Když jsem byla malá, tak jsme s klukama lítali venku společně ve velkém chumlu. 
Tenkrát ani nebylo možné rozeznat holčičky od chlapečků (mě naposledy řekli chlapče, když mi bylo 14). Od určitého věku se holky klukům začali vzdalovat a na základce už to nebylo jen tak mít nějakého kámoše, protože by z toho hnedka byly nějaké řeči. Na střední už jsme se klukama kamarádit samozřejmě nechtěly, protože už nám šlo o něco jiného.
Na vysoké se „kamarádění s klukama“ blýskalo na lepší časy. Chodili jsme společně pařit do klubů a hrát karty do hospody. Měli jsme partičky a pořádali i různé zábavy na koleji, o prázdninách sem tam nějaký čundr. Je fakt, že ta kamarádství často přerostla v něco víc.
Mého nejlepšího kamaráda jsem si vzala za muže, a to asi po sedmi letech od našeho prvního setkání. Já jsem čekala až mu dorostou fousy a stane se z něj pořádný chlap, on zase než se trochu vyřádím, abych se mnou nemusel nikam moc chodit a jezdit:o)
Tak se mi zdá, že kamarádství s muži moc nefunguje. V případě, že jsou nám nesympatičtí, tak se našimi dobrými kamarády ani nestanou. Pokud je nám nějaký chlap sympatický, rády se s ním skamarádíme, ale tajně doufáme, že začne fungovat přísloví „Kamarád taky rád“ …. To tedy platí ve fázi hledání nějakého vhodného protějšku. Když už nějaký protějšek doma máme a jsme s ním spokojené, dáváme si raději na „kamarády“ bacha.