Podle McDougalla jsme všichni zrozeni k běhu

Sdílejte:

Během pár dní jsem zhltla knížku, která mi ještě dlouho bude vězet v hlavě. Zrození k běhu od Christophera McDougalla je nejen příběhem novináře, který se chtěl i přes své zdravotní komplikace věnovat dálkovému běhu, ale zároveň příběhem člověka běžce. V knize se prolíná několik dějových linií, což vás na jednu stranu nutí být stále ve střehu, na druhou stranu přináší patřičné napětí a rozhodně se tak nenudíte.Zrozeni k běhu

Na první pohled se přitom nezdálo, že se bude jednat o takové fascinující dobrodružství. Muž středního věku (sám autor), miluje běhání, ale kvůli častým zraněním nemůže běhat tak často a daleko, jak by si přál. Lékaři mu nejsou schopni pomoci a doporučují mu buď různé léky, ortopedické pomůcky nebo se věnovat jinému sportu. McDougall se však nehodlá svého koníčku vzdát a zcela náhodou se dostane na stopu mexickým indiánům (Tarahumarové), pro které je běhání na dlouhé vzdálenosti samozřejmou součástí jejich života.

Paralelně s tímto příběhem se seznamujeme s několika příběhy běžců na dlouhé tratě z různých koutů naší planety. Jde o houževnaté muže a ženy, kteří každý den běhají desítky kilometrů a své síly měří v různých extrémních závodech. Mezi jinými zde byl příběh i Emila Zátopka, což každého patriota potěší. V druhé části knihy navíc přichází nečekané odhalení pocházející od několika vědců z amerických univerzit a jejich dalších spolupracovníků z jiných zemí. Homo Sapiens se podle nich stal dominantním živočiným druhem právě díky své schopnosti běhat na dlouhé tratě. Díky běhu si nejen dokázal zajistil obživu (uštvat zvířata), ale v souvislosti s během se rovněž rozvíjely jeho rozumové schopnosti (při pronásledování a stopování zvěře musel promýšlet různé strategie, aj.).

Zvláštní figurkou v tomto příběhu je Caballo Blanco, muž žijící mezi dvěma světy. Tím civilizovaným, z něhož vzešel, a světem Tarahumarů, kteří se s ním spřátelili a podělili se s ním o svá tajemství. Caballo žije jen během a jeho životním cílem je uspořádat závod na území indiánských přátel, kde by spolu změřili své síly nejlepší běžci z různých kultur. To se mu nakonec přes mnohé překážky podaří a právě líčení průběhu tohoto klání uzavírá celou knihu.
Z hlediska žánru je knížka obtížně zařaditelná, kdy se nachází někde na pomezí literatury faktu a reportáže, ale někdy je to skoro detektivka. To když se chceme konečně dozvědět, jak a proč lidé vlastně začali běhat (a také proč přestali). Na rozdíl od Murakamiho (O čem mluvím, když mluvím o běhání), nevidí McDougall v běhu jen tvrdou práci nohou, ale především radost a nadšení. Když člověk přijde na to, jak správně běhat, tak může být tato činnost stejně snadná a přirozená jako dýchání. Lidé podle něj ani nepotřebují žádné zvláštní vybavení v podobě speciální obuvi či potravinových doplňků, což se jim snaží namluvit reklamy nejrůznějších nadnárodních koncernů.
Nevím, jestli tato knížka osloví i „neběžce“, ale na mě zapůsobila velmi silně. Ne, že bych hned zahodila svoje boty do popelnice a vyrazila bosa do lesa na několik dní, ale vždycky jsem při čtení pocítila mravenčení v nohách a chuť vyběhnout za jakéhokoliv počasí. Běhání si teď užívám víc, než kdykoliv předtím.
Hodnocení 10/10
McDougall, Ch.: Zrozeni k běhu. Mladá fronta, 2011, 280 s.
Sdílejte:

6 odpovědí na “Podle McDougalla jsme všichni zrozeni k běhu”

  1. Je to pár dnů, co jsem četl podobný komentář na jiném blogu. Řekl jsem si, že si tu knihu pořídím k nadcházejícím vánocům. Po přečtení tvého názoru už je to jistota :-) .

    1. Doufám, že obdarováný si četbu užije tak jako já. To poznáš podle toho, že začne více nebo radostněji běhat :o)

  2. Naprosto s Vámi souhlasím, Lucie! Sama jsem knížku zhltla jedním dechem a pamatuji si, že jsem tenkrát nemohla vydržet až doléčím výron kotníku a budu moct zase obout boty. Brzy na to jsem si pořídila Vibram FiveFingers:)
    Bohužel se už skoro dva roky peru se zánětem okostic, na který podle všeho zabírá jen klid, vždycky tedy půl roku běhám, pak si musím dát dva měsíce pauzu a potom začít zase od začátku.
    U žádného jiného sportu nemám pocit takového naplnění jako u běhu. O to je ten můj „handicap“ mrzutější, ale jak říkají Monty Python: Always look on the bright side of life… Mohlo by být i hůř:)

    Tak ať Vám to běhá!

    1. Moc díky Barboro za pěkný komentář. Já už jsem taky jednou neodolala a při běhu v lese jsem sundala boty. Byl to naprosto fantastický pocit. Už jsem se začala poohlížet po nějakých minimalistických botách, ale dosti váhám, protože moje nohy nejsou úplně ideální (ploché, aj. aj.). Přeju Vám, ať se brzo uzdravíte a můžete zase začít běhat. Kdyby to nešlo, chůze je taky fajn:o)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *