Jak udržet děti večer v jejich postýlkách? Zkuste pusinkovou hru

My ji praktikujeme už více než týden a funguje velmi dobře (děti 2,5 a 5 let).

V čem hra spočívá?

Dětem přečtu pohádku, řeknu uspávačku (taková naše vymyšlená povídanka), zhasnu a každý dostane několik pusinek. Pak jim hned řeknu, že musí zůstat v postýlkách, aby mohli dostat dalších 5 pusinek.

Kdo zůstane aspoň 5 minut, tak 5 pusinek dostane, kdo vyleze nedostane žádnou. spici_diteZa pět minut za nimi zajdu a opusinkuju je, za dalších 5 minut ještě jednou, a pak už to většinou není potřeba, protože usnou.

První dny ještě vylézaly, ale poslední dny už jen hezky tiše leží a čekají. Tak se mi zdá, že občas to jde po dobrém lépe než po zlém :o)

Běžkyně, běhna nebo běžka?

Když jsem dneska ráno čekala, než pořádně vyleze oskar (sluneční kotouč), abych si mohla jít zaběhat, tak jsem se zamyslela nad tím, jaká zajímavá spojení a tvary čeština se slovem běhat nabízí.běhna

Běhat, lítat, chodit po doktorech – no to asi podle aktuální diagnózy.

Běhat za chlapama – žena přestává být běžkyní a začíná být běhnou, v zimě ještě může běžet na běžkách.

Běhat za ženskýma – muž přestává být běžec a začíná být borec, kanec nebo k..k.

Čas běží nebo se plouží – podle toho jestli jsme na dovolené nebo na otravné schůzi v práci.

Na pivo zásadně chodíme, a to i když do hospody dojedeme autem, na kole nebo doběhneme.

Běháme na záchod, když to přeženeme s konzumací letního ovoce – dostaneme běhavku.

Hodně lidí říká, že musí už běžet na vlak/autobus, ale kdybyste je potkali, tak ten jejich podivný pohyb plný přískoků a funění během nenazvete.

Běhat chodíme – nemůžeme říct, že jen běháme, protože by nebylo jasné jestli po doktorech, na záchod nebo za chlapama :o)

Určitě by vás napadlo spoustu dalších zajímavých spojení, tohle byla jen taková malá duševní rozcvička po ránu.

Tak já běžím (do lesa).

 

V žáru lásky (neopětované)

amorNe vždy se podaří Amorovi zasáhnout svým šípem obě srdce milenců. Někdy trefí jen jednoho, který pak vzplane láskou k milované osobně, aniž ta by jeho city opětovala.

Tato situace je žádoucí možná tak u básníků, spisovatelů či zpěváků, pro které představuje neopětovaná láska jeden z ústředních motivů jejich tvorby. V praktickém životě je tento jev spíše nežádoucí a strastiplný pro obě strany této milostné nerovnice. Zamilovaný:

  • trpí jak zvíře, zatímco objekt jeho lásky se musí vypořádávat se záplavou jeho citů,
  • prahne po přítomnosti milované osoby, aniž ta by o to příliš stála,
  • pod průhlednými záminkami se snaží s milovanou osobou setkat,
  • při jejím příchodu se mu rozsvítí oči, vrhá se na ni a pokouší se navázat fyzický kontakt,
  • upírá na ni svůj žádostivý pohled „psí oči“ a je vděčný za jakýkoliv projev náklonnosti,
  • nestydí  se dokonce ani poškodit oděv milované osoby v příslibu dalších hrátek.

Toto jsem zažila na vlastní kůži a nebylo mi to zrovna příjemné. Zamiloval se do mě pes manželových rodičů.

 

 

 

Můžou se holky kamarádit s klukama?

Když jsem byla malá, tak jsme s klukama lítali venku společně ve velkém chumlu. Holka a klukTenkrát ani nebylo možné rozeznat holčičky od chlapečků (mě naposledy řekli chlapče, když mi bylo 14). Od určitého věku se holky klukům začali vzdalovat a na základce už to nebylo jen tak mít nějakého kámoše, protože by z toho hnedka byly nějaké řeči. Na střední už jsme se klukama kamarádit samozřejmě nechtěly, protože už nám šlo o něco jiného.

Na vysoké se „kamarádění s klukama“ blýskalo na lepší časy. Chodili jsme společně pařit do klubů a hrát karty do hospody. Měli jsme partičky a pořádali i různé zábavy na koleji, o prázdninách sem tam nějaký čundr. Je fakt, že ta kamarádství často přerostla v něco víc.

