Archiv rubriky: Čteme

Během pár dní jsem zhltla knížku, která mi ještě dlouho bude vězet v hlavě. Zrození k běhu od Christophera McDougalla je nejen příběhem novináře, který se chtěl i přes své zdravotní komplikace věnovat dálkovému běhu, ale zároveň příběhem člověka běžce. V knize se prolíná několik dějových linií, což vás na jednu stranu nutí být stále ve střehu, na druhou stranu přináší patřičné napětí a rozhodně se tak nenudíte.

Na první pohled se přitom nezdálo, že se bude jednat o takové fascinující dobrodružství. Muž středního věku (sám autor), miluje běhání, ale kvůli častým zraněním nemůže běhat tak často a daleko, jak by si přál. Lékaři mu nejsou schopni pomoci a doporučují mu buď různé léky, ortopedické pomůcky nebo se věnovat jinému sportu. McDougall se však nehodlá svého koníčku vzdát a zcela náhodou se dostane na stopu mexickým indiánům (Tarahumarové), pro které je běhání na dlouhé vzdálenosti samozřejmou součástí jejich života.

Paralelně s tímto příběhem se seznamujeme s několika příběhy běžců na dlouhé tratě z různých koutů naší planety. Jde o houževnaté muže a ženy, kteří každý den běhají desítky kilometrů a své síly měří v různých extrémních závodech. Mezi jinými zde byl příběh i Emila Zátopka, což každého patriota potěší. V druhé části knihy navíc přichází nečekané odhalení pocházející od několika vědců z amerických univerzit a jejich dalších spolupracovníků z jiných zemí. Homo Sapiens se podle nich stal dominantním živočiným druhem právě díky své schopnosti běhat na dlouhé tratě. Díky běhu si nejen dokázal zajistil obživu (uštvat zvířata), ale v souvislosti s během se rovněž rozvíjely jeho rozumové schopnosti (při pronásledování a stopování zvěře musel promýšlet různé strategie, aj.).

Gottland jsem začala shánět hned jak jsem dočetla jeho novější knihu Udělej si ráj. K mé velké radosti jsem knihu objevila v knihovně u manželových rodičů, kde zrovna trávíme s dětmi pár prázdninových dní. Zhltla jsem ji za 2,5 dne, což bych asi doma za normálního provozu nezvládla.

Mariusz Szczygieł v Gottlandu podává nevšední obraz našich nedávných dějin, a to prostřednictvím líčení nelehkých osudů několika známých i méně známých československých občanů. Své vyprávění začíná u průmyslníka Tomáše Bati a končí u Jaroslavy Moserové, významné lékařky specializující se na léčbu popálenin (ošetřovala mimojiné i Jana Palacha).

Na  Szczygiełově přístupu se mi líbí jeho odstup a snaha o maximální objektivitu. To se projevuje například tím, že se nezaměřil pouze na disidenty, ale i na osoby, které s režimem spolupracovaly (spisovatele, autora Stalinova pomníku, aj.). Snaží se zjistit, co je k tomu vedlo, nespokojuje se s obecně přijímaným vysvětlením a v řadě případů přichází s novými zjištěními, která pro mě byla velmi překvapivá. Jasně ukázal, že režim ničil nejen své oponenty, ale i příznivce, a měl také velmi neblahý vliv na postoje a hodnoty obyčejných lidí.

Mě asi nejvíce zaujaly příběhy spojené se Stalinovým pomníkem. Jeho autor těsně před dokončením pomníku spáchal sebevraždu, nejspíš proto, že se nemohl vyrovnat s výsledkem své práce a tlaky, které vznik podmníku provázely. Když se pak po několika letech má pomník vyhodit do vzduchu, uvrhne to do neštěstí zase člověka zodpovědného za jeho odstranění.

Gottland by si měl přečíst každý, koho přemáhá nostalgie za minulým režimem, ale i ti kdo šmahem odsuzují každého, kdo s komunisty jakýmkoliv způsobem spolupracoval. Nikdo si už dnes nedovede uplně představit, jak se ještě před 25 lety lidem u nás žilo.

