Dělejte, co můžete….

…..místo abyste se trápili nad tím, co nemůžete. To je totiž úplně k ničemu. Takhle můžete promrhat spoustu cenného času, který vám nikdo nevrátí.delani

Ještě celkem nedávno jsem se utápěla v sebelítosti, jak se dvěma malými dětmi nemůžu dělat věci, které bych ráda. Hodně mě štvalo, že jsem s nimi doma, nechodím do práce, která by mě bavila a málo se vidím s mými přáteli. Byla jsem dost protivná na děti i manžela a věčně nespokojená.

Nakonec mi ale došlo, že ke štěstí a spokojenosti si můžu pomoci jenom já sama. Začala jsem se tedy soustředit na to, co dělat můžu, místo toho co ne. Ve výsledku jsem byla hodně překvapená, kolik jsem takových činností našla:

  • užívat si dětí – někdy na ně jen tak koukám a poslouchám ty jejich moudra, rádi si čteme a nebo jen tak blbneme,
  • navštěvovat se s přáteli – s dětmi nebo si jen tak vyrazit s kamarádkou na kafe či večeři,
  • jezdit na výlety a na dovolenou – s dětmi to taky jde,
  • vyrazit si sama s manželem na večeři nebo na nákupy – když jsou děti ve školce nebo máme hlídání,
  • chodit plavat – lze když mám hlídání nebo o víkendu,
  • chodit běhat – můžu každé ráno než se děti proberou nebo o víkendech,
  • číst knížky, na které jsem si dříve nenašla čas,
  • chodit na kurzy angličtiny nebo na jiné zajímavé kurzy,
  • chodit na procházky – s dětmi nebo bez (třeba ráno nebo večer),
  • zajít si na zmrzlinu – můžeme, kdy chceme,
  • uvařit nebo upéct si něco dobrého,
  • po ránu si jít koupit ke snídani čerstvé pečivo,
  • občas si během dne schrupnout – s jedním dítětem to šlo parádně, se dvěma je to slabší, ale i tak se podaří,
  • dívat se na oblíbené filmy,
  • surfovat na netu – jo občas mě to baví a v práci se to už prý nesmí,
  • zajít si občas k holiči – jen když zrovna chci, na pískovišti moje rousny nikoho nedráždí,
  • učit se nové věci – snažím se trošku proniknout do Photoshopu, učím se jak funguje Google Analytics a sociální sítě,
  • seznamovat se s novými lidmi – nedávno jsem se stala členkou spolku přátel MŠ a s fajn holkama jsem se seznámila na kurzech pro maminy,
  • psát – psaní mě vždycky bavilo, třeba se tím budu jednou i živit; teď jen tak pro zábavu píšu blog.
  • zařizovat dům – ujíždím občas na časopisech o bydlení, na netu hledám inspiraci a nakonec i sem tam něco v domě uděláme,
  • učit někoho jiného – učení mě v práci moc bavilo, teď jsem začala ve volném čase učit kamarádku pracovat s počítačem,
  • pracovat na zahradě – dřív jsem neměla moc ráda, ale teď tomu začínám přicházet na chuť,
  • flákat se – to se taky občas zadaří :o)

Řada věcí jde i s dětmi, někdy pomůže manžel jindy chůva. Došlo mi, kolik z těchto činností můžu dělat právě teď a později v životě už bych si na ně třeba čas nenašla, protože bych chodila do práce. Čím víc radostí jsem si našla, tím míň mi chybí práce a další činnosti, ke kterým se nedostanu. A je mi fajn.

Cíl výletu Petřínská rozhledna

V neděli jsme využili pěkného počasí a podnikli jsme s dětmi celodenní výlet, jehož hlavním cílem byla Petřínská rozhledna v Praze. Děti jsme nalákali na lanovku a návštěvu dětského hřiště, my jsme se kromě vyhlídky těšili na oběd v hospůdce (huráá, nemusela jsem vařit).Petřín

Vše se povedlo skvěle. Z centra Prahy jsme vyrazili tramvají číslo 9 na zastávku Újezd, od které je to k lanovce, co by kamenem dohodil. Cestou jsme minuli Národní divadlo (popovídala jsem dětem o tom, jak shořelo a bylo pak znovu postaveno), Karlův most (oblíbená historka o vajíčkách v maltě) a zdymadlo na Vltavě. U něj jsme strávili skoro půl hodiny, protože syn chtěl na vlastní oči vidět, jak funguje.

