Jak si užít dovolenou s dětmi u moře

Před několika dny jsme se vrátili z dovolené u moře, kterou jsme strávili na jednom z řeckých ostrovů. Obohatili jsme se zde o několik cenných poznatků, které bych ráda předala dalším rodičům odhodlaným vyrazit s malými dětmi k moři.

Jak přežít, resp. užít si dovolenou s dětmi u moře?

1. Přibalte si kamarády nebo příbuzné
Jestli nechcete celou dovolenou trávit tím, že budete svým dětem vymýšlet zábavu a hlídat je na každém kroku, určitě přibalte babičky nebo své kamarády. Toto doporučuji samozřejmě pouze v případě, že nebydlíte s tchyní či maminkou ve společné domácnosti a s kamarády se nevídáte každý druhý den. To by pak velmi brzo hrozila ponorková nemoc. Byli jsme již na několika dovolených se spřátelenou rodinou s podobně starými dětmi, letos pak s oběma babičkami, bratrem manžela a jeho dětmi. Rozhodně jsme se nenudili a pomoc babiček jsme při všech těch manévrech během cestování a stravování velmi ocenili.

2. Dopřejte si siestu
Hned první den po příjezdu jsme děti po obědě nahnali do pelechu a dali jsme si pěkně po obědě šlofíka. Nejenže jsme nemuseli vymýšlet program na celé horké odpoledne, kdy se kvůli vedru stejně nedalo nic moc dělat, ale ještě jsme načerpali síly na večer. Je fakt, že pak děti chodily spát později, ale v hotelu byla organizována pro děti večer zábava, takže to pro nás nebyl žádný velký problém.

3. Přibalte dobré čtení, pár oblíbených hraček, popř. tablet
Během cestování letadlem a dále autobusem často nastaly chvíle, kdy se děti začaly nudit a my jsme neměli moc sil jim vymýšlet nějakou zábavu. Na to se nám výborně osvědčil levný tablet, co jsme před časem koupili z druhé ruky. Na pokoji si pak děti rády prohlížely malé útlé knížečky, které se mi podařilo koupit v nějaké akci v Lidlu, případně si prohrabávaly svoje poklady.

4. Najděte si čas pro sebe
Malý hotelový pokoj moc místa na odpočinek od dětí a drahé polovičky nenabízí. Já jsem si proto ráda každé ráno přivstala, abych se na pláži prošla a pokochala se východem slunce. Manžel s dětmi zatím klidně chrupali, takže mě nikdo nepostrádal. Babičky jsme zase každý večer poslali na drink, aby si mohly spolu pokrafat a postěžovat si, jak je přetěžujeme:o) Osvědčilo se nám také, že jsme neměli nějaký velký společný pokoj, ale tři samostatné pokoje. Každý tak mohl odpočívat a vyspávat, jak se mu hodilo.

5. Nepřehánějte to se sportem
Doma jsme s manželem optimisticky přibalili do kufru boty na běhání, na místě jsem je pak využila pouze 2x. Jednak bylo strašné vedro, jednak naše destinace ani nenabízela žádnou vhodnou trastu. Tak jsem si řekla, že si alespoň konečně pořádně zaplavu. Celkem se mi dařilo každý den nasbírat pár stovek metrů, než jsem si v bazénu nepříjemně pohla se zádama, když jsem předstírala, že umím plavat znak. Naštěstí se mi podařilo záda rozhýbat. Vzpomněla jsem si pak na mého otce, který každou dovolenou trávil pod prášky, protože se hned první dny vehementně zapojil do tenisových a dalších zápasů. Jednou zase vyrazil z pobřeží Olympské riviéry pěšky na Olymp – vrátil se až druhý den s napuchlými koleny a slezlými nehty na nohách. Zbytek dovolené se pak nemohl ani ohnout pro pivo do lednice.

6. Nedávejte dětem v letadle bonbóny
Při zpáteční cestě letadlem jsem se radovala, že děti dovolenou přežily ve zdraví. Má obezřetnost polevila a dovolila jsem naší dvouleté princezně, aby si vzala od letušky velký cucací bonbon jako ostatní pasažéři. Dceři bonbon zaskočil a začala šíleně křičet. Naštěstí ho spolkla a ne vdechla, což by mohlo dopadnout velmi špatně.

Určitě by se našlo spoustu dalších rád, ale něco si nechám zase napříště.

Opalování

Tak se mi zdá, že lidé na dovolenou k moři jezdí hlavně proto, aby se tam mohli co nejrychleji usmažit do hněda. Ne všem se to zdaří. Jen někteří vyvolení jedinci se dopracují ke krásně čokoládovému odstínu pleti. Mezi ně patří i má tchyně, která už v květnu vypadá jako indiánka. Ale ne kvůli tomu, že by jezdila už na jaře k moři, ale protože pilně běhá po zahradě jen v plavkách.

