Archiv rubriky: Žijeme

Již před několika měsíci nám mamka přinesla novinový článek o Mirakulu, novém zábavním parku pro děti i jejich rodiče. Byl vybudován ve středočeském městečku Milovice, které se v minulosti proslavilo hlavně jako místo pobytu sovětských vojsk. Když dnes do této obce plné zeleně zavítáte, tak byste tu známky pobytu vojáku sotva hledali.

Do parku jsme se vydali s kamarádkou a dětmi na druhý květnový svátek. Protože jsme se trochu báli návalu, chtěli jsme být na místě hned v 10 hodin, kdy se toto Mirakulum otevírá pro návštěvníky. Cesta do Milovic po dálnici od nás trvala slabou půlhodinku, zdrželi jsme se bohužel trochu na místě. Vstup do parku totiž nebyl příliš dobře označen, takže se nám ho podařilo minout (dokonce 2x). Po lehkém rozčarování při hledání vchodu už převažovala pozitiva.

Přestože jsme už pár dětských hřišť a zábavních parků viděli, milovické Mirakulum bylo to nejlepší, co jsme zatím zažili. Nejen díky množství atrakcí, na kterých může řádit značné množství dětí i s rodiči, ale i slušným zázemím (snad jen více stánků s občerstvením by neškodilo). U brány si děti mohly krátit čekání na malé prolézačce, kousek za branou zuly botky a lítaly do vzduchu na velmi zvláštní trampolíně.

Pak jsme se honili po dřevěném hradu, bloudili s čelovkou v temných tunelech a bludištích, houpali na houpačkách, vozili na lanovce a užívali další a další zábavy. Dětem se moc líbilo i vystoupení kouzelníka v místním amfiteátru (i když pro dospělé už jeho řeči byly trošku trapné). Na hranicích svých možností jsem se ocitla, když jsem se synem ve výšce asi 4 metrů prolézala lanové můstky. Trošku jsem pozapoměla, že mám závratě z výšek :)

Jsem zvědavá, jak to v parku bude vypadat za rok, až se o něm dozví více lidí a stoupne návštěvnost. Jeho provozovatel si ale asi bude vědět rady. Slyšela jsem, že ho chce dále rozšiřovat. Z Mirakula jsme byli všichni nadšení. Bylo super, že tam myslí i na velmi malé děti. Nejenže atrakce jsou bezpečné (samozřejmě, že je na některých místech třeba dohlížet), ale také se zde nabízejí herní prvky pro různé věkové kategorie. Líbilo se nám, že jich bylo tolik, že jsme i přes množství návštěvníků nikde nemuseli dlouho čekat.

V parku je možné i poležet na piknikové dece, což se nám tedy s našimi věčně pobíhajícími ratolestmi nepovedlo. Co se týče ceny, za rodinné vstupné ve svátek jsme dali 500,- korun, což mi nepřijde tak moc za celodenní zábavu pro celou rodinu. Určitě se sem zase brzy vrátíme.

V první únorový pátek jsem s dětmi navštívila Národní technické muzeum na Letné, které bylo nedávno otevřeno po náročné rekonstrukci. Těšila jsem se, že bude konečně nabízet něco jiného než pouhou přehlídku exponátů, a konečně si také přijdou na své i děti, které nakonec patří mezi početné návštěvníky muzea. Byla jsem však hodně zklamaná, zvlášť při ceně vstupného 170 korun za dospělého (rodinné vstupné je výhodnější).

Asi nejzajímavější nám připadala stálá expozice v sále dopravy (lokomotivy, kola, automobily), nicméně i tady pro děti bylo nejzajímavější ochozy se schodišti ve 4. patrech okolo sálu. S tím však člověk nevystačí celý den. I další výstavy působily spíše jako sbírka harampádí z půdy, bez toho, aby si člověk odnesl nějaké poučení z toho, jak co funguje. Kdo má dnes čas stát u každé vitríny a číst si popisky na celou stránku napsané navíc technickým jazykem, náročným i pro dospělého  natož pro děti?