Mého nejlepšího kamaráda jsem si vzala za muže, a to asi po sedmi letech od našeho prvního setkání. Já jsem čekala až mu dorostou fousy a stane se z něj pořádný chlap, on zase než se trochu vyřádím, abych se mnou nemusel nikam moc chodit a jezdit:o)

Tak se mi zdá, že kamarádství s muži moc nefunguje. V případě, že jsou nám nesympatičtí, tak se našimi dobrými kamarády ani nestanou. Pokud je nám nějaký chlap sympatický, rády se s ním skamarádíme, ale tajně doufáme, že začne fungovat přísloví „Kamarád taky rád“ …. To tedy platí ve fázi hledání nějakého vhodného protějšku. Když už nějaký protějšek doma máme a jsme s ním spokojené, dáváme si raději na „kamarády“ bacha.

Knížky pro děti

Naše děti už od raného věku milují knížky. V miminkovském věku jsme se prokousávali leporely, pak už přišly na řadu knížky s básničkami, krátkými pohádkami a teď už zvládnou i náročnější čtivo. Před více než rokem jsme se zaregistrovali do knihovny, protože při tom kvantu knih, které přečteme by nám byl za chvíli náš domek malý.

Které knížky se nám líbily?

Leporela:

  • Jsi tam myšáčku?
  • Kdo se tady schovává?
  • Dudek, A.: Jede, jede mašinkaJede, jede mašinka
  • Kočička, Pejsek, Prasátko
  • Žluté kuřátko
  • Pechová, L: Nejmilejší písničky
  • Obchodní dům
  • Vodňanaský, J., Pechová,L: Když jde malý bobr spát; Když má bobr dobrý denKdyž jde malý bobr spát
  • Finn, R.: Skotačení s mašinkou

Knížky s básničkami a říkankami:

  • Žáček, J.: Kamarádi zvířátka
  • Erlbruch, W.: O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavuRozpustilé básničky pro malé dětské ručičky
  • Gebhartová, V.: Říkadla a hry pro nejmenší
  • Suchá, R.: Rozpustilé básničky pro malé dětské ručičky; Veršované rozcvičky pro malé kluky holčičky; Šikovné básničky pro kluky a holčičky

Knížky s příběhy a pohádkami pro předškoláky:

  • Čechura, R., Šalamoun, J.: Maxipes Fík (nejhezčí je starodávné vydání po manželovi, ty novější už nejsou tak pěkné)
  • Jak krtek ke kalhotkám přišelČtvrtek, V.: Pohádky z pařezové chaloupky
  • Miller, Z.: Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a sněhulák, Krtek a vánoce, Krtek a orel (a všechny další knihy o krtkovi)
  • Sekora, O.: Ferdův slabikář (a další knížky o Ferdovi)
  • Teisinger, P., Teisingerová, Z.: Človíčkova dobrodružství; Človíčkova dobrodružství a nové objevy
  • Kratochvíl, M.: Modrý poťouch; Strašibraši; Kočkopes Kvído
  • Janouchová, K., Lindmanová, M.: Jak jsem přišel na světModrý poťouch
  • Nesbø, J.: Doktor Proktor a prdící prášek
  • Svěrák, J.: Kuky se vrací

Posledních asi pět knížek je vhodných možná spíš pro školáky, ale našim dětem se moc líbily.

 

Jak si užít dovolenou s dětmi u moře

Před několika dny jsme se vrátili z dovolené u moře, kterou jsme strávili na jednom z řeckých ostrovů. Obohatili jsme se zde o několik cenných poznatků, které bych ráda předala dalším rodičům odhodlaným vyrazit s malými dětmi k moři.

Jak přežít, resp. užít si dovolenou s dětmi u moře?

1. Přibalte si kamarády nebo příbuzné
Jestli nechcete celou dovolenou trávit tím, že budete svým dětem vymýšlet zábavu a hlídat je na každém kroku, určitě přibalte babičky nebo své kamarády. Toto doporučuji samozřejmě pouze v případě, že nebydlíte s tchyní či maminkou ve společné domácnosti a s kamarády se nevídáte každý druhý den. To by pak velmi brzo hrozila ponorková nemoc. Byli jsme již na několika dovolených se spřátelenou rodinou s podobně starými dětmi, letos pak s oběma babičkami, bratrem manžela a jeho dětmi. Rozhodně jsme se nenudili a pomoc babiček jsme při všech těch manévrech během cestování a stravování velmi ocenili.

2. Dopřejte si siestu
Hned první den po příjezdu jsme děti po obědě nahnali do pelechu a dali jsme si pěkně po obědě šlofíka. Nejenže jsme nemuseli vymýšlet program na celé horké odpoledne, kdy se kvůli vedru stejně nedalo nic moc dělat, ale ještě jsme načerpali síly na večer. Je fakt, že pak děti chodily spát později, ale v hotelu byla organizována pro děti večer zábava, takže to pro nás nebyl žádný velký problém.

