Archiv rubriky: Žijeme

Dříve jsem mívala pocit, že tok energie a informací je mezi mnou a dětmi pouze jednostranný. Pak jsem si ale uvědomila, do jaké míry vychovávají děti mě. Vlastně ze mě dělají „lepšího člověka“.

Co jsem se od dětí naučila nebo možná co mě děti odnaučily?

• Nepoužívat sprostá slova – moje babička mluvila, jak jí zobák narostl a já dost často také. Když ale dcera v necelých dvou letech rozhazovala hračky a křičela u toho dopulele dopulele nebo když do těchto končin poslal syn svojí sestřičku i mě, tak jsem si začala dávat větší pozor na pusu.
• Slušné způsoby – poprosit, pozdravit, poděkovat – po dětech jen těžko můžu chtít něco, co sama nedělám doma i venku.
• Čtení při jídle – když jsme dětem u jídla zakázali hračky, museli jsme se sami vzdát čtení časopisů a knížek při jídle. Ještě nás čeká čtení na záchodě, protože naše princezna si tam začíná budovat knihovnu a každé čůrání pak trvá 20 minut.
• Důslednost – tak to je nejtvrdší oříšek. Neznamená to jen trvat na dodržování určitých pravidel, ale také neslibovat/nevyhrožovat něčím, co nejsme schopní dodržet.
• Pořádek – musela jsem se naučit pořádně uklízet každou věc na své místo, aby se to mohly naučit i naše děti.
• Radovat se z maličkostí a užívat si každého dne (hlavně když se nejde do školky :o)
• Sebeláska – když dcera při pohledu do zrcadla řekne: „To jsem ale kasavice.“, tak si říkám, že se to musím také naučit.

Také jsem si uvědomila, že jsme se díky příchodu dětí do našeho života začali více scházet s dalšími rodinami a také našli společnou řeč s našimi bližními (děti jsou vděčné téma hovoru).

Včera jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata do jedné neziskovky, kde jsem se ucházela o místo. Hodně mě to potěšilo, protože jsem se už nějakou dobu porozhlížela po zaměstnání na půl úvazku, které by odpovídalo mým představám a kvalifikaci. Nakonec to byla hned druhá společnost, do které jsem poslala svůj životopis. Výběr probíhal ve dvou kolech. V prvním klasický pohovor (takové ty legrace o silných a slabých stránkách), ve druhém kole to už bylo náročnější, protože jsem řešila případovou studii a prezentovala připravenou přednášku. Nenechala jsem naštěstí nic náhodě a pečlivě jsem se připravila, abych ze sebe mohla mít dobrý pocit, i kdyby mě nevzali.

Dlouho jsem se samozřejmě rozmýšlela, jestli ještě není na návrat do práce brzo. Synovi je 5, dceři 2,5 roku a teprve od září začala chodit na dva dny do soukromé školky. Babičky máme daleko, takže si musíme vystačit s manželem sami, pokud tedy nebudeme chtít angažovat ještě chůvu. Nakonec jsem se rozhodla práci vzít, protože už jsem začala vykazovat silné abstinenční příznaky matek, které již potřebují nějakou tu dávku pracovní aktivity.

Jak se to projevuje? Docela zvláštně, někdy by vás sotva napadlo, že to může souviset s absencí pracovního uplatnění.

• žena manželovi vyčítá, že chodí do práce odpočívat, zatímco ona trčí doma,
• žena se zabývá malichernostmi, je na partnera i děti protivná, protože nemá čím by zaměstnala svoje mozkové závity,
• kosmetické procedury se zredukovaly na používání krému na ruce, občasné vytrhání obočí, případně holení nohou (pokud se tedy zrovna chystá do bazénu),
• šatník ženy obsahuje především outdoorové oblečení vhodné pro pobyt s dětmi venku, lodičky a kostýmy jsou někde hluboko v šatníku a navíc už stejně dávno vyšly z módy,
• žena ujíždí na sociálních sítích a rozesílá denně spoustu mejlů svým známým, protože jí chybí sociální kontakt, nebo…
• …domácnost je plná jejích kamarádek s dětmi, aby holkám ten čas lépe utíkal,
• žena pokukuje po cizích chlapech nebo s nimi čile koresponduje, ne nutně kvůli mimomanželskému dobrodružství, ale prostě proto, aby si zase připadala jako ženská, od manžela ani dětí se nějakých lichotek sotva dočká,
• žena je posedlá alternativními proudy výživy i výchovy dětí a snaží se o jejich prospěšnosti přesvědčit své blízké okolí,
• žena vyhledává a navštěvuje neustále nějaké vzdělávací a výcvikové kurzy, ať už o věření, výchově dětí, seberozvoji, aj.

Pozn.: Různé příznaky jsem pozorovala u sebe i v blízkém okolí. Pokud vás napadne něco dalšího, ráda dodám :o)

Za půl roku sem napíšu, jestli chození do práce přispěje k větší spokojenosti mojí, popř. rodiny. Moji bližní samozřejmě úplně nadšení nejsou, protože jim bude chybět jejich „servisní jednotka“, vždy připravená plnit jejich přání. Ale tím se rozhodně nenechám odradit :o)

Tak jsme se konečně dočkali a i naše druhorozená ratolest odložila plínky. Teď už konečně nemusíme na všechny návštěvy vozit balík plen a obrovské objemy těch použitých vynášet každý den do popelnice. No, šetříme sice naše prostředí, ale ne naše nervy.

