Lucie noci upije

„Moje máma nedělá nic. Je doma a stará se o ségru…“ pochlubil se ve školce kdysi můj synek (a nejen on, jak jsem se dozvěděla od kamarádky). Tenkrát mě to dost naštvalo a snažila jsem se mu doma vysvětlit, že opravdu „něco“ doma dělám.

Mámy, co děláme špatně?

Pro mě osobně je to jedna z nejhorších věcí související s mateřstvím – že tolik lidí má pocit, že ženy na rodičovské dovolené „nedělají nic“.

Nemyslí si to jenom naše děti, ale často i naši manželé, naše tchyně a bohužel i pak naši budoucí zaměstnavatelé.

Jo dobře, některé dny si hodím nohy na stůl, čtu si knížku, procházím se s miminem v lese (to je ovšem záslužná činnost), surfuju na netu nebo klábosím s kamarádkama nad kafem…. Ale když si vzpomenu, co všechno jsem stihla během mých mateřských/rodičovských dovolených, nebylo toho málo:

• napsala jsem dvoje skripta,
• chodila jsem na částečný úvazek do práce,
• dokončila jsem Ph.D. a dopsala disertačku,
• chodila jsem na různé kurzy, abych úplně nezblbla,
• organizovala rekonstrukci našeho domu,
• minimálně 3x se přestěhovala (asi i vícekrát, ale mou paměť zahalila milosrdná temnota),
• naplánovala a pořídila několik kuchyní v Ikea,
• vybrala a zařídila nákup auta pro rostoucí rodinu,
• vybírala a zařizovala dovolené,
• k tomu samozřejmě jako většina maminek: odnosila (celkem 27 měsíců), porodila (za celkem 23 hodin), kojila (teď už 32 měsíců), nespala (už raději nepočítám), vozila v kočárku, učila, chovala, nakupovala, jezdila, vozila, vysvětlovala, přebalovala, koupala, uspávala, nadávala :), na výlety jezdila, uklidňovala, vařila, prala, nežehlila :), uklízela, k doktorům s nima chodila, do školky a školy vodila, a milion dalších věcí.

Samozřejmě jsme spoustu věcí dělali s manželem společně, občas pomohly i babičky, ale něco bylo fakt jen na mě (zatím pořád kojím jen já :)

Tak se sakra ptám, co bychom ještě měly více dělat, aby ženy pečující o děti a rodinu získaly alespoň trochu lepší status. Abychom se nemusely stydět říct, že se staráme o rodinu, a všichni (včetně našich dětí) nás nepovažovali za flákače.

S třemi dětmi na krku a mým drahým mužem po boku se občas dostávám vlivem hormonální nerovnováhy do stavu, kdy hrozím vybuchnout stejně jako špatně fungující papiňák. Někdy se opravdu neudržím, a pak se mi všechny živé i neživé bytosti klidí z cesty, aby neutrpěly újmu při mém běsnění.

Bývají však i lepší dny, kdy se mi podaří rozpoznat blížící se nebezpečí a páru vypustit poměrně neškodným způsobem. Místo ječení prostě zpívám. Někdy halekám sama, občas se přidají děti a hned je veseleji.

Kdy je vhodné tuto relaxační techniku uplatit? Viz níže na příklady včetně možných písní:

• dítě se vzteká kvůli nějaké kravině a nechce ustoupit – vhodná píseň – Ty jsi máááá lááska levandulováááá,
• miminko ječí v postýlce a chce se chovat, zrovna když potřebujete vařit oběd – Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub, případně Pes jitrničku sežral,
• dítě nemůže usnout a stále vylézá ze své postýlky – Spi má malá, spí už včela, následují Černé oči jděte spát, v krizi Sbohem galánečko, já už musím jíti (zvlášť procítěně zpívám pasáž kyselé vínečko budu píti),
• děti kňučí na procházce a ptají se pořád „kdy už tam budem“ – vhodná říkanka A raz, a dva……..Arizona, dopředu, dozadu, a tak dále,
• všichni otravují před večeří – Čížečku, čížečku ptáčku maličký nebo Holko, modrooko nosodovoj o potoko (známá písnička s využitím všech samohlásek),
• partner vás vytočí – Zabilííí, zabilíí, chláápá z Koločavy…..:)

Fakt to docela zabírá a rodinní příslušníci rozhodně líp reagují na zpěv než na ječení, i když nejste zrovna Pecková nebo Pavarotti.