3. Přibalte dobré čtení, pár oblíbených hraček, popř. tablet
Během cestování letadlem a dále autobusem často nastaly chvíle, kdy se děti začaly nudit a my jsme neměli moc sil jim vymýšlet nějakou zábavu. Na to se nám výborně osvědčil levný tablet, co jsme před časem koupili z druhé ruky. Na pokoji si pak děti rády prohlížely malé útlé knížečky, které se mi podařilo koupit v nějaké akci v Lidlu, případně si prohrabávaly svoje poklady.

4. Najděte si čas pro sebe
Malý hotelový pokoj moc místa na odpočinek od dětí a drahé polovičky nenabízí. Já jsem si proto ráda každé ráno přivstala, abych se na pláži prošla a pokochala se východem slunce. Manžel s dětmi zatím klidně chrupali, takže mě nikdo nepostrádal. Babičky jsme zase každý večer poslali na drink, aby si mohly spolu pokrafat a postěžovat si, jak je přetěžujeme:o) Osvědčilo se nám také, že jsme neměli nějaký velký společný pokoj, ale tři samostatné pokoje. Každý tak mohl odpočívat a vyspávat, jak se mu hodilo.

5. Nepřehánějte to se sportem
Doma jsme s manželem optimisticky přibalili do kufru boty na běhání, na místě jsem je pak využila pouze 2x. Jednak bylo strašné vedro, jednak naše destinace ani nenabízela žádnou vhodnou trastu. Tak jsem si řekla, že si alespoň konečně pořádně zaplavu. Celkem se mi dařilo každý den nasbírat pár stovek metrů, než jsem si v bazénu nepříjemně pohla se zádama, když jsem předstírala, že umím plavat znak. Naštěstí se mi podařilo záda rozhýbat. Vzpomněla jsem si pak na mého otce, který každou dovolenou trávil pod prášky, protože se hned první dny vehementně zapojil do tenisových a dalších zápasů. Jednou zase vyrazil z pobřeží Olympské riviéry pěšky na Olymp – vrátil se až druhý den s napuchlými koleny a slezlými nehty na nohách. Zbytek dovolené se pak nemohl ani ohnout pro pivo do lednice.

6. Nedávejte dětem v letadle bonbóny
Při zpáteční cestě letadlem jsem se radovala, že děti dovolenou přežily ve zdraví. Má obezřetnost polevila a dovolila jsem naší dvouleté princezně, aby si vzala od letušky velký cucací bonbon jako ostatní pasažéři. Dceři bonbon zaskočil a začala šíleně křičet. Naštěstí ho spolkla a ne vdechla, což by mohlo dopadnout velmi špatně.

Určitě by se našlo spoustu dalších rád, ale něco si nechám zase napříště.

Podprda

Podprsenka je úžasný vynález. Dokáže vyčarovat ladné křivky i tam, kde se příroda zrovna nepředala, a udržet naše poklady v patřičných mezích, pokud byla příroda štědrá až moc. Kapitola sama pro sebe jsou podprsenky sportovní, které naše vnady hezky hlídají, aby nám při sportu nepřekážely.

Doposavad jsem disponovala modely, které se hezky vzadu rozepínaly, takže při oblékání ani svlékání nebyl problém. Nedávno jsem si pořídila jiný typ, který je nutné natáhnout přes hlavu. Což o to, tam to jde dobře, ale zpátky je to horší.

Předevčírem jsem si vyběhla a pěkně jsem si dala do těla. Po návratu domů jsem si chtěla dát sprchu a zjistila jsem, že to nebude jen tak. Při svlékání propoceného prádla, se mi podprsenka zasekla v naprosto špatné poloze. Hezky mi v ní uvízly vzpažené ruce i s hlavou a nešlo to ani tam ani zpět.

Manžel je stále s dětmi u babičky, takže jsem v tom zůstala sama. Už mi hrozilo, že budu muset o pomoc požádat řemeslníky, kteří nám spravují střechu. Naštěstí se mi nakonec podařilo z podprsenkové pasti vyváznout. Docela se mi ulevilo, ještě by to ti chlapíci mohli považovat za vícepráce a účtovat si vícenáklady:o)

Hovínko

Miluju písničku Zabili, zabili z muzikálu Balada pro banditu a nesnáším utírání synova zadku. Jak to spolu souvisí?

Pro eliminaci nelibých pocitů při této činnosti jsem si začala prozpěvovat písničku, která mi v tu chvíli prolétla hlavou:

Bylo tu, není tu, hovínko na zadku,

hledali jsme všudéé, kdepak asi budéé,

bylo tu. není tu.

Když si k tomu domyslíte melodii původní písničky, tak hned rozpoznáte, jaký je to šlágr. I syna ten popěvek nadchnul. Zpíval ho cestou do školky i ze školky. Doma se mi pochlubil, že ho zazpíval i svým kamarádům, a prý s ní sklidil velký úspěch. V tu chvíli jsem doufala, že u toho nebyla paní učitelka.