Když dcera nafasovala spoďáry měla z nich velikou radost, ale ještě další měsíc jsem musela přebalovat. Ne ji, ale její panenku. Ta totiž nebyla tak šikovná jako naše micinka a odmítala chodit na nočník. Zpravidla se počůrala hned po té, co jsme ji s Anuškou daly plínku a oblékly do čistého oblečku. Nakonec jsem plínky schovala a prohlásila jsem panenu za velkou bezplínovou holku.

Děti, po vzoru písničky Čůrej od babypankové kapely Kašpárek v rohlíku, čůrají kdy a kde je napadne. Jsou při tom velmi zákeřné a používají čůrání jako zbraň hromadného ničení. Vždy se ohlásí v nejméně vhodnou dobu a na nejméně vhodném místě:

• brzy ráno, když se nám nechce vstávat,
• pozdě večer, když mají jít spát,
• když stojíme v supermarketu u poklady s plným košem,
• v tramvaji, na kterou jsme čekali čtvrt hodiny,
• v metru mezi stanicemi,
• na dálnici, po té co jsme minuly jedinou benzínovou stanici široko daleko, aj.

Když pak přijde na věc, dokážou se svojí armaturou hotové divy. V přírodě jsou jak hasiči, kteří chtějí uhasit velký požár (ale zkropí přitom hlavně svoje a naše oblečení i s botama), doma na záchůdku se snaží trefit všude možně jen ne do mísy. Syn odmítá mířit a dcera při posedu zvedá nožky do výše. Každá jejich návštěva je pro mě 20 minut úklidu. A to je ještě musím pochválit, jak jsou šikovní, že si sami došli.

Dokážou přitom porušovat zákony zachování hmoty – večer vypijí decku vody a v noci pak zvládnou postel proměnit v malé jezero. Ale někdy naopak vyzunknou před spaním celou flašku jejich oblíbeného pití a vydrží až do rána, i když já sama bych v takovém případě musela v noci vstávat alespoň dvakrát.

Ještěže nás trh vybavil pracími přikrývkami a nepročůratelnými prostěradly. Když si pak člověk zvykne na každou procházku a nákup přibalit věci na převlékání pro obě děti, tak se to dá přežít bez zásadnějších dopadů na duševní zdraví rodičů :o)

…..místo abyste se trápili nad tím, co nemůžete. To je totiž úplně k ničemu. Takhle můžete promrhat spoustu cenného času, který vám nikdo nevrátí.

Ještě celkem nedávno jsem se utápěla v sebelítosti, jak se dvěma malými dětmi nemůžu dělat věci, které bych ráda. Hodně mě štvalo, že jsem s nimi doma, nechodím do práce, která by mě bavila a málo se vidím s mými přáteli. Byla jsem dost protivná na děti i manžela a věčně nespokojená.

Nakonec mi ale došlo, že ke štěstí a spokojenosti si můžu pomoci jenom já sama. Začala jsem se tedy soustředit na to, co dělat můžu, místo toho co ne. Ve výsledku jsem byla hodně překvapená, kolik jsem takových činností našla:

• užívat si dětí – někdy na ně jen tak koukám a poslouchám ty jejich moudra, rádi si čteme a nebo jen tak blbneme,
• navštěvovat se s přáteli – s dětmi nebo si jen tak vyrazit s kamarádkou na kafe či večeři,
• jezdit na výlety a na dovolenou – s dětmi to taky jde,
• vyrazit si sama s manželem na večeři nebo na nákupy – když jsou děti ve školce nebo máme hlídání,
• chodit plavat – lze když mám hlídání nebo o víkendu,
• chodit běhat – můžu každé ráno než se děti proberou nebo o víkendech,
• číst knížky, na které jsem si dříve nenašla čas,
• chodit na kurzy angličtiny nebo na jiné zajímavé kurzy,
• chodit na procházky – s dětmi nebo bez (třeba ráno nebo večer),
• zajít si na zmrzlinu – můžeme, kdy chceme,
• uvařit nebo upéct si něco dobrého,
• po ránu si jít koupit ke snídani čerstvé pečivo,
• občas si během dne schrupnout – s jedním dítětem to šlo parádně, se dvěma je to slabší, ale i tak se podaří,
• dívat se na oblíbené filmy,
• surfovat na netu – jo občas mě to baví a v práci se to už prý nesmí,
• zajít si občas k holiči – jen když zrovna chci, na pískovišti moje rousny nikoho nedráždí,
• učit se nové věci – snažím se trošku proniknout do Photoshopu, učím se jak funguje Google Analytics a sociální sítě,
• seznamovat se s novými lidmi – nedávno jsem se stala členkou spolku přátel MŠ a s fajn holkama jsem se seznámila na kurzech pro maminy,
• psát – psaní mě vždycky bavilo, třeba se tím budu jednou i živit; teď jen tak pro zábavu píšu blog.
• zařizovat dům – ujíždím občas na časopisech o bydlení, na netu hledám inspiraci a nakonec i sem tam něco v domě uděláme,
• učit někoho jiného – učení mě v práci moc bavilo, teď jsem začala ve volném čase učit kamarádku pracovat s počítačem,
• pracovat na zahradě – dřív jsem neměla moc ráda, ale teď tomu začínám přicházet na chuť,
• flákat se – to se taky občas zadaří :o)

Řada věcí jde i s dětmi, někdy pomůže manžel jindy chůva. Došlo mi, kolik z těchto činností můžu dělat právě teď a později v životě už bych si na ně třeba čas nenašla, protože bych chodila do práce. Čím víc radostí jsem si našla, tím míň mi chybí práce a další činnosti, ke kterým se nedostanu. A je mi fajn.