Ostatní chudáci se usilovným opékáním dopracují k odstínu červená řepa či jak já s oblibou říkám „paviání pr…“. A to už druhý den po příjezdu do destinace. V další dny je pak možné sledovat jejich úsilí o pohodlné položení či posazení tak, aby jejich spálená místa co nejméně trpěla…

Můj případ to tedy rozhodně není… Ze sluníčka je mi špatně, před přímým svitem se většinou chráním pokrývkou hlavy nebo raději zůstávám ve stínu. Když už se pobytu na sluníčku nevyhnu, namažu se alespoň třicítkou, abych náhodou nedostala kopřivku.

Není divu, že jsem v den odjezdu patřila k nejbělejším účastníkům zájezdu. Vypadala jsem jako bych přijela právě včera. Můj syn mě utěšoval: „Mamko, nic si z toho nedělej, že seš bělka, my se ségrou jsme taky bělky“. Děti jsem pro jistotu mazala padesátkou.

Je teprve červenec, tak mám ještě šanci. S hadrem na hlavě a nižším faktorem možná zvládnu na zahradě při plení našich věčně zarostlých záhonů nachytat tolik bronzu, abych konečně ztratila odstín „olomoucký syreček“.

Jak jsem (ne)odjela na dovolenou

Po pěti letech strávených cestováním po vlastech českých jsme se s manželem odhodlali vyrazit s dětmi k moři. Já jsem manžela přesvědčovala už dlouho, ale jemu se moc nechtělo. Zvolil zajímavou zdržovací taktiku – když se schylovalo k dovolené, tak mě otěhotněl……Letos jsem už byla opatrnější, počet dětí se ustálil na počtu dvě a počet gravidních matek na nule:o)

Aby nám nebylo smutno, přibalili jsme dvě babičky, manželova bratra a jeho děti. Dědečci si raději užívali klidu domova a vymluvili se na péči o domácí flóru a faunu, než by se smažili s babičkami u moře.

Hledáním zájezdu pro 9 osob jsme strávili celý leden. Po večerech jsem na internetu procházela nabídky cestovek, přes den pak cestovky navštěvovala pro zjištění různých podrobností. Dětem jsme nechali včas zhotovit nové pasy, v našich pasech jsme zkontrolovali datum expirace. Připravili jsme si dlouhatáánský seznam věcí na dovolenou, sehnali odvoz na letiště, nakoupili a zařídili tisíc potřebných věcí. Tři dny před odjezdem nám řemeslníci dodělali střechu.

V den odjezdu jsem se pustila do horlivého balení, zatímco se manžel snažil děti držet ode mě dál, abych je nepřibalila do kufru také. V šest večer (měli jsme odlétat v noci) jen tak nakouknul do našich pasů, lehce zesinal, a pak se mě opatrně zeptal, jestli nevadí, když mám v pase jméno za svobodna. Udělalo se mi docela nevolno, protože jsem si vybavila medializované případy turistů, kteří bez pasu na dovolenou neodjeli. Naštěstí jsem po kontaktování cestovky zjistila, že na Kos (v Řecku) můžu cestovat i s občanským průkazem.

S manželem jsme si museli dát panáka, abychom se z toho šoku zase vzpamatovali. On si už chudák představoval, jak bude cestovat s dětmi beze mně, a já zase jak přijdu o svou vysněnou dovolenou.

Takže holky, místo letních oblečků si raději před cestou zkontrolujte pořádně pas, mohlo by se stát, že bez něj nikam neodjedete….

 

Bludná holanďanka

Zatímco někteří lidé se mohou pochlubit perfektním orientačním smyslem, já mám naprostý orientační nesmysl. Nebo bych to měla nazvat smysl pro dezorientaci?

Dnes jsem si udělala malý výlet do centra Prahy, abych navštívila dva obchody. Protože jsem na to měla celý den, tak jsem si řekla, že se trošku projdu a nenastoupím hned na MHD, která by mě zavezla přímo k cíli. V očekávání bloudění jsem si sebou vzala i knížečku s mapami. To se ukázalo zbytečné. Knížečka měla tak zvláštní formát a nahuštěné názvy ulic, že jsem vůbec nebyla schopná se v ní vyznat. A to ani když jsem jí točila ve směru hodinových ručiček.

Tak jsem si v duchu zkusila vybavit, kde asi cíl mé cesty může ležet a směle jsem vyrazila kupředu. Jako obvykle jsem se motala v kruhu, než jsem našla správnou cestu. Ta byla navíc asi 3x delší než jsem čekala. Podcenila jsem trošku přípravu a předpokládala jsem, že trefím po paměti, protože se přeci v centru „vyznám“ :)

Do cíle jsem nakonec dorazila, ale asi o 2 hodiny později než jsem čekala. Je fakt, že za to mohla i přestávka na oběd. Nakonec jedním z důvodů, proč jsem si dnes udělala výlet bylo, abych nemusela vařit. Oběd byl hnusný, naštěstí jsem si později spravila chuť v jedné příjemné cukrárně.

Bloudění mi vlastně moc nevadilo. Objevila jsem cestou spoustu zajímavých míst a pěkně jsem se prošla. Jestli náhodou za tím mým neustálým blouděním nestojí má záliba v pěší turistice. No, GPS si pořizovat nebudu.