Děti byly docela otrávené z toho, že si nemohly skoro na nic sáhnout a vyzkoušet si – v dopravním sále mohly do jedné lokomotivy, ve 3. patře si sednout na policejní motocykl, pak si mohly hrát s merkurem, ale to bylo asi tak všechno. Přišlo mi to trochu málo, na tak velké muzeum.

Co se týče dalšího zázemí, šatny a skříňky u vchodu byly postačující, ale kavárna naprostá katastrofa. Ceny ne zrovna přívětivé, jídlo spíše fastfood plus nějaká česká klasika uvařená dost nechutným způsobem. Stolů zoufale málo, navíc velmi malých, takže téměř nebylo možné se v klidu najíst. Nejhorší však byla obsluha, která nejenže vůbec nezvládala, ale byla navíc velmi nepříjemná.

Děti si to nakonec docela užily, protože jim stačí ke štěstí málo. Mě však není jasné, proč někdo investuje šílené peníze do opravy muzea, a pak není schopen vytvořit nějakou moderní koncepci, která by přilákala návštěvníky nejen na jedinou návštěvu.

Tak mám za sebou dva týdny ostrého provozu v pracovním procesu, pokud tedy nepočítám pár dní školení v prosinci. Ráda bych se podělila o pár postřehů. Doufám, že je stihnu sepsat dříve, než mi padne hlava únavou do klávesnice.

Co si nejvíce užívám?

• cesta MHD do/z práce – huráá z domu, něco si přečtu nebo poslechnu,
• nákup kávy a čerstvého pečiva – drobení do počítače je naštěstí vedením tolerováno,
• oběd v restauraci – nemusím nic vařit, starat se o nádobí, jídlo mi nikdo neujídá a při jídle si mohu popovídat na vysoké intelektuální úrovni,
• návrat domů – huráá za dětmi a manželem.

Co mi nejvíc chybí?

• čas – na sport, učení angličtiny, kamarády, zařizování všeho možného i nemožného, nakupování (než si koupím teplou zimní bundu tak zase bude jaro),
• moje dětičky,
• spánek – ještě jsem se nenaučila vstávat na budík, a tak se v noci budím nervozitou, abych nezaspala :( popřípadě se k nám nastěhuje naše malá, a to je pak do rána přetahovaná o peřinu.

Mé postřehy:

• do města je třeba jezdit s doklady – na pískovišti po mě občanku nikdo nechtěl, proto jsem si trochu odvykla, ale na úřadech jsem bez ní nic nevyřídila,
• nečekaných úkolů není třeba se bát – hned druhý týden jsem prezentovala služby naší firmy asi 15 klientům skoro bez přípravy a šlo to v poho – asi proto, že jsem úplnou náhodou den před tím vše studovala ve firemních materiálech, :)
• večer je třeba pro každé dítě nachystat kupičku s oblečením, jejíž složení je lépe nechat dítětem odsouhlasit, a lokalitu tatínkovi nahlásit – kvůli špatné barvě spoďárů pro naši malou mi málem jednou ujel vlak,
• večer je třeba nachystat oblečení pro matku (mě), jejíž složení je třeba otestovat před zrcadlem – kvůli dodatečnému převlékání mi málem několikrát ujel vlak,
• na komunikaci v cizím jazyce je lépe se předem připravit – frajersky jsem zkoušela zavolat do naší londýnské centrály pro heslo do sítě a nemohla jsem si vzpomenout jak se to řekne anglicky (email to jistí),
• nepřehánět do s historkami o vlastních dětech, zvlášť před svobodnými a bezdětnými kolegy,
• usnout doma při hře s dětmi není žádná katastrofa (doporučuji hru na hotel, kde hrajete spícího hosta :), ale když v práci sedíte vedle svého šéfa a hlavou mlátíte do obrazovky počítače, je to trochu trapné, :)
• můj manžel je hvězda – zatím vždy zavedl děti do školky i ze školky a dokonce jim i několikrát uvařil teplou véču, :)
• půl úvazku je na začátek tak akorát – bez manželovy podpory bych ale nedala ani to.