Na oběd jsme zašli do restaurace Altány Kampa, na kterou jsme narazili úplnou náhodou, když jsme hledali místo, kde se dobře najíst za přijatelnou cenu. S jídlem, prostředím i obsluhou jsme byli moc spokojeni. Jediné co nás zpočátku otrávilo, že všechny směrovací tabule odkazovaly na restauraci Nostitz, ale restaurace se jmenovala úplně jinak. Cena podle mého názoru odpovídala lokalitě (Kampa), prostředí restaurace a velice slušné úrovni podávaných pokrmů. Kdo by se chtěl najíst levněji, musel by spíše hledat na druhém břehu Vltavy.

Po obědě jsme se už nechali lanovkou vyvézt na Petřín a zamířili na rozhlednu. Pro indisponované jedince se zde nabízí i možnost vyjet navrch rozhledny výtahem, ale my jsme to se synem pojali sportovně a vylezli hezky po svých. Dole jsme se pak odměnili návštěvou Igráčkové výstavy a zmrzlinou. Následovalo obveselení v zrcadlovém bludišti, a pak už jsme hezky po svých šupajdili dolů pod petřínský kopec na dětské hřiště.

Petřín považuji za jedno z nejhezčích míst v Praze (hned vedle Letenských sadů) – kdo naši matičku stověžatou navštíví a na Petřín nezavítá, jako by zde ani nebyl…

Matka závodnice

Tak jsem se dnes konečně dočkala svého vytouženého běžeckého závodu Adidas běh pro ženy na 5 km, který se konal dnes večer v centru Prahy. Přihlásila jsem se na něj už někdy na jaře, abych se donutila chodit pravidelně běhat. Nakonec to mělo ještě další efekty – začala jsem běhat na delší vzdálenost a snažila se trošku svižněji, abych nemusela na závodě všem koukat na záda.

Abych nemusela jít sama, poprosila jsem manžela o doprovod. Hodně jsem to ocenila, protože jsem nemusela řešit úschovu batohu s oblečením, a taky mi moc před samotným začátkem pomohla jeho duševní podpora. Naše drahé ratolesti jsme svěřili naší osvědčené hlídací tetě. Byly nadšené. Jednak ji milují, jednak jsem na ně byla kvůli nervozitě celý den protivná, takže se těšili na někoho příjemnějšího než jsem byla já.

Před startem na mě padla nervozita, protože ostatní závodnice vypadaly hodně suverénně, takže jsem si mezi nimi připadala dost nesvá. Některé atletky se dohadovaly na plánovaném čase (o dost nižším, než jsem si předsevzala já), jiné prováděly různé prostocviky či připravovaly speciální techniku.zavodnice

Těsně před a po startu byla docela tlačenice, než se štrůdl závodnic rozběhl a nebylo vůbec jednoduché se dostat do správného tempa. Měla jsem trochu strach, abych to hned ze začátku nepřepálila, takže jsem běžela jen o trochu rychleji, než jsem byla zvyklá (asi 5.45 – 6 min/km). Za půlkou už jsem věděla, že to dám, tak jsem začala trochu zrychlovat. Atmosféra byla fantastická, kolem trati lidé fandili a hrálo několik kapel. Úplně mě to pohltilo – byl to naprosto jiný zážitek než běžet ráno v lesním tichu, kde člověk slyší jen svoje vlastní dýchání a kroky. Hrozně se mi líbilo, že jsem celou cestu někoho předbíhala, zvláště před cílem mě to dostalo do varu a přinutilo ještě zrychlit.

Nakonec jsem doběhla za 27.47.

