Lucie noci upije

Tak jsme se konečně dočkali a i naše druhorozená ratolest odložila plínky. Teď už konečně nemusíme na všechny návštěvy vozit balík plen a obrovské objemy těch použitých vynášet každý den do popelnice. No, šetříme sice naše prostředí, ale ne naše nervy.

Když dcera nafasovala spoďáry měla z nich velikou radost, ale ještě další měsíc jsem musela přebalovat. Ne ji, ale její panenku. Ta totiž nebyla tak šikovná jako naše micinka a odmítala chodit na nočník. Zpravidla se počůrala hned po té, co jsme ji s Anuškou daly plínku a oblékly do čistého oblečku. Nakonec jsem plínky schovala a prohlásila jsem panenu za velkou bezplínovou holku.

Děti, po vzoru písničky Čůrej od babypankové kapely Kašpárek v rohlíku, čůrají kdy a kde je napadne. Jsou při tom velmi zákeřné a používají čůrání jako zbraň hromadného ničení. Vždy se ohlásí v nejméně vhodnou dobu a na nejméně vhodném místě:

• brzy ráno, když se nám nechce vstávat,
• pozdě večer, když mají jít spát,
• když stojíme v supermarketu u poklady s plným košem,
• v tramvaji, na kterou jsme čekali čtvrt hodiny,
• v metru mezi stanicemi,
• na dálnici, po té co jsme minuly jedinou benzínovou stanici široko daleko, aj.

Když pak přijde na věc, dokážou se svojí armaturou hotové divy. V přírodě jsou jak hasiči, kteří chtějí uhasit velký požár (ale zkropí přitom hlavně svoje a naše oblečení i s botama), doma na záchůdku se snaží trefit všude možně jen ne do mísy. Syn odmítá mířit a dcera při posedu zvedá nožky do výše. Každá jejich návštěva je pro mě 20 minut úklidu. A to je ještě musím pochválit, jak jsou šikovní, že si sami došli.

Dokážou přitom porušovat zákony zachování hmoty – večer vypijí decku vody a v noci pak zvládnou postel proměnit v malé jezero. Ale někdy naopak vyzunknou před spaním celou flašku jejich oblíbeného pití a vydrží až do rána, i když já sama bych v takovém případě musela v noci vstávat alespoň dvakrát.

Ještěže nás trh vybavil pracími přikrývkami a nepročůratelnými prostěradly. Když si pak člověk zvykne na každou procházku a nákup přibalit věci na převlékání pro obě děti, tak se to dá přežít bez zásadnějších dopadů na duševní zdraví rodičů :o)

…..místo abyste se trápili nad tím, co nemůžete. To je totiž úplně k ničemu. Takhle můžete promrhat spoustu cenného času, který vám nikdo nevrátí.

Ještě celkem nedávno jsem se utápěla v sebelítosti, jak se dvěma malými dětmi nemůžu dělat věci, které bych ráda. Hodně mě štvalo, že jsem s nimi doma, nechodím do práce, která by mě bavila a málo se vidím s mými přáteli. Byla jsem dost protivná na děti i manžela a věčně nespokojená.

Nakonec mi ale došlo, že ke štěstí a spokojenosti si můžu pomoci jenom já sama. Začala jsem se tedy soustředit na to, co dělat můžu, místo toho co ne. Ve výsledku jsem byla hodně překvapená, kolik jsem takových činností našla:

• užívat si dětí – někdy na ně jen tak koukám a poslouchám ty jejich moudra, rádi si čteme a nebo jen tak blbneme,
• navštěvovat se s přáteli – s dětmi nebo si jen tak vyrazit s kamarádkou na kafe či večeři,
• jezdit na výlety a na dovolenou – s dětmi to taky jde,
• vyrazit si sama s manželem na večeři nebo na nákupy – když jsou děti ve školce nebo máme hlídání,
• chodit plavat – lze když mám hlídání nebo o víkendu,
• chodit běhat – můžu každé ráno než se děti proberou nebo o víkendech,
• číst knížky, na které jsem si dříve nenašla čas,
• chodit na kurzy angličtiny nebo na jiné zajímavé kurzy,
• chodit na procházky – s dětmi nebo bez (třeba ráno nebo večer),
• zajít si na zmrzlinu – můžeme, kdy chceme,
• uvařit nebo upéct si něco dobrého,
• po ránu si jít koupit ke snídani čerstvé pečivo,
• občas si během dne schrupnout – s jedním dítětem to šlo parádně, se dvěma je to slabší, ale i tak se podaří,
• dívat se na oblíbené filmy,
• surfovat na netu – jo občas mě to baví a v práci se to už prý nesmí,
• zajít si občas k holiči – jen když zrovna chci, na pískovišti moje rousny nikoho nedráždí,
• učit se nové věci – snažím se trošku proniknout do Photoshopu, učím se jak funguje Google Analytics a sociální sítě,
• seznamovat se s novými lidmi – nedávno jsem se stala členkou spolku přátel MŠ a s fajn holkama jsem se seznámila na kurzech pro maminy,
• psát – psaní mě vždycky bavilo, třeba se tím budu jednou i živit; teď jen tak pro zábavu píšu blog.
• zařizovat dům – ujíždím občas na časopisech o bydlení, na netu hledám inspiraci a nakonec i sem tam něco v domě uděláme,
• učit někoho jiného – učení mě v práci moc bavilo, teď jsem začala ve volném čase učit kamarádku pracovat s počítačem,
• pracovat na zahradě – dřív jsem neměla moc ráda, ale teď tomu začínám přicházet na chuť,
• flákat se – to se taky občas zadaří :o)

Řada věcí jde i s dětmi, někdy pomůže manžel jindy chůva. Došlo mi, kolik z těchto činností můžu dělat právě teď a později v životě už bych si na ně třeba čas nenašla, protože bych chodila do práce. Čím víc radostí jsem si našla, tím míň mi chybí práce a další činnosti, ke kterým se nedostanu. A je mi fajn.

My ji praktikujeme už více než týden a funguje velmi dobře (děti 2,5 a 5 let).

V čem hra spočívá?

Dětem přečtu pohádku, řeknu uspávačku (taková naše vymyšlená povídanka), zhasnu a každý dostane několik pusinek. Pak jim hned řeknu, že musí zůstat v postýlkách, aby mohli dostat dalších 5 pusinek.

Kdo zůstane aspoň 5 minut, tak 5 pusinek dostane, kdo vyleze nedostane žádnou. Za pět minut za nimi zajdu a opusinkuju je, za dalších 5 minut ještě jednou, a pak už to většinou není potřeba, protože usnou.

První dny ještě vylézaly, ale poslední dny už jen hezky tiše leží a čekají. Tak se mi zdá, že občas to jde po dobrém lépe než po zlém :o)