Chyb si prosím nevšímejte, časem opravím :)

Tak jsem se dnes málem zařadila do zástupu osobností, kterým se podařilo se zahubit prášky proti bolesti. Vsadím se, že kdyby je exhumovali a podívali se jim do pusy, určitě by jim chyběla alespoň jedna osmička (zub moudrosti). A jasně by se ukázalo, že ti chudáci nebyli žádní feťáci ani zhýralci, ale nešťastní pacienti dentistů po nějakém šíleném zákroku. Tak jako já.

Ještě ve středu, kdy jsem byla ještě pod vlivem anestetik, jsem se radovala, jak pěkně snáším vytržení zubu moudrosti. Ve čtvrtek už jsem se radovala méně a v pátek jsem měla chuť tlouct hlavou do zdi. Bohužel se mi nepodařilo zkoordinovat můj včasný odjezd k zubaři, nicméně jsem doufala, že s dostatečnou dávkou analegetik (4 Ibuprofeny + 5 Paralenů za 24 hodin) přežiji do pondělí. Už večer mi však bylo jasné, že ani omylem… Začala jsem hledat kontakty na zubní pohotovost, abych se jen ujistila o její strašné pověsti. Protože jsem neměla rozhodně chuť trávit celou sobotu v vymrzlé čekárně, a pak se nechat ošetřovat nějakým nepříjemným řezníkem, našla jsem si ordinaci soukromou. Poplatek za akutní ošetření se blížil částce, kterou bych zaplatila za synovo vytoužené Lego Star Wars (verze Soumrak Exklusive). No, stejně se mi tato řada nikdy nezamlouvala.

Pan doktor byl roztomilý chlapík, tak jsem mu i odpustila, že mi do díry po zubu nacpal drén bez anestezie (zas tak hrozné to nebylo a on byl fakt fešák). Celý víkend jsem pak měla klid, dokonce mi trochu splaskla pusa, takže už moje pravá tvář nevypadala, jako bych si lehla na vosí hnízdo. V pondělí ráno jsem ještě cestou do práce k hezounkovi naklusla vyndat drén a začínala se těšit, co všechno podniknu až se dám úplně do kupy. Pro jistotu jsem slupla jeden Paralen, protože mě po odchodu z ordinace začala pusa zase trochu bolet. Než jsem dojela do práce, tak se mi vše pěkně rozleželo a už mě bolela celá půlka obličeje. Do oběda jsem se snažila situaci vylepšit dalšími dvěma Paraleny, ale pak jsem to vzdala a mazala ke svému zubaři.

Tam jsem dostala předpis na antibiotika (konečně) a silnější prášky na bolest, které stačí užívat jen 2x denně (hurááá!). V lékárně jsem si jeden hned rozmíchala do pití, a díky tomu jsem pak zvládla i nákup a vyzvednout syna ze školky. Po dalších dvou hodinách doma se to nějak nasčítalo a já jsem málem upadla do bezvědomí. Byla jsem ve velkém pokušení se jen tak svalit do postele, ale pak jsem si říkala, že bych mohla dopadnout jako ta nebohá Marilyn Monroe, a tak jsem si raději dala kafe a pořádnou večeři.

Řečové centrum je stále ještě ochromeno, takže pohádku bude muset číst dnes manžel, ale to psací naštěstí funguje dobře, tak tady máte nový příspěvek :)

Za případné překlepy a hrubky se omlouvám.