Super zážitek, doporučuji vyzkoušet (zvlášť soutěživým typům :o)

Vieweghova biomanželka: doufám, že to není autobiografie…

…to by mi ho bylo fakt líto.biomanzelka

Nedávno mě někdo nazval biomanželkou, tak jsem se rozhodla, že si o tomto živočišném druhu musím něco přečíst. Vieweghova knížka se mi zdála to pravé. Zhltla jsem jí za tři dny, což je fakt rychlovka při mých časových možnostech.

Viewegh na necelých 170 stranách rozehrává příběh známého spisovatele Mojmíra v nejlepších letech, který se zamiluje do nezkušené knihovnice Hedviky. To, co se ze začátku zdá být příběhem Popelky, kterou zachrání krásný a bohatý princ, se ale postupně mění v úplně jiný příběh. Hedvika se s podporou své duly, která s nimi sdílí domácnost, zapojuje do stále více nejrůznějších aktivit, na manžela jí pak nezbývá už moc času a on se propadá na pomyslném žebříčku hlouběji a hlouběji…

…až skončí na 10. místě za domem, zahradou, dětmi, dulami, laktačním poradenstvím, mateřským centrem, bioklubem, domácím vyučováním a charitou.

Za zmínku stojí, že je vše vyprávěno právě z pohledu duly a ne Mojmírem, jak by se dalo očekávat. Ta stojí stále na straně Hedviky a Mojmíra neustále ironizuje a zesměšňuje. Pan „Mistr“ samozřejmě není žádný svatoušek a zanedlouho po svatbě své ženě zahýbá, aby se vyléčil z ran, které mu uštědřují na střídačku dula s Hedvikou. Přes tohle všechno jsem spíš fandila Mojmírovi než Hedvice. Ta se sice tvářila, že dělá všechno pro dobro rodiny a celého světa, ale ve skutečnosti ji na děti a manžela kvůli jejím četným aktivitám nezbýval skoro žádný čas.

Biomanželka je nejen o rozpadu klasického modelu rodiny, ale také o posedlosti moderních matek různými alternativními proudy, ať už se jedná o přístup k porodu, stavbu domu podle zásad feng-šuej, biopotraviny či adopci na dálku. Jak se na toto všechno Viewegh dívá, je jasné už ze samotného názvu knihy (všeho moc škodí). Kdyby si dal trošku víc práce, tak by možná také zjistil, kde je jádro pudla. Vůbec nepochopil, že v dnešní době si ženská nevystačí jen s opečováváním manžela, dětí a domácnosti, ale potřebuje přiměřenou seberealizaci. Když nemůže pracovat, tak se vrhá na nejrůznější aktivity, do kterých se Viewegh ve svém díle tak strefuje.

Dobře jsem se bavila a v knize jsem poznala spoustu postaviček, se nimiž jsem se setkala v reálném životě. Ulevilo se mi, že já sama jsem biomanželka jen asi z 15 % :o).

Hodnocení: 7,5/10

Viewegh, M: Biomanželka. Druhé město, 2010, 168 s.

Jak udržet děti večer v jejich postýlkách? Zkuste pusinkovou hru

My ji praktikujeme už více než týden a funguje velmi dobře (děti 2,5 a 5 let).

V čem hra spočívá?

Dětem přečtu pohádku, řeknu uspávačku (taková naše vymyšlená povídanka), zhasnu a každý dostane několik pusinek. Pak jim hned řeknu, že musí zůstat v postýlkách, aby mohli dostat dalších 5 pusinek.

Kdo zůstane aspoň 5 minut, tak 5 pusinek dostane, kdo vyleze nedostane žádnou. spici_diteZa pět minut za nimi zajdu a opusinkuju je, za dalších 5 minut ještě jednou, a pak už to většinou není potřeba, protože usnou.

První dny ještě vylézaly, ale poslední dny už jen hezky tiše leží a čekají. Tak se mi zdá, že občas to jde po dobrém lépe než po zlém :o)

Taky jste měli trojku z výchovy?

