kamarádům, a prý s ní sklidil velký úspěch. V tu chvíli jsem doufala, že u toho nebyla paní učitelka.

Asi by píseň zpíval dodnes, kdybych mu to nezatrhla. Stálo mě to asi 5 lentilek na úplatcích.