Zatímco někteří lidé se mohou pochlubit perfektním orientačním smyslem, já mám naprostý orientační nesmysl. Nebo bych to měla nazvat smysl pro dezorientaci?
Dnes jsem si udělala malý výlet do centra Prahy, abych navštívila dva obchody. Protože jsem na to měla celý den, tak jsem si řekla, že se trošku projdu a nenastoupím hned na MHD, která by mě zavezla přímo k cíli. V očekávání bloudění jsem si sebou vzala i knížečku s mapami. To se ukázalo zbytečné. Knížečka měla tak zvláštní formát a nahuštěné názvy ulic, že jsem vůbec nebyla schopná se v ní vyznat. A to ani když jsem jí točila ve směru hodinových ručiček.
Tak jsem si v duchu zkusila vybavit, kde asi cíl mé cesty může ležet a směle jsem vyrazila kupředu. Jako obvykle jsem se motala v kruhu, než jsem našla správnou cestu. Ta byla navíc asi 3x delší než jsem čekala. Podcenila jsem trošku přípravu a předpokládala jsem, že trefím po paměti, protože se přeci v centru „vyznám“ :)
Do cíle jsem nakonec dorazila, ale asi o 2 hodiny později než jsem čekala. Je fakt, že za to mohla i přestávka na oběd. Nakonec jedním z důvodů, proč jsem si dnes udělala výlet bylo, abych nemusela vařit. Oběd byl hnusný, naštěstí jsem si později spravila chuť v jedné příjemné cukrárně.
Bloudění mi vlastně moc nevadilo. Objevila jsem cestou spoustu zajímavých míst a pěkně jsem se prošla. Jestli náhodou za tím mým neustálým blouděním nestojí má záliba v pěší turistice. No, GPS si pořizovat nebudu.
Jedna odpověď na “Bludná holanďanka”