Tělesné, výtvarné nebo hudební? Já jsem obdržela na střední trojku z těláku, protože náš tělocvikář neměl moc pochopení pro někoho, kdo hodil jen 15 m krikeťákem, nedal podání ve volejbale a při gymnastice vypadal jak ožralej medvěd.výchova

Bohužel náš vzdělávací systém hodnotí děti i v oblastech, které jsou především otázkou vrozeného nadání než nějaké snahy. Osobně si myslím, že různé „výchovy“ by být známkovány vůbec neměly. Když už ano, tak by se mělo umožnit dítěti najít a rozvíjet svůj talent spíše než ho nutit do aktivit, ve kterých nemá šanci na úspěch. V mém případě by pak třeba tělocvikář zjistil, že jsem docela dobrá v běhu a mohl ve mě podnítit zájem o atletiku. Místo toho mě odradil od jakéhokoliv sportování na řadu let.

Potěšilo mě, když se mi manžel svěřil, že mu jeden rok na gymplu taky pokazila trojka z těláku jinak skvělý studijní prospěch, obdobně i jeho strejdovi. A co dělají dnes? Manžel jezdí několikrát týdně na kole (někdy i do práce) a také běhá. Jeho strejda i po šedesátce stráví každé leto alespoň 14 dní v sedle kola a běhá už řadu let 2krát až 3krát týdně.

A já? Každý týden naběhám cca 15 km a uplavu  půl kiláčku. Než jsme měli děti, tak jsem zvládla na kole ujet desítky kilometrů v jednom dni. Když se mi podaří naučit kraula, tak se možná pustím do triatlonu. Nejsou to nějaké oslňující sportovní výkony, ale na trojkařku si nevedu špatně ne?

Na druhou stranu, některé zvláštní případy by měly být z těchto předmětů osvobozeny zcela. Když jsem slyšela mou drahou polovičku na svatbě zpívat „Kdyby tady byla taková panenka„, tak jsem si říkala, že v jeho případě se hudební výchova zcela minula účinkem. Naštěstí zazpíval až po obřadu :o)

A co vy? Také patříte mezi zneuznané sportovce, hudebníky nebo výtvarné umělce?

 

V sauně jako „chytrá Horákyně“

Dnes jsem se po dlouhé době vyzkoušela saunu a byla to paráda. I když jsem trochu zvažovala, jestli tam vůbec jít. Strašně jsem se styděla a byla jsem z toho rudá až na zadku. Naštěstí tam byli rudí všichni, tak to nebylo moc poznat.Sauna

Sauna byla smíšená a na to já nejsem zvyklá, a tak jsem řešila dilema „chytré Horákyně“, jak nebýt ustrojená a ani nahatá. Před vstupem totiž všichni nahaťouři vyfasovali prostěradlo, takže bylo do čeho se zamotávat. Na místě jsem samozřejmě zjistila, že tam nikdo zamotaný není, nezbylo mi tedy, než se taky odmotat.

Nejdřív jsem myslela, že vystrčím jen nohu, nebo kus zadku, ale za dané konstalace by to bylo málo. Nakonec jsem zvolila prsa. Po odkojení dvou dětí a intenzivním běhání už stejně skoro žádná nemám, tak jsem si říkala, že je to jako když je nahoře bez nějaký chlap.

Dalším problémem bylo kam se koukat. Díky mé krátkozrakosti jsem měla sice všechno trošku rozmazané, ale jako ve zprávách na Nově to zrovna nebylo. Snažila jsem se tedy hledat nějaké místo, kde nic nahatého není, což bylo docela obtížné.

No, alespoň jsem se zas poučila, jaký druh intimní depilace zrovna frčí. To se na pískovišti mezi maminama zjistit nedá :o)

Běžkyně, běhna nebo běžka?

Když jsem dneska ráno čekala, než pořádně vyleze oskar (sluneční kotouč), abych si mohla jít zaběhat, tak jsem se zamyslela nad tím, jaká zajímavá spojení a tvary čeština se slovem běhat nabízí.běhna

Běhat, lítat, chodit po doktorech – no to asi podle aktuální diagnózy.

Běhat za chlapama – žena přestává být běžkyní a začíná být běhnou, v zimě ještě může běžet na běžkách.

Běhat za ženskýma – muž přestává být běžec a začíná být borec, kanec nebo k..k.

Čas běží nebo se plouží – podle toho jestli jsme na dovolené nebo na otravné schůzi v práci.

Na pivo zásadně chodíme, a to i když do hospody dojedeme autem, na kole nebo doběhneme.

