Lucie noci upije

Jak je naším dobrým zvykem, v době očekávání potomků se zpravidla věnujeme úpravám našeho obydlí. Při prvním těhotenství jsem „pouze“ z dlouhé chvíle šroubovala nábytek z Ikea, přitom druhém jsem zařizovala koupi domu, drobné úpravy a stěhování. Při třetím už jsme se nebáli pustit do rekonstrukce, která zabere několik měsíců.

Mohla bych dělat drahoty a tvářit se, jak mě to otravuje, ale vlastně si to užívám. Tedy kromě několika momentů, kdy se nemohou shodnout náš projektant a stavitel (popř. ještě stavební dozor), a pak když nám přicházejí rozpočty, vyúčtování a faktury. To se pak musím uklidnit kouskem čokolády (na alkohol to v mém stavu není).

Jednání se všemi zúčastněnými pány většinou bývá v poklidu. Přede mnou nemají potřebu si tak honit ego, navíc se možná bojí mě příliš rozrušovat, abych náhodou nezačala předčasně rodit. Jenom se teď před návštěvou našeho rozkopaného domu raději chodím alespoň třikrát vyčůrat. Naposledy když jsem si došla na stavbě, tak jsem pak měla hrůzu z toho, kam to vlastně odteklo. Některé stupačky už byly uříznuté a jen tak v přízemí domu čouhaly do vzduchu.

Děti by nejraději na staveniště chodily místo na hřiště, protože je tam pěkný svinčík a spousta zajímavých pokladů. Syn byl natolik okouzlen kusem starého kabelu, že bez něj ze stavby vůbec nechtěl odejít. Manžel mu musel alespoň jeden drátek ukroutit, on na oplátku musel slíbit, že s ním nebude chodit do postele.

Ratolesti také zpestřují mé veledůležité koordinační telefonáty. Jenom dnes dcera uprostřed mého telefonátu s projektantem začala ječet: „Jdu čůůláát!“, po chvíli: „Už jsem se vykakalááááá….“ Když jsem se jí pak s telefonem na rameni snažila nějak nenápadně utřít zadek začala velmi hlasitě vykládat, jak udělala hodně bobečků (asi i pro pana projektanta jeden).

Speciální zážitky představují návštěvy vzorkových prodejen. Děti většinou pobíhají mezi vystavenými vzorky a křičí, co se jim všechno zalíbilo. Velký úspěch u nich mělo koupelnové studio, kde strčily hlavu snad do každé záchodové mísy a předváděly zvracení. To pak tiše závidím mladým párům, kteří tam přijedou s nemluvňaty, která jsou pacifikována v autosedačce a nemůžou předvádět takové divadlo. Já alespoň v této fázi nemusím řešit kojení či přebalování.

Takže milé dámy, jestli se doma nudíte, vybodněte se na serfování po netu a chatování s kámoškama! Tohle je ta nejlepší zábava, rozvíjející tělo i ducha!

Tak se mi milé dámy (a pánové) zdá, že už jsme to možná s tou emancipací drobet přehnali. Muži  už dávno neloví ženy, ale je to právě naopak (asi nás nebaví čekat, než nás někdo milostivě uloví). Chlapi zaplňují dětská hřiště a v hospodě se víc než o autech baví o oblíbených značkách dětských plen.

Kdo myslíte, že má dnes na starosti výběr nového auta či opravy domu?

Nevím jak kde, ale u nás já. Manžel má vyrážku z jednání s úřady, projektanty a stavebními firmami. Jako správný kreativec, na takové přízemní věci nemá zrovna buňky. A tak zatímco po večer kreslí svoje grafiky a píše příspěvky na své blogy, já čtu odborné články o zateplení, parametrech moderních oken a sleduji diskuse o rekuperaci. Přes den pak čile komunikuji s úřady, naším architektem a honím stavební firmy, aby mi konečně poslali cenové nabídky na rekonstrukci našeho domu.

S autem je to podobné. To první (naši milovanou Škodu Fabia) jsme vybírali ještě spolu, za vydatné podpory mého bratra. V současné době bychom potřebovali nějaké pěkné MPV, kam by se vešly vedle sebe tři dětské sedačky, takže mám další program na dlouhé podzimní večery. Čtu diskuse, recenze v on-line motoristických magazínech, srovnávám výsledky spolehlivosti automobilů a projíždím inzeráty na tipcars. Trochu se stydím to přiznat, ale baví mě to skoro stejně jako šmejdit po obchodech s botama :) Jenom v autosalonech budíme trošku pozdvižení.

To se takhle dealer zeptal manžela, jaká by byla naše představa o novém voze. Zatímco manžel přemýšlel nejspíš o tom, kam by se mu dobře nakládalo jeho kolo, já jsem vychrlila na pána model, pohon, motorizaci, výkon a další parametry….  Zdálo se mi, že jsem v jeho tváři zahlédla lehce ironický úsměšek, ale jako správný profesionál honem nasadil „poker face“ a nabídl mi, že se tedy můžeme pustit do konfigurace vozu.

Samozřejmě, že ve finále rozhodujeme s manželem společně, ale jeho nebaví to slídění, komunikace a tak dále. To už se raději věnuje vaření skvělých pokrmů či dětem –  zvlášť pokud si může popíjet kafíčko na zahradě, zatímco se ony hrabou v bahně. Občas se uvolí něco vybírat sám, pokud jde o výpočetní techniku, knihy či něco na kolo, tomu se pak věnuje na 300 %.

Máme na to takové pořekadlo: manžel peníze vydělává, a já je utrácím. Jen pozor holky na to, když tohle chlap řekne. Nemusí tím nutně myslet hadříky a šminky, ale kompletní nákupy a zařizování včetně auta, domu či bytu, což už taková legrace není. To už pak ženuškám na nějaké běhání po obchodech ani nezbývá energie.