Pozn. č. 1: pro ty, co se snaží zhubnout: tato zubovo-pilulová dieta je úžasná, shodila jsem už dvě kila. Před vánoci se to bude hodit :)

Pozn. č. 2: pro ty, co hledají zubaře: mladé zubařky nebrat (budou brzo těhotné), krasavce taky ne (občas toho kromě svého příjemného vzhledu moc nenabídnou)

Asi už jsem se konečně dostala do věku, kdy lidé nabývají moudrosti, a tak se mi v puse vytlačil ven jeden moudrák. Mí dentisté (3 za posledních 5 let) si na něj dělali již delší dobu zálusk, protože rostl nakřivo a dělal další neplechy. Tento rok už ten můj osmák začínal o sobě dávat vědět docela často, a tak jsem se konečně odhodlala objednat k zubaři na jeho odstranění na prosinec, kdy se tyto zákroky lépe snáší. To jsem samozřejmě netušila, že zrovna v této době budu začínat chodit do práce, péct muffiny pro školkové akce a mít spoustu dalších radostných povinností.

Dnes nastal dlouho očekávaný den D. Ráno bylo krušné, protože se nám zase naše malá micka napakovala v noci do manželské postele, a tak jsem šla po hodinovém boji  raději do té její (naštěstí už má velkou). Tam se ke mě zase ještě před šestou nastěhoval syn, protože v jeho postýlce bylo trošku mokro. Při vstávání jsem navíc zjistila, že jsem si včera pohnula se zádama, takže jsem se mohla sotva hnout. Utěšovala jsem se však tím, že až se nacpu utišujícími prostředky na zub, zabere to i na záda :o) Také jsem si říkala, horší než porod to nebude – to jsem si ani nemohla vzít prášky, protože jsem kojila :o)

Abych měla jistotu, že k lékaři dorazím načas, raději jsem vyrazila s drobným předstihem. Zvládla jsem tak ještě schůzku s kamarádkou v naší oblíbené palačinkárně. Chtěla jsem se raději naposledy trochu nacpat, abych pak moc netrpěla hlady. To mě příjemně navnadilo, a tak jsem se už skoro ani nebála, když jsem dorazila do ordinace. Doktor je sympaťák a vtipálek. Na přivítanou i rozloučenou mi políbil ruku (nevím jestli to dělá i u mužských pacientů), a snažil se se mnou konverzovat i během zákroku, když jsem měla v puse několik hadiček a dalších nástrojů.

K mé veliké radosti mi pusu umrtvil tak důkladně, že jsem sotva zaregistrovala, kdy vlastně zub vytáhl. Jenom podle niti, lechtající mě skoro v krku jsem poznala blížící se konec. Raději jsem se moc nedívala a celou dobu jsem si představovala, jak běžím lesem a pouštím si nějakou příjemnou hudbu. Než jsem odešla, tak jsem ještě byla poučena, co mám a nemám dělat:

• nedělat frajerku a hezky se nacpat práškama (když je vezmu moc pozdě, tak nezabírají),
• pusu nevyplachovat a krev plivat nebo polykat (hahaha, ve vlaku jsem měla hodně na výběr),
• jíst a pít, jak budu chtít (fakt se mi hodně chtělo),
• ledovat, když mi pusa napuchne (přemýšlím jestli přiložím zmrzlý špenát nebo hrášek),
• zavolat, když bude nejhůř (sakra vezme mi to i v noční hodiny?)…

V lékárně jsem si nakoupila dětskou výživu i analgetika a hnedka si jeden utišující bonbonek slupla. Doma si pak ze mě ještě dělal manžel srandu, že mluvím jak naše dvouletá dcera. Šakla, to še mu to kečalo, dyž neměl ochlnutou půlku puši jako já. A mé drahé děti? Ty nejvíc zajímalo, jestli opravu umím plivat krev a mám v puse zašitou díru :o)

Horší než porod to fakt nebylo….ale teď už si jdu dát další paralen a vyhrabat něco z mrazáku na obklad :o(