V dubnu jsem se stala potřetí maminkou a musím říci, že si život s miminkem užívám s mnohem větším klidem a pohodou než u předchozích dětí. Určitou roli v tom hraje i to, že moje starší ratolesti přes den dlí ve školních a předškolních zařízeních, tudíž mám pro sebe a miminko docela dost volného času. Především však disponuji docela slušnou výbavou nejrůznějších elementů, které mi ulehčují a zpříjemňují každodenní život:

• relaxační míč – hodí se na sezení před porodem i po porodu a je skvělou pomůckou pro zklidnění či uspání miminka,
• čtečka knih se světýlkem – mám Kindla s lampičkou a díky tomu jsem od narození miminka přečetla snad deset knih – při kojení, uklidňování malé, když mi usnula v náručí a já měla dlouhou chvíli, v noci, když jsem nemohla spát,
• čokoláda – nepatří sice k doporučené stravě nastávajících a kojících maminek, ale když má žena nervy v kýblu (zvlášť k večeru), tak je lepší si dát jednu řadu oříškové čokolády než dva panáky ostrého alkoholu,
• probiotické kapky pro miminko – značně ulevily našim dětem a zlepšily jejich zažívání,
• odsávačka soplíků na vysavač – vypadá to trochu monstrózně a pro někoho možná nechutně, ale lepší zařízení pro ulevení rýmy miminku neznám,
• „chytrý telefon“ – super věcička, při procházce můžu nejen krafat s rodinou či kamarádkami, ale také odpovědět na mejlíky, přečíst si zprávy či poslechnout oblíbenou muziku,
• les blízko bydliště – děti mi vždycky dobře spaly v kočárku a lesní drncání napomáhalo dobrému a rychlému usínání, v letním parnu jsem pak ocenila blahodárný stín,
• lahev na pití, co neteče – kvůli kojení piju ve dne i v noci a netekoucí láhev s membránou můžu bez obav hodit do kočárku nebo si jí klidně vzít i do postele,

Na prvním místě bych však měla uvést manžela, který se nebojí být „taťkou od dětí“. Má drahá polovička se dnes nezalekne ani řvoucího mimina či pokakané plenky a nevadí mu čas trávit s rodinou místo do večera v kanceláři (aspoň doufám :). Bohužel už si vzhledem k počtu dětí nemůže za odměnu užívat odpoledního šlofíčka jako dříve.

….. vždycky z toho kouká pěkný průšvih a dotyčnou nejspíš nepotěšíte.

Zrovna včera se mi pokoušel zalichotit chlapík prodávající auta. Když jsem mu řekla, že za tři měsíce čekáme přírůstek do rodiny, tak odvětil: „No, na Vás to není vidět, vůbec jste nepřibrala.“ Asi to bylo míněno jako kompliment, ale nebyl zrovna povedený. V šestém měsíci už mě mé bříško předchází, takže si už pomalu ani na nohy nevidím, kolíbám se jako kachna a má silueta má poněkud neurčitý tvar (já si říkám vorvaň). Pokud můj vzhled někdo považuje za normální stav, tak mě to zrovna neoblažuje.

Ani opačný případ není ideální. Tedy situace, kdy se snaží těhuli někdo potěšit: „No, ty jsi už pěkně kulaťoučká….“. Jo, tak to jsem si taky všimla. Naposledy ráno, když jsem si nemohla zavázat boty. Samozřejmě mě těší, jak miminko v bříšku pěkně roste. Když jsem se ale snažila minulý týden najít nějaký model vhodný na návštěvu koncertu v Obecném domě, začala jsem propadat depresi. Nakonec vše zachránily šaty z hodně pružného úpletu a veliký svetřík, který můj vykulený pupík i nově nabyté špeky milosrdně skryl.

Největší faux pas ovšem nastane, když bystrý pozorovatel zvolá: „Jé, tak jste se konečně dočkali miminka!“ a dotčená dáma suše odvětí: „Ne, to jsem jenom tak tlustá.“ Příště už se takto kompromitovaná žena bystrému pozorovateli raději vyhne.

Co tedy říci na potkání ženě, která má nevšední objem pasu?

Kdo chce skládat komplimenty za každou cenu, tak může třeba zkusit: „Vypadáš báječně!“

Nejlépe však: „Jsem tak rád(a), že tě zase vidím.“ :)