Ne vždy platí rčení „Řemeslník do domu, hůl do ruky“. Banda chlapíků několika národností okupovala náš dům čtyři dny (opravovali sádrokartony v podkroví), a já si s nimi užila spoustu legrace. Jak se nám už dříve osvědčilo, manžel s dětmi odjel ke své matce, aby byli ušetřeni hluku, bordelu a nepohodlí. Já jsem se docela těšila, jak si od nich všech odpočnu a budu zase moci uplatnit svoje organizační a buzerovační schopnosti a dovednosti :)
V neděli mi ještě manžel pomohl odstěhovat nábytek, a pak vyrazil s dětmi na cestu. Já jsem celý zbytek dne ložnici a chodbu pokrývala folií, schody pak pokryla kartonem (piplačka největší), abych si ušetřila práci při následném úklidu. Naše ložnice tak získala velmi romantickou „Dexterovskou“ atmosféru. To samozřejmě moc nepřispělo k mému dobrému spaní. Večer se mi sice podařilo usnout, ale už od čtyř jsem byla vzhůru v očekávání příštích hrůz. Jednak mě děsila ta rekonstrukce, jednak naše známé nedávno vykradli, což mi na klidu zrovna nepřidalo.
V pondělí ráno se k nám nastěhovali řemeslníci s lešením, materiálem a potřebným nářadím. Pochválili mě, jak jsem pěkně připravila „staveniště“ a na schodech vztyčili lešení. Pro jistotu jsem vnutila jejich šéfovi své telefonní číslo, i když mi tvrdil, že ho nebude potřebovat. Pak jsem odjela do města, kde jsem měla mít brzy po obědě pracovní schůzku. Tu jsem málem zmeškala, protože jsem si musela nechat v metru ujet tři vlaky, když jsem řešila s majitelem firmy technické detaily. Ze schůzky jsem se vrátila příjemně naladěna do pěkného bordýlku, abych zase probděla noc nad knížkou. Nepomohlo ani to, že jsem se v noci přitulila k dceřině panence.
V úterý ráno parta opět přijela, ale ještě než začali pracovat, tak půlka z nich odjela kvůli nějakým problémům v rodině. Zbývajícím chlapíkům jsem nabídla, že jim uvařím kafe, od té doby si ho už objednávali sami :) Zas tak mi to nevadilo, vzpomněla jsem si vždycky na mojí maminku, která se mnou v kočáru lítala na stavbu s obědy každý den. Večer jsem se zrelaxovala na kurzu angličtiny, a pak ještě s kamarádkou v bazénu. Jako bych těch chlapů neměla za celý den dost, byla jich plná sauna (ale tihle neměli montérky :)). Další zoufale krátký spánek, panenka opět nezabrala. Ale dostala jsem se už do třetiny knihy, a to čtu v anglickém originále.
Ve středu jsem ráno vyrazila do města a doufala, že chlapíci budou mít odpoledne hotovo. Náhodou jsem se sešla s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla, tak jsem alespoň na chvíli vypustila rekonstrukci z hlavy. Hotovo bohužel nebylo, protože jednak chyběli lidi, jednak se vyskytly nějaké technické problémy, kvůli kterým se vše zdrželo. Ale dobře jsem si s pány pokecala a dočkala se od jednoho zahraničního pracanta uznání: „Váš manžel šťastný muš, má takovou ženu, musí moc milovat.“ Večer jsem trochu uklidila v koupelně a úplně vyřízená upadla do kómatu. Klidný spánek jsem si pojistila panákem třiadvacetiletého rumu.
V noci jsem se sice několikrát vzbudila, ale vždycky jsem hned usnula (možná i proto, že moje čtečka měla vybitou baterku). Ráno mě probudilo zvonění zvonku u dveří. Vylítla jsem z postele a v pyžamu letěla otevřít. Páni řemeslníci ze mě měli velkou legraci a omlouvali se, že mě tahají z postele. Já jsem se tedy také velmi bavila a byla jsem moc ráda, že nosím poctivé flanelové pyžamo a ne nějakou pitomou saténovou košilku. To by se do té práce asi jen tak nepustili. Majitel firmy 
se pak ještě do telefonu chlubil nějaké další zákaznici (shodou okolností z naší čtvrti), že právě sedí na kafi u jedné mladé paní oblečené v pyžamu. Tak jsem ho alespoň prosila, ať ji neříká mé jméno, abych se pak nemusela stydět chodit do sámošky. Ještě hodinu jsem pak po domě běhala v pyžamu, než se mi podařilo najít oblečení a místo, kde bych se mohla převléknout.
Vše se naštěstí podařilo dokončit během čtvrtečního dopoledne. Chlapíci po sobě solidně uklidili a ještě odvezli zaprášené igelity. Majitel se mi omluvil za zpoždění, ale trochu to zaniklo v jeho chechtání, když si vzpomněl na moje ranní přivítání.