Běháme na záchod, když to přeženeme s konzumací letního ovoce – dostaneme běhavku.

Hodně lidí říká, že musí už běžet na vlak/autobus, ale kdybyste je potkali, tak ten jejich podivný pohyb plný přískoků a funění během nenazvete.

Běhat chodíme – nemůžeme říct, že jen běháme, protože by nebylo jasné jestli po doktorech, na záchod nebo za chlapama :o)

Určitě by vás napadlo spoustu dalších zajímavých spojení, tohle byla jen taková malá duševní rozcvička po ránu.

Tak já běžím (do lesa).

 

V žáru lásky (neopětované)

amorNe vždy se podaří Amorovi zasáhnout svým šípem obě srdce milenců. Někdy trefí jen jednoho, který pak vzplane láskou k milované osobně, aniž ta by jeho city opětovala.

Tato situace je žádoucí možná tak u básníků, spisovatelů či zpěváků, pro které představuje neopětovaná láska jeden z ústředních motivů jejich tvorby. V praktickém životě je tento jev spíše nežádoucí a strastiplný pro obě strany této milostné nerovnice. Zamilovaný:

  • trpí jak zvíře, zatímco objekt jeho lásky se musí vypořádávat se záplavou jeho citů,
  • prahne po přítomnosti milované osoby, aniž ta by o to příliš stála,
  • pod průhlednými záminkami se snaží s milovanou osobou setkat,
  • při jejím příchodu se mu rozsvítí oči, vrhá se na ni a pokouší se navázat fyzický kontakt,
  • upírá na ni svůj žádostivý pohled „psí oči“ a je vděčný za jakýkoliv projev náklonnosti,
  • nestydí  se dokonce ani poškodit oděv milované osoby v příslibu dalších hrátek.

Toto jsem zažila na vlastní kůži a nebylo mi to zrovna příjemné. Zamiloval se do mě pes manželových rodičů.

 

 

 

Gottland: Szczygieł o době nedávno minulé

Gottland jsem začala shánět hned jak jsem dočetla jeho novější knihu Udělej si ráj. K mé velké radosti jsem knihu objevila v knihovně u manželových rodičů, kde zrovna trávíme s dětmi pár prázdninových dní. Zhltla jsem ji za 2,5 dne, což bych asi doma za normálního provogottlandzu nezvládla.

Mariusz SzczygiełGottlandu podává nevšední obraz našich nedávných dějin, a to prostřednictvím líčení nelehkých osudů několika známých i méně známých československých občanů. Své vyprávění začíná u průmyslníka Tomáše Bati a končí u Jaroslavy Moserové, významné lékařky specializující se na léčbu popálenin (ošetřovala mimojiné i Jana Palacha).

Na  Szczygiełově přístupu se mi líbí jeho odstup a snaha o maximální objektivitu. To se projevuje například tím, že se nezaměřil pouze na disidenty, ale i na osoby, které s režimem spolupracovaly (spisovatele, autora Stalinova pomníku, aj.). Snaží se zjistit, co je k tomu vedlo, nespokojuje se s obecně přijímaným vysvětlením a v řadě případů přichází s novými zjištěními, která pro mě byla velmi překvapivá. Jasně ukázal, že režim ničil nejen své oponenty, ale i příznivce, a měl také velmi neblahý vliv na postoje a hodnoty obyčejných lidí.

Mě asi nejvíce zaujaly příběhy spojené se Stalinovým pomníkem. Jeho autor těsně před dokončením pomníku spáchal sebevraždu, nejspíš proto, že se nemohl vyrovnat s výsledkem své práce a tlaky, které vznik podmníku provázely. Když se pak po několika letech má pomník vyhodit do vzduchu, uvrhne to do neštěstí zase člověka zodpovědného za jeho odstranění.

Gottland by si měl přečíst každý, koho přemáhá nostalgie za minulým režimem, ale i ti kdo šmahem odsuzují každého, kdo s komunisty jakýmkoliv způsobem spolupracoval. Nikdo si už dnes nedovede uplně představit, jak se ještě před 25 lety lidem u nás žilo.