Asi by píseň zpíval dodnes, kdybych mu to nezatrhla. Stálo mě to asi 5 lentilek na úplatcích.

 

Útoky zvířeny

Nejsem žádnou velkou milovnicí zvířat. Nejraději mám ta zvířátka, která bydlí u babičky (tchýně) – nemusíme se o ně starat a přitom si je děti užijí. Vymlouvám se na to, že mě v dětství napadl pes, ale ve skutečnosti se ty špinavé smrdící potvůrky neslučují s mou hygienickou fóbií.

Náš bývalý byt mi v tomto poskytoval dokonalé útočiště, byl v jedenáctém patře, takže tam nedolétla ani moucha. S domem to je již horší. O mravenečcích jsem se již zmínila, ti se vyskytují jen asi 2 – 3 týdny v roce a naštěstí nám nelezou moc do jídla. Mezi stálé obyvatele domku patří i pavoučci. Arachnofobií netrpím, takže je klidně vlastnoručně vymetám a posílám do věčných lovišť. Jenom se mi moc nezamlouvá, že po několikadenní nepřítomnosti se člověk po příchodu domů musí pavučinkami občas prodírat.

Na půdě se nám zabydleli nějací hlodavci. Nevím jestli to byly kuny nebo veverky, ale dělaly tam pěkný rámus. Když jsem jednou večer chtěla po manželovi, aby je šel ulovit, tak to odmítl. Určitě tam prý budou čekat zrovna na to, až je chytne a zařízne. Řemeslníci objevili na půdě 3 velká hnízda z mechu a zjistili, že sežraly spoustu izolace. Slibují však, že by po rekonstrukci už na půdu ty potvůrky lézt neměly.

Ve zvonku se nám zabydlely vosy, možná proto moc lidí zvonek nepoužívá. Manžel je sice trošku postříkal, ale asi na ně sprej na mravence moc nezabírá. Zvonek teď vydává celý den takový lehký zvonivý zvuk. Místo likvidace vosího hnízda jsem raději vyvěsila sluchátko domácího telefonu, aby ten zvuk nebyl slyšet.

Za chvíli si asi otevřeme zverimex.

Život v lůně přírody

Jedním z důvodů, proč se lidé stěhují z centra města na periferii nebo na vesnici, je jejich zidealizovaná představa o životě blíže přírody. Po letech strávených na sídlišti chtějí dětem a sobě dopřát nefalšovanou divočinu, kterou si někteří představují jako pár tůjí na zahradě, jiní jako život na odlehlém místě bez civilizace. První skupinka skončí v satelitu na předměstí v řadovém domku s 200 metry čtverečními pozemku, druhá si opraví chalupu od babičky v podkrkonoší. Pak je tu hodně početná skupinka, která hledá něco mezi tím.

Jak jsem uvedla v jednom z dřívějších článků i my jsme zatoužili po trošce zeleně a větším klidu a přestěhovali jsme se z jednoho pražského sídliště do jedné z okrajových pražských čtvrtí. Náš domek ani pozemek nejsou zrovna velké, ale nadchnula nás blízkost lesa (asi 30 m) a množství vzrostlých stromů na zahradě.

Hned první dny po nastěhování jsme zjistili, co život „v lůně přírody“ obnáší. Náš obývák a kuchyň se proměnily v mraveniště. Okna byla obsypaná černými okřídlenými mravenci asi centimetr velikými, které jsme nikdy v životě neviděli. Zkoušeli jsme na ně všechny prostředky, které jsme vygooglili na internetu, ale nic nezabíralo. Každé ráno se tak opakoval vraždící ritual, kdy jeden z nás asi deset minut vyvražďoval v přízemí mravence, než mohl zbytek rodiny sejít dolů (a případně dorazit zbylé bojovníky). Po třech týdnech marného boje mravenci zmizeli a objevili se zase další rok ve stejnou dobu. Letos už mi skoro nevadili. Jednak jsem si zvykla, a jednak okupovali jen technickou místnost.

Dobré také je, že se naše i děti teď nebojí lezoucího hmyzu a jsou schopné nevítané mravenečky vlastnoručně zlikvidovat. Když dvouletá dcerka sedící na dětské židli kníkala: „Mavenecet, bojim, bojim“, starší syn hrdinsky přiskočil a svými bačkůrkami potvůrku zlikvidoval. Pak řekl sestřičce: „Neboj,  už je tuhej.“ A ona: „Uz nebojim, mavenecet tuhej“. A aby do příštího léta nevyšli ze cviku, manžel jim na tablet nahrál hru spočívající v mačkání mravenečku prstíkem.