Archiv rubriky: Neblázníme

Kde jsou ty doby, kdy rodiny žily hezky pohromadě, babičky byly v padesáti v důchodu a mohly tak hlídat vnoučata (pokud chtěly). Dnes nás od našich rodičů dělí desítky i stovky kilometrů, navíc ještě často pracují, takže si o nějakém hlídání můžeme nechat jen zdát. Tak tomu je i u nás, děti mají babičky 150 a 250 kilometrů daleko. Moje mamka chodí ještě do práce a manželova maminka má na starosti hospodářství, manžela a rodiče.

Když jsem tak po narození syna potřebovala něco zařídit a později chtěla začít pracovat na částečný (opravdu miniaturní) úvazek, museli jsme se s manželem spolehnout převážně sami na sebe. Manžel si snížil úvazek v práci na 4 dny v týdnu a staral se o syna, když jsem chodila do práce a psala disertační práci. Na chůvu jsme tehdy neměli peníze, navíc pro nás tenkrát bylo nepřijatelné, aby se o syna staral někdo cizí.

Po narození dcery jsem zůstala s dětmi doma. Přestěhovali jsme se do domu na kraji Prahy a syna nám do státní školky nevzali. Po půl roce pak začal chodit do soukromé alespoň na jeden den v týdnu, aby si zvykl na kolektiv a také proto, že jsem s dcerou chtěla chodit plavat. Na více dní jsem nechtěla, protože jsem se bála, aby malá nebyla moc nemocná a také jsem chtěla, aby si na sebe se synem zvykli. Další rok už Fandu naštěstí do státní školky vzali a nám se dost ulevilo. Už potřeboval kolektiv jako sůl a doma se nudil. Já už docela také, takže jsem si našla vzdělávací kurz pro maminky, co chtějí začít podnikat. Po dlouhém váhání jsem našla pro Anušku chůvu na jeden den v týdnu, aby nemusel pořád hlídat manžel. Bylo to naprosto bez problémů, malá si na naší hlídací tetu zvykla a měla ji moc ráda (a ona ji také).

Do podnikání jsem se nakonec nepustila, ale jak jsem už několikrát napsala, rozhodla jsem se vrátit do zaměstnání. S manželem jsme se shodli, že bychom mohli zkusit Andulku poslat do školky, protože byla na svůj věk 2 roky a 3 měsíce hodně samostatná (v jídle, oblékání i hygieně). Naštěstí jsem na druhou soukromou školku v naší obci dostala hodně dobré reference od dvou maminek, takže to pro nás nebyl krok do neznáma. Malá začala postupně, nejdřív dopoledne, pak několik měsíců dva dny v týdnu a poslední měsíc chodí na tři celé dny. Někdy se to neobešlo bez drobných protestů, ale nic co by nespravil gumový medvídek na cestu :)

Takže co z toho plyne? Školky se nemusíte bát ani u mladších dětí (pokud jsou samostatné a nejsou moc přecitlivělé). Dnes naopak lituji, že jsem syna neposlala do školky dříve na více dní v týdnu, určitě by lépe zvládl socializaci a já v jeho pěti letech nemusela řešit, jestli kvůli slabším sociálním kompetencím nemáme odložit školní docházku.

Co se týče finanční stránky, tady jsou to vcelku jednoduché počty:

• pokud je manžel ochotný, v jeho práci to dovolí a finančně vás to nezruinuje, může hlídat on (bude mít o něco nižší mzdu),
• chůva vyjde cca na 70 – 200 Kč/hod (podle toho co jsem slyšela), nejlevnější bývají maminky na mateřské, co si ke svým dětem přiberou to vaše, nejdražší asi chůvy přes agentury,
• školky v našem okolí stojí mezi 6 000 – 15 000 na měsíc (ale slyšela jsem i o mnohem dražších),
• další levnější alternativou mohou být mateřská centra, kde bývají hlídací koutky (cca 300 kč za dopoledne), tam jsem původně chtěla dceru umístit, ale 3 dopoledne mi nestačily (nic bych za tu dobu nestihla), navíc tam byly výrazně horší hygienické podmínky než ve školce.

Tak jak tak, je dobré dát na reference.

Naše obě děti milovaly své dudánky a cumlaly je ještě dlouho po druhém roce života. Podařilo se nám to omezit jenom na spaní, ale stejně jsme jednoho dne museli našim drahouškům dudlíky zabavit. Nelíbí se mi děti oblbovat různými historkami nebo jim dudání znechucovat namáčením dudlíku do hořčice a podobně. To nefunguje ani u dudlíku ani u cumlání palce. Já jsem si cucala palec ještě v pubertě a historky o tom, že se kvůli tomu nevdám, mě nechávaly naprosto chladnou. Přestala jsem sama od sebe. Moje zuby to přežily v ucházejícím tvaru a já se šťastně vdala za chlapíka s krásnými velkými zuby :)

U syna proběhlo „oddudlíkování“ velmi jednoduše. Nejdřív jsme omezili dudlíka jen na spaní, pak ho asi ve dvou a půl sám hodil do koše. Je fakt, že od té doby po obědě nespal, protože ho nic neuklidnilo jako dudlík.