O Mariuszovi Szczygiełovi jsem toho hodně slyšela i četla a už jsem dlouho plánovala, že si nějakou jeho knížku přečtu. Zajímalo mě, proč ho ta naše drahá vlast tak zajímá, a jak nás vlastně vidí příslušník národa, který má s námi tolik společného a přeci je tak jiný než ten náš.

V knihovně se mi podařilo jeho knihu Udělej si ráj, která je poměrně subtilní co do objemu, ale rozhodně ne co se týče obsahu. Není to úplně jednoduché čtení, text je plný různých otázek, úvah a odbočení. Na druhou stranu nabízí nevšední pohled na naši povahu, životní postoje a vztah k Bohu ve vzájemných souvislostech, a to i se záběrem do naší minulosti.

Nejdřív jsem si pročítala pár kapitolek, které mě nejvíce zajímaly, ale pak jsem se rozhodla začít hezky poctivě od začátku, aby mi neuniklo ani písmenko. A rozhodně jsem nelitovala. Našla jsem zde odpovědi, o nichž jsem se domnívala, že je dávno znám. Třeba kdo byl Egon Bondy, proč Jan Saudek fotí své modelky u oprýskané zdi, proč jsou Češi ateisté, proč se nebereme moc vážně a děláme si ze všeho srandu, jak se loučíme se svými bližními nebo také v čem je naše hymna jiná než ostatní.

Nebylo to vždy veselé čtení, ale na druhou stranu jsem se začala dívat trochu jinak na některé rozporuplné aspekty naší národní povahy. Bylo znát, že nás má Mariusz upřímně rád a bere nás takové, jací jsme. Jdu shánět Gottland:o)

Začala jsem trochu intenzivněji běhat, a protože jsem nechtěla napáchat víc škody než užitku, hledala jsem radu na internetu i v knihách. Několikrát jsem při tom narazila na knihu  Harukiho Murakamiho: O čem mluvím, když mluvím o běhání. Když jsem pak po nějaké době navštívila knihovnu, úplnou náhodou na mě tato útlá knížka mrkla z pultíku s právě vrácenými knihami.

Doma jsem se na knížku hned vrhla, ale brzo jsem pochopila, že text vyžaduje trošku jiný způsob čtení, než na jaký jsem zvyklá. Ideálně každý den tak nanejvýš kapitolu či dvě, aby člověk mohl všechny zajímavé myšlenky vstřebat, k tomu doplnit alespoň půlhodinový běh, aby se naladil na stejnou vlnu jako autor.

Nikdy jsem nic podobného nečetla. Murakami líčí svoje pocity a myšlenky i tělesné pochody při běhu, hodně také prozrazuje o svém životě, jak se z provozovatele jazzového klubu stal ve třiceti spisovatelem a běžcem na dlouhé trati. Tyto okolnosti přitom dává do vzájemné souvislosti („o psaní jsem se toho hodně naučil při každodenních bězích po ulici“). Obě činnosti představují fyzickou námahu, vyžadují určité vstupní předpoklady (talent, fyzické předpoklady), schopnost soustředění, vytrvalost, aj.

Murakamiho příběh může být velkou inspirací i pro ty, kteří se zrovna nechtějí věnovat maratonskému běhu či psaní knih. Sám autor o sobě říká, že ani pro jednu činnost neměl žádné zvláštní nadání, ale musel na sobě hodně pracovat, aby dosáhl úspěchu. Od roku 1978 prodal miliony knih po celém světě, téměř denně běhá okolo deseti kilometrů a každý rok se účastní maratonu.

Mě tato knížka zaujala více než jeho známý román Norské dřevo a řada myšlenek se mi natrvalo vryla do paměti. Musím ale říci, že pokud nepatříte k Murakamiho fanouškům, neživí vás psaní a běh zrovna nepatří mezi vaše oblíbené kratochvíle, knížka pro vás bude asi hůře stravitelná.