S dcerou to bylo složitější, dudánka vyžadovala nejen na spaní, ale často i během dne. V noci se pak často budila a uklidnil ji zas jen její dudánek. Dlouho se mi nechtělo jí ho brát, protože i tak naše noci bývaly kritické (a stále jsou). Před čtrnácti dny jsem se odhodlala, dudlíka vyhodila a obdarovala ji barbínou, aby měla nějakou potěchu při absťáku.

Samozřejmě, že jsme hned večer zjistili, že odškodné nefunguje. Dcera po mě hodila princeznu a požadovala zpátky dudánka. Musela jsem ji uspat v náručí a přes den si trošku poplakala. Další dny už zvládla usnout sama, i když jsem jí vždycky musela chvíli uklidňovat. Pořád jsem jí dokola říkala, že je krásná holčička, má krásné zoubky a nechceme, aby nám je dudánek pokřivil. Pořád jsme mazlili, chovali, občas zpívali.
Máme za sebou čtrnáct dní. První týden se jí po dudánkovi ještě zastesklo, ale tento týden už si na něj ani nevzpomněla.

Takže se nebojte a huráá do toho :)

Kdo nemá malé děti, těší se večer do postele, jak se vyspí a krásně si
odpočne. Já když uléhám, přemýšlím, které z dětí mě navštíví, v kolik
hodin, jak dlouho zase nebude moci usnout a kam před ním uteču. Tento
zoufalý stav měl svůj vývoj.

Když se syn narodil, nějakou dobu se nám dařilo hájit manželské lože.
Syn spal v dětské postýlce v ložnici a jen občas se mezi nás vloudil.
Děti jsou však nesmírně záludná stvoření, a tak se z občas stávalo
často, a z často vždycky. v ranních hodinách se mezi námi kroutil jako
červík a uspával se tím, že se mi hrabal ve vlasech (vlásenkář). V
jeho dvou a půl letech se nám ho naštěstí podařilo odsunout do
vlastního pokoje. Protože se mu moc líbila jeho nová zvýšená postel,
jeho okupace skončila.

Pak jsme se přestěhovali do domu s několikadenním miminkem. Já s malou
jsem obsadila ložnici, manžel spočinul blaženě v pracovně, aby se
alespoň jeden z nás vyspal. Já jsem vstávala k naší micince a manžel k
synovi, který už ho naštěstí moc nepotřeboval. Z nějakého neznámého
důvodu, se malá ráda uspávala hlazením cizího (tedy mého) krku. Dokud
byla malinká, bylo to ještě snesitelné. Nicméně s rostoucí silou
stisku člověk riskoval každodenní uškrcení (zrkátka krkomila). Naší
malé se samozřejmě ve velké posteli moc líbilo a v dětské postýlce
snad nikdy nespala. Asi ve dvou letech jsme ji nastěhovali do její
vlastní velké postele do dětského pokoje k synovi a zase se těšili na
společnou ložnici.

Ze začátku se celkem dařilo, ale po nějaké době se k nám malá začala
vracet. To se takhle v noci vzbudíte a vedle vás stojí malé bílé
strašidýlko a vy zjistíte, že je to vaše dítě. Nastěhuje se do postele
a jde vám po krku. Většinou to dopadne tak, že micka okoupuje mojí
půli postele, já to vzdávám a jdu si lehnout do postele její. Když se
stane, že zavalí manžela, prchá pro změnu on.

Nejraději mám takové noci, kdy nejdřív přijde jedno dítě, že se bojí.
Když pak šťastně všichni tři znovu usneme, přijde druhé, že se
počůralo. Pak se zmáčkneme jako sardinky a ráno na šťastné děti
mžouráme zalepenýma očima. Stejně postižená kamarádka mě vždy utěšuje:
„V patnácti s námi už chtít spát nebudou.“ A já na to: „Jen aby už
nechtěli spát s někým jiným.“ :o)

Dříve jsem mívala pocit, že tok energie a informací je mezi mnou a dětmi pouze jednostranný. Pak jsem si ale uvědomila, do jaké míry vychovávají děti mě. Vlastně ze mě dělají „lepšího člověka“.

Co jsem se od dětí naučila nebo možná co mě děti odnaučily?

• Nepoužívat sprostá slova – moje babička mluvila, jak jí zobák narostl a já dost často také. Když ale dcera v necelých dvou letech rozhazovala hračky a křičela u toho dopulele dopulele nebo když do těchto končin poslal syn svojí sestřičku i mě, tak jsem si začala dávat větší pozor na pusu.
• Slušné způsoby – poprosit, pozdravit, poděkovat – po dětech jen těžko můžu chtít něco, co sama nedělám doma i venku.
• Čtení při jídle – když jsme dětem u jídla zakázali hračky, museli jsme se sami vzdát čtení časopisů a knížek při jídle. Ještě nás čeká čtení na záchodě, protože naše princezna si tam začíná budovat knihovnu a každé čůrání pak trvá 20 minut.
• Důslednost – tak to je nejtvrdší oříšek. Neznamená to jen trvat na dodržování určitých pravidel, ale také neslibovat/nevyhrožovat něčím, co nejsme schopní dodržet.
• Pořádek – musela jsem se naučit pořádně uklízet každou věc na své místo, aby se to mohly naučit i naše děti.
• Radovat se z maličkostí a užívat si každého dne (hlavně když se nejde do školky :o)
• Sebeláska – když dcera při pohledu do zrcadla řekne: „To jsem ale kasavice.“, tak si říkám, že se to musím také naučit.

Také jsem si uvědomila, že jsme se díky příchodu dětí do našeho života začali více scházet s dalšími rodinami a také našli společnou řeč s našimi bližními (děti jsou vděčné téma hovoru).

Včera jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata do jedné neziskovky, kde jsem se ucházela o místo. Hodně mě to potěšilo, protože jsem se už nějakou dobu porozhlížela po zaměstnání na půl úvazku, které by odpovídalo mým představám a kvalifikaci. Nakonec to byla hned druhá společnost, do které jsem poslala svůj životopis. Výběr probíhal ve dvou kolech. V prvním klasický pohovor (takové ty legrace o silných a slabých stránkách), ve druhém kole to už bylo náročnější, protože jsem řešila případovou studii a prezentovala připravenou přednášku. Nenechala jsem naštěstí nic náhodě a pečlivě jsem se připravila, abych ze sebe mohla mít dobrý pocit, i kdyby mě nevzali.

Dlouho jsem se samozřejmě rozmýšlela, jestli ještě není na návrat do práce brzo. Synovi je 5, dceři 2,5 roku a teprve od září začala chodit na dva dny do soukromé školky. Babičky máme daleko, takže si musíme vystačit s manželem sami, pokud tedy nebudeme chtít angažovat ještě chůvu. Nakonec jsem se rozhodla práci vzít, protože už jsem začala vykazovat silné abstinenční příznaky matek, které již potřebují nějakou tu dávku pracovní aktivity.

Jak se to projevuje? Docela zvláštně, někdy by vás sotva napadlo, že to může souviset s absencí pracovního uplatnění.

• žena manželovi vyčítá, že chodí do práce odpočívat, zatímco ona trčí doma,
• žena se zabývá malichernostmi, je na partnera i děti protivná, protože nemá čím by zaměstnala svoje mozkové závity,
• kosmetické procedury se zredukovaly na používání krému na ruce, občasné vytrhání obočí, případně holení nohou (pokud se tedy zrovna chystá do bazénu),
• šatník ženy obsahuje především outdoorové oblečení vhodné pro pobyt s dětmi venku, lodičky a kostýmy jsou někde hluboko v šatníku a navíc už stejně dávno vyšly z módy,
• žena ujíždí na sociálních sítích a rozesílá denně spoustu mejlů svým známým, protože jí chybí sociální kontakt, nebo…
• …domácnost je plná jejích kamarádek s dětmi, aby holkám ten čas lépe utíkal,
• žena pokukuje po cizích chlapech nebo s nimi čile koresponduje, ne nutně kvůli mimomanželskému dobrodružství, ale prostě proto, aby si zase připadala jako ženská, od manžela ani dětí se nějakých lichotek sotva dočká,
• žena je posedlá alternativními proudy výživy i výchovy dětí a snaží se o jejich prospěšnosti přesvědčit své blízké okolí,
• žena vyhledává a navštěvuje neustále nějaké vzdělávací a výcvikové kurzy, ať už o věření, výchově dětí, seberozvoji, aj.

Pozn.: Různé příznaky jsem pozorovala u sebe i v blízkém okolí. Pokud vás napadne něco dalšího, ráda dodám :o)

Za půl roku sem napíšu, jestli chození do práce přispěje k větší spokojenosti mojí, popř. rodiny. Moji bližní samozřejmě úplně nadšení nejsou, protože jim bude chybět jejich „servisní jednotka“, vždy připravená plnit jejich přání. Ale tím se rozhodně nenechám odradit :o)